To, co jsme v průběhu jediného týdne prožili v globálním finančním systému, mělo parametry jaderné války. Během okamžiku mizely hodnoty, které vytvářely celé generace. Stačí si připomenout pondělí 14. září, kdy největší světová pojišťovna AIG potřebovala doplnit 40 miliard dolarů, aby nezmizela ve víru bankrotu a nestáhla sebou lavinu, jejíž konec neuměl nikdo dohlédnout. Potřebnou kapitálovou injekci však sehnala až druhý den v úterý, ale to už potřebovala 85 miliard dolarů. Mezitím totiž objevila další skryté ztráty.

Padající kapitálový trh snížil její majetek a to snížilo i její rating, takže závazky se prodražily. Za jediný den tak potřeby AIG narostly o 45 miliard dolarů. Zkusme si tu sumu 45 miliard dolarů, které kdesi zmizely během jediného černého pondělí, představit. Blíží se 800 miliardám korun.

Kdybychom to porovnali s českým penzijním systémem, znamenalo by to, že čeští důchodci by tři roky nejedli, aby se částka, která se vypařila z účtů za jediný den, dala dohromady.

Českých důchodců se to naštěstí netýkalo, ale mnoha amerických ano. Někteří byli zachráněni intervencí státních financí, zato jiní, kteří neměli úspory zrovna v té největší pojišťovně, dopadli hůře.

Byla to velice poučná lekce pro ty, kdo by chtěli český důchodový systém přenechat rizikům kapitálového trhu. Dokud trh roste, je všechno v pořádku, k běžným příjmům se přisypává i kapitálový výnos. Ale co když se trhy otočí a lidé přijdou o tyto povinné celoživotní úspory? Pokud jim stát nařídil spoření do fondů – třeba formou opt-outu – musí se o ně postarat. Bude na to mít?

Také způsob, jakým byla pojišťovna AIG zachráněna, si zaslouží podrobnější pozornost. Ministerstvo financí USA převzalo čtyři pětiny pojišťovny a s nimi i nejhorší část jejích závazků.

Každý ví, jak si ministerstva financí opatřují peníze, vlastně jen spravují příspěvky daňových poplatníků. Ti tedy zaplatí závěrečný účet. Možná bude o něco menší, než se zdá dnes, ale i tak bude pořádně velký. Jistě, kdyby ministerstvo nezasáhlo, mohlo to být horší.

Jak to občané zaplatí? Mohou si vybrat, byť obvykle ne hned, ale třeba při volbách. Mohou se rozhodnout, zda náklady systémového selhání systému pokryjí menšími požadavky na veřejné služby (například nižší úrovní školství, které bude důsledkem hůře placených učitelů), nebo zvýšením daní.

Zničující vlna bankrotů zasáhla i velké banky, ale díky intervenci státu ušetřila ty největší. To je reálný obraz toho, čemu tržní komsomolci říkají volný pohyb tržních sil. Když tržní síly nahrávají největšímu hráči, je to férová soutěž. Když největší hráč pocítí potíže, je to selhání trhu a stát musí zasahovat. Přijímáme příliš mnoho rizika? Žádné riziko, stát to zaplatí.

Vznikla také iluze, že budoucnost finančního systému je v přerostlých globálních finančních institucích. Ty však mají problém navíc, protože dosáhly velikosti, kdy se musí starat víc o sebe než o uplatnění svěřených peněz. Obživu hledají v těch nejsložitějších finančních produktech, ze kterých plynou největší výnosy.

Nakonec – jak se zdá – se ve svých produktech nevyznaly ani samy. Podle listu Financial Times ani v pojišťovně AIG dlouho nevěděli, jak velké ztráty jim způsobilo oblíbené pojištění proti bankrotu vystavovatele (CDS) syntetických dluhových papírů krytých směsí hypoték (CDO). V pátek mysleli, že potřebují 20 miliard dolarů, v pondělí došli ke 40 miliardám a v úterý už bylo třeba zaplatit 85 miliard.

Cesta peněz nemusí být dlouhá, riziková a nákladná, pokud kapitál hledá uplatnění blíže tomu, kdo střádá. A pokud to není jen kapitál pro kapitál, kde „peníze dělají peníze“.

Ve skutečnosti peníze samy nic neudělají, pouze na nejzazším konci své pouti, tam, kde dochází k naplnění nějaké lidské potřeby, se mohou proměnit ve „faktor produkce“. Nebo taky v účinnou brzdu, pokud právě tam peníze chybí.

Na tuto brzdu budeme narážet stále častěji, protože úvěrový trh bude ochromen ještě dlouho nedůvěrou nebo se bude odvažovat jen do malé skupiny nejznámějších hráčů. Proto stojí za úvahu pouť peněz zkrátit a podpořit rozvoj funkčního systému lokálních finančních služeb, které vycházejí vstříc regionům a jejich malým a středním podnikům a službám.

Ano, právě těm tvrdě pracujícím a mimořádně užitečným lidem kdesi v místě, kam není ze vzdálené finanční centrály vidět. V místě, kde mohou nejtvrději pocítit vysychající úvěr jako důsledek globální finanční krize.

Pokud je systém lokálních finančních služeb funkční a má důvěru, protože má dobře nastavenou regulaci a kontrolu a je vlastněn a podporován úsporami místních lidí, kteří se vzájemně znají, pak je to velice efektivní zdroj kapitálu pro hospodářský růst a tvorbu pracovních míst.

Globální systém nenapravíme, ale ten lokální je v našich rukou a čeká na oživení českého produktivního kapitálu.

(článek vyšel v Právu dne 23. září 2008)