Rozhořčené střety mezi vládnoucí stranou a pravicovou opozicí v Maďarsku jsou formou studené občanské války. Na tuto ostrou konfrontaci opravdu u nás zatím ještě nemáme. A to přesto, že se česká média a někteří politici pravice snaží situaci eskalovat do maďarských poměrů, tedy do naprosté nesmiřitelnosti postojů vlády a opozice. Myslím, že publicisté i politici si musí v této souvislosti uvědomit, jakou mají odpovědnost za atmosféru v zemi. Vzpomenu-li si na období těsně před říjnovými volbami, v paměti mně zůstává zvláště podařený článek jednoho politického týdeníku věnovaný volební kampani sociální demokracie.

Sociálnědemokratičtí politici v tomto článku byli slovně zcela deklasováni a stejně tak čeští umělci, kteří se zúčastnili předvolebních akcí této strany. Své schytala i má fenka baseta Tony (tu si dokonce páni redaktoři spletli se psem), a to mě mrzelo nejvíce.

A jak jsem byl v článku pojednán já? „Malý, tlustý, nezdravě opálený, s obarvenými vlasy, dusící se ve svém obleku.“ Jenom si při takových slovech říkám, kde se bere v některých lidech ta zášť? Ptám se sám sebe, jakým šokem musel být výsledek krajských a senátních voleb loni v říjnu pro autory takovýchto nenávistných článků a jejich vděčné publikum.

Po volbách se ovšem tito publicisté z psychického otřesu zotavili poměrně rychle. První se předmětem jejich nevybíravých útoků stal pražský primátor P. Bém. Ten sebral odvahu a odhodlal se kandidovat na šéfa ODS. A to si dovolil opravdu moc. Přiznám se, že P. Bém v čele ODS, to pro mě nebyla právě příjemná představa. Jeho popularita celostátní, ale i na jednom z nejdůležitějších příštích volebních bojišť – v Praze – by byla pro ČSSD nepříjemným faktorem. Bylo poučné vidět před kongresem ODS i po něm, kolik novinářů pracuje ve prospěch ODS. Někteří dlouhodobě spojení s I. Langerem, jiní nadšeně spolupracující zcela spontánně, z přesvědčení. Věděl jsem, že ihned poté, co Topolánek s Langerem na kongresu ODS vyřídí Béma, bude ostří útoků zaměřeno opět a plně na sociální demokracii. V pravicovém tisku se tak objevují dennodenně útoky na sociální demokracii i na mě osobně. V některých novinách jsou často používaným nástrojem dehonestační články „rozhořčených čtenářů“. Příspěvky „rozhořčených čtenářů“ jsou většinou ještě o stupeň nechutnější nežli články kmenových redaktorů.

Někteří autoři v pravicovém tisku píší na téma ČSSD s tak zanícenou nenávistí, až si říkám, zda by jim neulevily spíše pravidelné návštěvy nějakého centra duševní pohody (a nemusí to být zrovna Modrá laguna) nežli psaní článků.

Od počátku tohoto roku dochází v médiích přímo k apoteóze premiéra Topolánka. V českých médiích se vůbec nepřipouští pochybnost o neomylnosti hlavních protagonistů českého předsednictví.

Vlastně je pozoruhodné, kolik lapsů již české předsednictví stačilo nasekat (nepřipravená cesta K. Schwarzenberga do Gazy, opožděná a nedotažená mise M. Topolánka v Rusku a na Ukrajině k zajištění dodávek plynu pro Evropu; objednávka extravagantního díla nekonvenčního umělce bez výběrového řízení i bez ideového zadání ze strany české vládní garnitury, způsobující diplomatický skandál atd.).

Provládní noviny se téměř unisono zabývají tím, že bychom jako opozice – samozřejmě prý ve státním zájmu – měli po dobu českého předsednictví (a pak nejlépe až do sněmovních voleb) mlčet. Zapomínají, že za necelých pět měsíců jsou volby do Evropského parlamentu. Nechápu, proč by se sociální demokracie měla v příštích měsících vzdát základních atributů politického stranictví. K těm ve vyspělé demokracii patří právo kritiky a formulace vlastních programových cílů strany.

Pan Topolánek se nově zesměšnil tím, že si na českou opozici stěžoval dokonce v Evropském parlamentu. Možná že podle tohoto vzoru bude naopak česká opozice internacionalizovat takové nezapomenutelné kousky Topolánkovy ODS, jako byla Kubiceho zpráva či politická korupce některých bývalých poslanců opozice při vzniku této vlády či to, že je vláda v klíčových hlasováních ve Sněmovně závislá na hlasu poslance defraudanta Wolfa. Zatím jsme to neučinili. Chápu, o co se ODS a provládním médiím jedná. Jde o to, omezit rostoucí vliv ČSSD ve společnosti. A to cestou utlumení veškeré pozitivní publicity o ČSSD. Z posledních týdnů si nepamatuji v médiích – a to včetně tzv. levicových novin – snad jediný pozitivní ohlas k politice ČSSD. Že by politika ČSSD byla opravdu tak děsuplná?

A naopak je dáván v médiích maximální prostor ODS a jejím představitelům, aniž by se, a to i veřejnoprávní rozhlas a TV, často obtěžovala s vyvážeností informací. Není to fér!

Sociální demokracie proto vyvine veškeré úsilí, aby překonala situaci v médiích tak, aby občané získávali o politice ČSSD objektivní informace. Věřím, že k tomu přispějí i opravdu profesionální a nezávislí pracovníci médií.

(text byl otištěn 16. ledna 2009 v deníku Právo)