ODS v komické roli Pátka
Irsko bude 2. října v referendu napodruhé rozhodovat o Lisabonské smlouvě a svým způsobem i o celém osudu sjednocené Evropy. Politologové se shodují, že se Irové přikloní na stranu smlouvy, a tak v celé Evropské unii zůstane jediný odpůrce – česká ODS. Její senátoři jsou připraveni smlouvu znovu napadnout u Ústavního soudu a oddálit tak její přijetí přinejmenším pro letošní rok, což by z České republiky učinilo izolovaný ostrůvek kverulantů uprostřed EU, připravilo ji o post evropského komisaře a celkově vyslalo na cestu kamsi do neznáma. Přesně o to zřejmě předseda britské konzervativní strany David Cameron požádal v dopise českého prezidenta Václava Klause. Slíbil mu, že po svém očekávaném vítězství ve volbách v Británii konzervativci vyhlásí o Lisabonské smlouvě referendum a stejně očekávaně ji smetou se stolu.
Nu což, Britové už na ostrově žijí. Mají ale se svou „splendid isolation“ bohaté a ne vždy zcela pozitivní zkušenosti, a tak je jasné, že zdaleka ne všichni tamní obyvatelé vůči sjednocené Evropě pociťují stejně silnou nechuť, jako konzervativci. Toto dvojnásobné „kdyby“, které je pro plánování dalšího postupu ošidné samozřejmě nejen v politice, však naše občanské demokraty nijak neznepokojuje. Zahalují se do hávu odvážných bojovníků za jakési blíže nespecifikované „národní zájmy“ proti Bruselu, přičemž ale mnozí z nich vypadávají z role a bojují zároveň ještě na druhé frontě proti Moskvě, jak ukázaly nedávno okolnosti kolem zrušení amerického radaru v Brdech. A s tímto pocitem ohrožení ze všech stran se už nejspíš vidí v náruči britských konzervativců, na jakémsi opuštěném souostroví, kde je ale už dopředu jasné, kdo bude slovutným, chrabrým a moudrým Robinsonem a komu připadne nevděčná a chvílemi až komická role Pátka.
Pokud senátoři za ODS podají proti Lisabonské smlouvě stížnost Ústavnímu soudu, mělo by se vedení jejich strany - když už je údajně nijak nekontroluje - od jejich kroků alespoň veřejně distancovat, přenechat místo na „ostrově“ jim a zůstat tak alespoň slovně „na pevnině“. Zdá se ale, že pravdou bude pravý opak, neboť občanským demokratům, kteří sice v čele s Mirkem Topolánkem proti Lisabonské smlouvě nevystupují, ve skutečnosti krach smlouvy vyhovuje.
A pořádají nám k tomu neuvěřitelné divadlo. V době, kdy hrozí, že Česká republika kvůli jejich zcela vědomé a plánované taktice přijde o post eurokomisaře, navrhují jména právě na tento post. Už jen jejich výběr ale ukazuje, že to snad ani nemyslí vážně. Do Bruselu by se tak mohl vydat například Alexandr Vondra, ten však navzdory svému postu v Topolánkově vládě „vicepremiéra pro evropské záležitosti“ hájil hlavně zájmy amerických zbrojovek. A ještě vtipnější jsou úvahy o tom, že by do Bruselu zamířil sám Mirek Topolánek, a to na post eurokomisaře pro energetiku. Nejspíš se někomu zdá, že jeho nezvládnutí lednové plynové krize mezi Ukrajinou a Ruskem (každý měsíc se cyklicky opakuje a zima nás teprve čeká) nebo prosazování „alternativního“ plynovodu Nabucco, do něhož ale Topolánek nesehnal tolik potřebný plyn (nemluvě o tom, že i plány Nabucca hovoří o pokrytí pouhých pěti procent evropské spotřeby zemního plynu) je přesně tím, co Evropská unie potřebuje dál prohlubovat. A to vše ironií osudu v době, kdy policie žádá sněmovnu o vydání defraudantského poslance Wolfa, jehož Topolánek na jaře osobně kryl, aby jeho vláda mohla dál setrvat u moci…
ODS, která v ekonomice vždy urputně odmítala hledání jakýchkoli třetích cest a tvrdošíjně i v době krize trvá na zkrachovalé neoliberální ideologii, nás nyní s Lisabonskou smlouvou bezostyšně na takovou politickou třetí cestu do neznáma zavádí. Jistě, na svůj názor má právo každý, a pokud si myslí, že je pro něj příjemnější život kdesi v izolaci od ostatních Evropanů a nevadí mu ani logické ekonomické dopady z tohoto kroku vyplývající, nelze proti namítat zhola nic. Pokud si ale na tuto svou pochybnou cestu bere jako rukojmí proti jeho vůli většinu národa, je to velmi povážlivé. A dvacet let po Listopadu nutno říci, že i nedemokratické.
Nu což, Britové už na ostrově žijí. Mají ale se svou „splendid isolation“ bohaté a ne vždy zcela pozitivní zkušenosti, a tak je jasné, že zdaleka ne všichni tamní obyvatelé vůči sjednocené Evropě pociťují stejně silnou nechuť, jako konzervativci. Toto dvojnásobné „kdyby“, které je pro plánování dalšího postupu ošidné samozřejmě nejen v politice, však naše občanské demokraty nijak neznepokojuje. Zahalují se do hávu odvážných bojovníků za jakési blíže nespecifikované „národní zájmy“ proti Bruselu, přičemž ale mnozí z nich vypadávají z role a bojují zároveň ještě na druhé frontě proti Moskvě, jak ukázaly nedávno okolnosti kolem zrušení amerického radaru v Brdech. A s tímto pocitem ohrožení ze všech stran se už nejspíš vidí v náruči britských konzervativců, na jakémsi opuštěném souostroví, kde je ale už dopředu jasné, kdo bude slovutným, chrabrým a moudrým Robinsonem a komu připadne nevděčná a chvílemi až komická role Pátka.
Pokud senátoři za ODS podají proti Lisabonské smlouvě stížnost Ústavnímu soudu, mělo by se vedení jejich strany - když už je údajně nijak nekontroluje - od jejich kroků alespoň veřejně distancovat, přenechat místo na „ostrově“ jim a zůstat tak alespoň slovně „na pevnině“. Zdá se ale, že pravdou bude pravý opak, neboť občanským demokratům, kteří sice v čele s Mirkem Topolánkem proti Lisabonské smlouvě nevystupují, ve skutečnosti krach smlouvy vyhovuje.
A pořádají nám k tomu neuvěřitelné divadlo. V době, kdy hrozí, že Česká republika kvůli jejich zcela vědomé a plánované taktice přijde o post eurokomisaře, navrhují jména právě na tento post. Už jen jejich výběr ale ukazuje, že to snad ani nemyslí vážně. Do Bruselu by se tak mohl vydat například Alexandr Vondra, ten však navzdory svému postu v Topolánkově vládě „vicepremiéra pro evropské záležitosti“ hájil hlavně zájmy amerických zbrojovek. A ještě vtipnější jsou úvahy o tom, že by do Bruselu zamířil sám Mirek Topolánek, a to na post eurokomisaře pro energetiku. Nejspíš se někomu zdá, že jeho nezvládnutí lednové plynové krize mezi Ukrajinou a Ruskem (každý měsíc se cyklicky opakuje a zima nás teprve čeká) nebo prosazování „alternativního“ plynovodu Nabucco, do něhož ale Topolánek nesehnal tolik potřebný plyn (nemluvě o tom, že i plány Nabucca hovoří o pokrytí pouhých pěti procent evropské spotřeby zemního plynu) je přesně tím, co Evropská unie potřebuje dál prohlubovat. A to vše ironií osudu v době, kdy policie žádá sněmovnu o vydání defraudantského poslance Wolfa, jehož Topolánek na jaře osobně kryl, aby jeho vláda mohla dál setrvat u moci…
ODS, která v ekonomice vždy urputně odmítala hledání jakýchkoli třetích cest a tvrdošíjně i v době krize trvá na zkrachovalé neoliberální ideologii, nás nyní s Lisabonskou smlouvou bezostyšně na takovou politickou třetí cestu do neznáma zavádí. Jistě, na svůj názor má právo každý, a pokud si myslí, že je pro něj příjemnější život kdesi v izolaci od ostatních Evropanů a nevadí mu ani logické ekonomické dopady z tohoto kroku vyplývající, nelze proti namítat zhola nic. Pokud si ale na tuto svou pochybnou cestu bere jako rukojmí proti jeho vůli většinu národa, je to velmi povážlivé. A dvacet let po Listopadu nutno říci, že i nedemokratické.