Nedávný rozhovor s Milošem Zemanem na Primě ukázal myšlenkové limity bývalého premiéra. To, že teroristé zaútočili v Madridu, Paříži či Londýně, nebylo proto, že proti nim Španělsko, Francie nebo Británie nebojuje. Opak je pravdou. Je však otázka, jestli to, co vydáváme za boj proti terorismu, tento terorismus opravdu zmenšuje či dokonce eliminuje. Stále častěji jsme stavěni před zkušenost, že rozvrat, který způsobily vojenské operace spojenců v Iráku i Afghánistánu, přispěl ke konsolidaci a rozšíření teroristických organizací i tam, kde předtím nikdy nebyly. Dnešní „válka proti terorismu“, za kterou bylo vydáváno i napadení Iráku, je pozůstatkem politiky končícího prezidenta George W. Bushe, která byla postavena na preventivních úderech a jednostranném spoléhání na sílu. Jenže během let jeho „války proti terorismu“ se bezpečnostní situace ve světě výrazně zhoršila.
Je to i proto, že tato válka byla postavena na nepravdivých argumentech. Jeho kritici nyní říkají, že vázal prostředky tam, kde to nebylo třeba, a tím uvolnil teroristům ruce.

M. Zeman je stále v zajetí představy „střetu civilizací“, pro něj je prostě islám jenom rozpínavý a musí se s ním bojovat, tak jak to dělali naši předkové při nekonečných střetech s Osmanskou říší. Považuji tento názor za zcela mylný, také na základě toho, s čím jsem se setkal na základě vlastních cest po arabských zemích. Ostatně teroristé byli i v Evropě, a také Američané mají zkušenost s domácím terorismem, když výbuch ve federální budově v Oklahomě zabil stovky lidí. Proti extremismu je třeba bojovat všude, ale musí se použít prostředky, které odpovídají reálné hrozbě, nikoliv iluzornímu nebezpečí. Je jasné, že lidstvo musí hledat jiné cesty k obnově bezpečnosti, než jsou pokusy o demonstraci okamžité vojenské převahy.
V Afghánistánu je celým výsledkem operace Obnovená svoboda to, že se po letech znovu obnovuje rozhodující vliv Tálibánu na většině území této země. Někde je něco špatně a česká vláda přitom odmítá parlamentní debatu o tom, co je třeba udělat, aby se věci změnily. Takového způsobu uvažování prostě není schopna. Chce jenom hlasovat.
Nejsme vazalský stát podřízený cizím zájmům, jsme suverénní země, která může sama svobodně rozhodovat o účasti v bojích ve Střední Asii nikoliv na základě hysterických výkřiků, že u Kábulu se bojuje za Prahu (a ono se skutečně bojuje kousek od Kábulu), ale na základě plánu ke skutečné obnově bezpečnosti v této zemi.
V minulosti byla naše republika v Afghánistánu velmi populární, budovala tam silnice, cementárny, doly, a to právě tam, kde se dnes odehrávají ty nejkrvavější atentáty a útoky. Debata o českém kontingentu mohla být příležitostí, jak posoudit všechny alternativy naší pomoci tomuto těžce zkoušenému lidu. Výsledek musí odpovídat úsilí a vynaloženým prostředkům. Zatím je to opačně – čím víc, tím hůř.
Pokud jde o praktický politický postup v parlamentě, již na prosincové schůzi Sněmovny mohla vláda se soc. dem. opozicí dojít k oboustranně přijatelnému kompromisu. M. Topolánek nepochopitelně spoléhá na již neexistující vládní většinu poslanců. Místo hledání seriózního politického kompromisu stále spoléhá na dalíkovského deus ex machina. A když se nikdo z poslanců ČSSD nedá získat ani pozitivní, ani negativní motivací, hledá nepřímé viníky svého selhání. Cudně přitom mlčí o tom, že k nezbytné stojedničkové podpoře misí ve Sněmovně chyběli čtyři z vládních poslanců (!).
Pokud by někdo z vládních poslanců navrhl, aby se o misích hlasovalo odděleně, mohla mít vláda již schválené mise v Kosovu a Iráku. Ani toho však vládní koalice nebyla schopna.
Veřejnost i voliči soc. dem. (dokonce třemi čtvrtinami) jsou proti zahraničním misím české armády, přesto ČSSD projevila zájem se tím seriózně zabývat. Sedmdesát procent českých občanů je podle průzkumů proti navýšení naší účasti v Afghanistánu. ČSSD proto podpoří jen takový návrh vlády, který tyto názory občanů bude respektovat. A spojení hlasování o zrušení poplatků ve zdravotnictví a zahraničních misí sociální demokracií bylo vynuceným, ale logickým krokem.
Vládu a zejména politiky ODS by to nemělo vůbec pohoršovat. ODS totiž, a to nejen v usnesení svého kongresu, podmiňuje svou podporu Lisabonské smlouvy v parlamentě souhlasem ČSSD pro radar.
Sociální demokracie je připravena seriózně jednat s vládou o misích, o zrušení poplatků i o dohodě o zajištění úspěšného průběhu českého předsednictví i o dalších otázkách.
Musí však trvat na jedné podmínce, aby jednání byla vůbec zahájena. S ohledem na brutalitu a nehoráznost výrazů ministra vnitra Langera a premiéra Topolánka žádá jejich veřejnou omluvu. Bez veřejné omluvy se soc. dem. nevrátí k jednacímu stolu.

(článek byl otisknut 2.1.09 v deníku Právo)