Daniel Kaiser je sice pravicovým redaktorem, ale jinak poměrně inteligentním. Jeho článek „Předseda Paroubek potvrzuje Rusům paranoiu" (Lidové noviny 27. června 2009) představuje takový úlet, že jej snad ani nemohl myslet vážně. Zřejmě se neprobral z šoku z mého setkání s ruským premiérem Putinem. To, že vybudování americké radarové základny bylo otevřeně a opakovaně Mirkem Topolánkem (Už kvůli Gruzii musíme mít radar), Karlem Schwarzenbergem (Obraťme radar také na Východ), ale i v korektní podobě Václavem Klausem (jde o přihlášení se k euroatlantické orientaci) považováno za specifický příspěvek loajality k Bushově vizi zahraniční politiky, je nepochybné.

A stačí, aby si pan Kaiser trochu zabrouzdal po internetu a najde desítky takových příkladů, zejména na stránkách Lidových novin. To, že bilaterální česko-americký projekt radaru ohrožuje bezpečnost NATO, a tím pochopitelně i české národní zájmy (vysvětlivka pro Daniela Kaisera) nedávno jasně vyslovil zahraniční výbor britské Dolní sněmovny (včetně hlasů Topolánkem tak milovaných konzervativců) a jen opakovaně potvrdil, co už mnohokrát řekla Merkelova či Sarkozy, Berlusconi, Steinmaier a další a další.

To, že Bush vsadil vše na konfrontaci proti všem, včetně Ruska a naopak prezident Obama chápe, že z hlediska amerických bezpečnostních zájmů se musí (a hlavně se chce domluvit) s Medveděvem či Putinem, ví rovněž každý. A jiný vývoj z mnoha důvodů ani možný není. S Iránem, Afghanistanem, s KLDR či jinde se bez Ruska nepohne. Bushova politika zahraniční i ekonomická, byla hazardem a svět se z ní bude vzpamatovávat ještě mnoho let. Tuto politiku jsme důrazně a možná i odvážně odmítali v dobách, kdy se to téměř nikdo v Evropě neodvážil. Stejně tak dnes se zase a jednoznačně pozitivně stavíme k politice Baracka Obamy, který nepochybně ví, že i otázku radaru musí začlenit do širších rusko-amerických vztahů, tedy do etalonu nadcházejících jednání s Ruskem.

Opoziční strana Spravedlivé Rusko iniciovala mé setkání s předsedou ruské vlády při příležitosti mé návštěvy sjezdu této strany sociálně-demokratického zaměření. Toto setkání zapadá do logiky mých četných setkání s politickými představiteli USA, států Evropy i celého světa. Jsem představitelem významné politické strany České republiky, a zájem o naše názory zejména po českém předsednictví, které jistě neproběhlo, tak jako jiná, nudně, výrazně vzrostl. Mediální komentáře vyprchaly, zájem o naše názory dané respektem k našim krokům v zahraničí naopak vzrostl. Není mou chybou, pokud česká média prakticky unisono ignorují např. má setkání s vedoucími představiteli německé, vládní SPD (s kancléřským kandidátem Steinmaierem, předsedou Münteferingem) či mé kontakty s britskými ministry.

Osou naší zahraniční politiky je vyváženost. Ostatně je známo, že poslanci a senátoři ČSSD svými sto mandáty, tedy beze zbytku všichni podpořili v Parlamentu přijetí Lisabonské smlouvy a zasloužili se tak o ní jako žádná jiná česká politická strana. Ostatně ČSSD v posledních deseti letech přivedla naší zemi nejprve do NATO a před pěti lety i do Evropské unie. Svět je propojený a USA, Evropa i Rusko tvoří přirozený širší civilizační, ekonomický a kulturní okruh. Myslí si to dnešní vedení USA, myslí si to přední lídři vyspělé a vyzrálé Evropy a myslím si to Česká strana sociálně demokratická. Vytlačovat Rusko do Asie umí jen političtí prosťáčci a my jimi být nechceme. Nechtějí to ani relevantní evropští státníci, ani prezident Obama. Premiér Putin na setkání se mnou hovořil o tom, že nabídne Evropě a USA strategické partnerství na bázi křesťanské civilizace. To jistě stojí za zvážení.

Nemíníme bojovat bitvy, které jsme již vybojovány. Reálné hrozby mohou dnes jít odjinud.

(článek vyšel v mírně upraveném znění v Lidových novinách dne 1. července 2009)