Zkouška dospělosti

Vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra v nedávném novinovém rozhovoru tvrdil, že Česká republika složila zkoušku dospělosti, když bez větší koordinace s Evropskou unií vyjednala bezvízové cestování českých občanů do USA. Důkazem úspěšnosti českého postupu má být skutečnost, že se po českém vzoru rozhodly podepsat memorandum o bezvízovém styku s USA i Estonsko, Lotyšsko, Slovensko, a některé další nové členské země EU.

Často se tvrdí, že původní patnáctka členů EU, která, s výjimkou Řecka, už bezvízový styk měla, dostatečně netlačila na Brusel, aby zrušení víz pro nové členy prosazoval aktivněji. Argument není ovšem úplný, pokud nedodáme, že Američané odmítali bezvízový styk s „novu Evropou“ zavést především kvůli vysokému počtu odmítnutých žádostí o víza. A ten byl tak vysoký proto, že mnoho východoevropanů zůstávalo v USA déle, než byla povolená délka pobytu, často za účelem práce na černo.

Důležité je také zmínit že vloni nastala ve vztazích mezi USA a Evropou nová situace, když americký Kongres přijal zákon, který požaduje více údajů od cestujících do USA. „Stará Evropa“ protestovala. Kdyby EU zůstala jednotná, a například pohrozila USA odvetnými opatřeními, včetně zavedení nějaké formy víz pro americké turisty cestující do Evropy, Američané by si možná svojí horlivost při sbírání všemožných údajů o turistech cestujících do jejich země rozmysleli.

Česká republika jednotný postoj EU ovšem rozbila. Argumentuje tím, že se americkému zákonu stejně bude muset EU podvolit. Američané tak v Evropě v podobě Čechů našli, co hledali: trojského koně.

Navíc to, co česká diplomacie při údajně úspěšném plnění zkoušky dospělosti v EU vyjednala, není bezvízový režim, ale vízový režim svého druhu. Každý turista, který bude chtít cestovat do USA, bude muset vyplnit internetový dotazník, nejlépe ještě před zakoupením letenky. Z toho se dá se usuzovat, že mu cesta může být zamítnuta nebo „nedoporučena“. Jediné, co odpadne, jak se zdá, jsou poměrně vysoké poplatky za vyřízení víz. Ještě se uvidí, zda kvůli tak malinkatému „vítězství“ stálo Čechům za to, aby se na ně evropský západ díval jako na nespolehlivé partnery.

Vyšlo v MF Plus, 28.3.2008

Národ bojovníků s totalitou

Snad nejlepší komickou vložkou v jakémkoliv z mnoha diskusních pořadů v českých televizích byla v poslední době anketa diváků televize Prima při příležitosti hodnocení bratří Mašínů, kteří se kdysi rozhodli bojovat proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. Anketní otázka zněla: „Byli byste ochotni bojovat proti totalitnímu režimu se zbraní v ruce?“ Zhruba tři čtvrtiny respondentů odpovědělo, že ano.

Pokud by tato anketa odrážela skutečnost, pak máme co do činění s obdivuhodnou proměnou národní mentality, která se musela udát někdy mezi lety 1989 a 2008. Když totiž Češi šanci bojovat proti totalitě měli, v drtivé většině nebojovali--ani se zbraněmi, ani bez nich. Nebojovali dokonce, ani když do Československa vtrhla v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy, aby zadusila období liberálních reforem a znovu nastolila tvrdou totalitu.

Chartu 77, když byla v roce 1977 zveřejněna, podepsalo 242 odvážných. Ještě v době, kdy se už hroutily komunistické režimy všude okolo nás, měla Charta 77 zhruba jen dvě tisícovky signatářů. Zato počet lidí, kteří jsou registrováni ve svazcích komunistické tajné policie jako agenti a donašeči, je mnohonásobně vyšší.

Výše zmíněnou anketu by bylo možné přejít jen mávnutím ruky, kdyby nebyla jen dalším důkazem, že máme tradičně přehnaně pozitivní mínění o tom, jací jsme jako národ kabrňáci. Naše historie je sice prošpikována selháními, ale ty jsme si údajně nezavinili sami, byli jsme jen oběťmi jiných. Pro komunistickou stranu sice v roce 1946 hlasoval ve srovnání s ostatními zeměmi, které osvobodila Rudá armáda, rekordní počet občanů, ale dones převažuje mínění, že nám byl komunistický režim víceméně vnucen.

Pokud se budeme chtít v budoucnosti vyhnout dalším karambolům, možná by byl na místě poněkud sebekritičtější postoj. Kdybychom byli schopni otevřeně diskutovat o tom, proč nejenže naprostá většina lidí s totalitním režimem nikterak nebojovala, ale spíše s ním poslušně spolupracovala, třeba by pak tvrzení tří čtvrtin respondentů zmíněné ankety nevypadalo jako pomatené blouznění, hraničící s fraškou. A možná bychom se také lépe vyhnuli nebezpečí nějaké budoucí totality.

Vyšlo v MF Plus, 21.3.2008

Máme odmítat zahraniční kritiku?

Premiér Mirek Topolánek nedávno reagoval na kritiku České republiky ve výroční zprávě o lidských právech, kterou zveřejňuje americké ministerstvo zahraničních věcí, těmito slovy: „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat o tom, jak jsou porušována lidská práva u nás.“

Americká zpráva se, mimo jiné, zabývala kriticky postavením Romů, a zmínila se výslovně o předsedovi lidovců Jiřím Čunkovi v souvislosti s jím zorganizovaným vystěhováním Romů z centra Vsetína na okraj města. Konstatovala též, že domácí kritici v České republice se domnívají, že trestní stíhání Čunka kvůli podezření z korupce bylo uzavřeno kvůli politickému nátlaku.

Reakce Topolánka na zahraniční kritiku není nikterak ojedinělá. Když v roce 2005 přijal Evropský parlament rezoluci odsuzující diskriminaci Romů, která mimo jiné vyzývala Českou republiku, aby odstranila velkovýkrmu prasat v Letech, jež sousedí s pietním místem, na němž za 2. světové války stál koncentrační tábor, čeští politici, včetně prezidenta Václava Klause, též protestovali.

Klaus tehdy řekl, že o budoucnosti vepřína by se mělo rozhodovat u nás doma. Připojil k tomu několik jedovatých poznámek na adresu Evropského parlamentu. O vepřínu v Letech prý hlasovalo 760 poslanců, kteří nevědí, kde jsou Lety, kteří nevědí, že je tam vepřín, kteří nevědí, co se tam stalo. Podle Klause si „normální lidé“ musí položit otázku, co v europarlamentu poslanci dělají, když nevědí, pro co zvedají ruku.

Podobnou reakci si vysloužila od prezidenta a dalších politiků také slavná britská spisovatelka Joanne K. Rowlingová, která kritizovala používání klecových lůžek v českých psychiatrických léčebnách.

Příliš u nás doma nepochodila ani Evropská komise, která vloni kritizovala diskriminaci romských dětí v podobě jejich údajně účelového umisťování do zvláštních škol. Na obdobný problém s romskými dětmi a jejich vzděláváním v ČR ukázal i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Česko podle jeho verdiktu porušilo právo 18 romských dětí z Ostravska na vzdělání a porušilo rovněž zákaz diskriminace tím, že tyto děti byly zařazeny do zvláštních škol. Každému z Romů, jejichž případ štrasburský soud projednával, by tak měla ČR podle verdiktu zaplatit náhradu za morální újmu ve výši 4000 eur (asi 108 000 korun).

Odmítání zahraniční kritiky se obvykle děje na dvou úrovních. Jednou je tvrzení, že zahraniční instituce či osobnosti nemají o situaci u nás dost informací, a nejspíš jsou zmanipulovány různými nevládními organizacemi. Druhou linií je protiútok. Co nám má do našich vnitřních záležitostí mluvit nějaká cizí instituce či země, zvláště pak země, která má v oblasti lidských práv sama problémy?

Argument, že cizí státy a instituce posuzují situaci u nás na základě nedostatečných informací či dokonce manipulace kupodivu občas činí nejen politici, ale i známí komentátoři. Bohumil Doležal například napsal: „Americké ministerstvo zahraničí pravidelně známkuje své spojence, pokud jde o dodržování lidských práv. Těžko se ubránit dojmu, že při tom hraje roli to, kdo z politiků a politických lobbyistů v posuzovaných zemích umí Američanům lépe práskat. Zkuste, prosím, uhádnout, kdo asi je to u nás.“

Tento druh odsudku reprezentuje podivný typ českého provincialismu. Ten na jedné straně předpokládá, že žádný jiný stát či instituce mimo naše hranice nemohou objektivně posoudit naše poměry stejně dobře, jako to můžeme udělat my sami. Na druhé straně předpokládá, že kritika některých aspektů českých poměrů je založena na jakémsi amatérismu při sbírání a vyhodnocování informací o České republice, nebo že se cizí instituce dokonce nechají manipulovat hrstkou domácích „práskačů“.

Ani jeden ze dvou argumentů není uspokojující. Každá země na světě může mít určitý problém, který je prostě těžší vidět a objektivně posoudit takříkajíc zevnitř, než zvenku. To, že se většině českých občanů a jejich politiků určité praktiky používané vůči Romům nejeví jako diskriminační, neznamená, že diskriminační skutečně nejsou, když jsou posuzovány mimo úzký rámec nejrůznějších domácích předsudků a zaběhnuté praxe.

Neměli bychom se také naivně utěšovat, že jiné státy nebo zahraniční instituce pracují jen s dílčími informacemi. Již zmíněná zpráva amerického ministerstva zahraničí není, jak si představuje publicista Doležal, výsledkem lobování ze strany jakýchsi domácích „práskačů“. Mocná země, jako jsou Spojené státy, má na ministerstvu zahraničí pro každou zemi svého specialistu, tzv. „ country desk officer“, který s pomocí zpráv z ambasády, svodek z tisku a diskusí s odborníky z výzkumných institucí má velmi dobrý přehled, o tom, co se v dané zemi děje. Navíc každá zpráva, jako je ta, kterou napadnul Topolánek, podléhá ještě odborné oponentuře.

Jinými slovy, neměli bychom tolik podléhat našemu poněkud provinčnímu přesvědčení, že to všude ve světě při posuzování vnějšího světa chodí podobně amatérsky jako u nás. Zejména informace, na jejichž základě vydávají svá stanoviska země, jako jsou Spojené státy nebo instituce, jako je Evropská komise či parlament, jsou obvykle velmi kvalitní.

Problematická z českého pohledu je i již zmíněná praxe českých politiků kritiku nepřijmout nebo zlehčit a navíc přejít do protiútoku. Skutečnost, že například Spojené státy mohou mít své vlastní problémy s lidskými právy, ještě neznamená, že pohled jejich ministerstva zahraniční na jiné země musí být zkreslený. Navíc při posuzování situace v zemi, která je spojencem Spojených států, lze předpokládat, že případná kritika je myšlena konstruktivně.

Zdá se bohužel, že se současná Česká republika vrací ke způsobům chování, který o ní v první polovině 90.let minulého století vytvořil v očích západních zemí obraz rádoby premianta, který nikomu příliš nenaslouchá, ač by se mohl vyvarovat zbytečných chyb, kdyby se o mínění ostatních více staral. V době přistupování k Evropské unii byl tento občas dětinský vzdor vůči jakékoliv kritice potlačen ve prospěch plnění doporučení z Bruselu.

To, že jsme více naslouchali, a méně remcali, se naší zemi mnohonásobně vyplatilo. Velká část naší současné prosperity by se nekonala, kdyby země nepřijala pod taktovkou Unie standardy, jež zprůhlednily a zmodernizovaly naše instituce tak, že se země stala žádanou destinací pro zahraniční investory. Po přijetí do Unie jakoby našim politikům ale otrnulo.
Je to škoda, protože všechny z výše zmíněných problémů, na které nás upozorňují jiné státy a instituce, jsou závažné, a měli bychom se jimi vážně zabývat. Národní hrdost by to nijak nepoškodilo, a z České republiky by byla zase o trochu lepší a tolerantnější demokracie.

Vysíláno na ČRo 6, 19.3.2008

Jak politici podvádějí

Odstoupení newyorského guvernéra Eliota Spritzera z funkce poté, co se provalilo, že si najímal luxusní prostitutky, rozproudilo v českých médiích určitou diskusi o tom, proč podobná míra politické odpovědnosti neexistuje u nás. Obvyklá odpověď zní, že naše společnost je liberálnější a naše politická kultura méně vyspělá než ta americká.

Potíž je v tom, že existuje rozdíl mezi podváděním manželky, což může být věc soukromá, a podváděním veřejnosti. I kdyby totiž Američané nakonec prominuli Spritzerovi promiskuitu, neprominuli by mu nikdy rozpor mezi jeho zaníceným postihováním prostituce, jakož i plamennými vyjádřeními na adresu tohoto jevu, a jeho činy. Spitzer prostě podvedl veřejnost, a coby veřejný činitel nemá v politice co dělat. Podobné to bylo kdysi s prezidentem Billem Clintonem. Američani mu prominuli nevěru, ale o úřad nakonec málem přišel proto, že dle mínění mnohých lhal pod přísahou.

Lze pochopit, proč většinu české společnosti nechávají chladnou případy nevěry politiků. Záhadou ovšem je, proč nechává veřejnost i většinu médií chladnými naprostý rozpor mezi prohlášeními některých politiků a jejich činy. Například premiér Mirek Topolánek se během volební kampaně před parlamentními volbami v roce 2006 představoval jako zastánce rodiny a konzervativních hodnot. V kampani si nechal pomáhat svou manželkou a dětmi. Nevěra je jedna věc, a veřejnost mu jí prominula, ale chladnokrevné podvádění veřejnosti mu prominuto být nemělo.

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek se sice nechoval tak jednoznačně pokrytecky, ale i o jeho upřímnosti ve vztahu k veřejnosti lze pochybovat, když v médiích tvrdil, že jeho milenecký vztah začal teprve poté, co skončil svůj vztah s manželkou. Alespoň se nezdálo, že to stejně interpretovala jeho žena.

Prezident Václav Klaus před druhou prezidentskou volbou přednesl projev, v němž plameně mluvil o rodinných hodnotách a tisíciletých křesťanských tradicích české společnosti, které je třeba ctít. Po své inauguraci byl přistižen v hotelu s mladou dámou, jíž, zvážíme-li jeho nemanželské extempore v minulosti, nejspíš přes noc nevysvětloval svoje teorie o globálním oteplování.

Klaus veřejnost též vědomě podvedl. Přesto se to bere jako normální věc.
To je možná chyba. Již zmíněný pád guvernéra Spitzera je totiž do značné míry důsledkem vcelku rozumného přesvědčení Američanů, že politik který takto podvede veřejnost jednou, jí bude podvádět i jindy.

Klaus v minulosti o svém selhání mluvil jako o chybném přejití ulice na červenou. Něco jiného ovšem je, když se politik bije za dodržování dopravních předpisů, a pak se na červenou opakovaně neváhá řítit ve svém autě. Možná česká společnost začne takové věci vážně reflektovat, až takový politik způsobí vážný karambol. Kdo je schopen mluvit před celým národem o rodinných hodnotách a vzápětí podvádět, může příště zradit třeba v otázce bezpečnostní politiky státu.

Vyšlo v Právu, 14.3.2008

Jaká prezidentská reforma

V souvislosti s nedůstojným průběhem nedávné volby prezidenta se znovu vyrojily úvahy o tom, že je potřeba rychle zavést přímou volbu prezidenta. A jak už to v české politice bývá, jakmile se začalo mluvit o změně způsobu volby prezidenta, začalo se mluvit i tom, že by v takovém případě bylo nutné změnit i pravomoci prezidenta. Nejspíš by je prý bylo třeba posílit, protože přímo volený prezident má jiný druh mandátu než prezident volený parlamentem.

Když už se začalo o ústavních změnách týkajících se prezidenta vůbec mluvit, možná by stálo za to zvážit i jinou alternativu. Od roku 2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie, je totiž funkce prezidenta mírně nadbytečná. Neznamená to, že bychom měli funkci prezidenta rušit, ale bylo by možná v zájmu hladšího fungování českého ústavního systému, kdyby byla prezidentská role umenšena ve prospěch vády a jejího předsedy.

V Evropské unii totiž zastupují jednotlivé členské země premiéři nebo ministři vlád. V zemích, které jsou parlamentními demokraciemi, což jsou kromě poloprezidentského systému Francie všechny členské země Unie, sice může hlava státu—prezident nebo konstituční monarcha—občas za premiéra takříkajíc zaskočit na summitu Unie, ale jinak mají hlavy států převážně jen ceremoniální povinnosti.

Je možné argumentovat, že právě z hlediska hladkého fungování České republiky v Unii, je role prezidenta v české ústavě vymezena zbytečně ambiciózně. Zejména v oblasti zahraniční politiky je ústava poněkud nejasná, což pak působí problémy při výkonu zahraniční politiky. Prezident má také z hlediska fungování Unie zbytečně široké pravomoci při jmenování některých dalších ústavních činitelů, členů bankovní rady, nebo při jmenování nové vlády po volbách.

Většina takzvaných starých členských zemí, které jsou v Evropské unii dlouhodobě nejúspěšnější, jsou konstituční monarchie, kde má hlava státu jen ceremoniální roli, Německo je kancléřskou republikou, což znamená, že prezident má nevýznamnou roli, velmi podobnou roli konstitučního monarchy.

Projevuje se to nejenom tím, že nevznikají spory o to, kdo reprezentuje zemi v zahraniční politice—je to premiér a ministr zahraničí—ale také tím, že po volbách hraje hlava státu jen formální roli při formování vlády. V kancléřském systému například volí předsedu vlády potřebná parlamentní většina.

Lze prostě argumentovat, že Česká republika vstoupila do Unie s poněkud anachronickým ústavním uspořádáním, protože se v našem systému příliš často střetávají prezident a premiér. To, že má výkonná moc v našem systému do určité míry dvě hlavy, je sice pěkná úlitba historickým tradicím, ale v zemi, jejíž budoucnost je v Evropské unii, dělá jen problémy.

Pokud tedy zákonodárci začnou skutečně přemýšlet o změnách týkajících se prezidentského úřadu, možná by bylo mnohem smysluplnější, kdyby namísto diskusí o přímé volbě a s ní souvisejícím posílením prezidentských pravomocí, přemýšleli o tom, jak volbu prezidenta parlamentem pokud možno co nejvíce zevšednit a pravomoci prezidenta výrazně omezit ve prospěch vlády a premiéra.

Nedává například smysl, aby prezident parlamentní demokracie, která je členem Unie, měl samostatné pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje kontrasignaci vlády. A vůbec už není nutné, aby hrál jakousi samostatnou roli v zahraniční politice, neboť k tomu máme nejen vládu, ale po schválení Lisabonské smlouvy budeme mít také evropského ministra zahraničí a de facto i prezidenta Unie, i když se tato funkce formálně jako prezident označovat nebude.

Problémy působené tím, že výkonná moc má v České republice dvě aktivní hlavy, se na nějakou dobu utlumily tím, že premiér a prezident jsou z jedné strany. V okamžiku, kdy prezident a premiér budou opět ze dvou opačných konců politického spektra, vrátí se zmatek a spory, které jsme zažili, když byl prezidentem občanský demokrat Václav Klaus a premiérem sociální demokrat Jiří Paroubek. Možná by nebylo na škodu podobné spory v budoucnosti prostě ústavně neutralizovat.

Vysíláno na ČRo 6, 11.3.2008

Kdo je hlavním poraženým v prezidetnské volbě

Hlavním poraženým prezidentské volby je prý neformální vlivový konglomerát, dlouho prolínající naší veřejnou sférou a známý u svých odpůrců pod mírně potměšilým názvem „bratrstvo Pravdy a Lásky“.

Více »

Nedospělá zahraniční politika

Zahraniční politika českého státu je věrným odrazem celkové nedospělosti demokratické politiky u nás. Ve většině zemí, kde spolu politické strany nemilosrdně soupeří o politické body na domácí scéně, jsou v zahraniční politice schopny hledat v zájmu státu jakýsi minimální konsensus. V české republice je ale zahraniční politika často jen extenzí žabomyších domácích sporů, nebo, budeme-li parafrázovat klasika, pokračováním politické války jinými prostředky.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že zahraniční politiku českého státu nedělá u nás v zájmu všech občanů stát, ale především jedna ze dvou politických stran, která je právě u moci. Jak občanští demokraté, tak sociální demokraté mají podivnou představu, že se zahraniční politika má dělat bez větších konzultací s opozicí (nebo dokonce s koaličními partnery) podle jejich receptů.

Na tom, že je zahraniční politika určována do jisté míry filozofií největší vládní strany, by nebylo nic špatného. Jenže zahraniční politika má být zároveň i výkladní skříní celého státu, a měla by tedy reflektovat jakýsi širší konsensus. V českém kontextu ovšem téměř vůbec neexistují mechanismy, jak takový konsensus hledat—tedy, jak formulovat státní zájmy, které transcendují zájmy sekretariátů jednotlivých stran.

Ba, jak už bylo naznačeno, je to ještě horší. Politické strany nejenže nehledají širší konsensus, ale občas používají zahraniční politiku, aby si navzájem dělaly naschvály. Tak se může stát, že se například současná vláda pod vedením ODS snaží o co nejrychlejší uzavření jednání se Spojenými státy o umístění americké radarové základny na českém území, ačkoliv má jen velmi křehkou většinu, opozice je zatím jako jeden muž proti, a většina veřejnosti radar odmítá. Přitom je pravděpodobné, že kdyby byla opozice vtažena do celého procesu, nebyla by sice jednání s USA možná tak rychlá, ale postupně by se třeba podařilo vytvořit širší konsensus, který je právě pro takovou strategickou dohodu důležitý.

Na opačné straně spektra jsme pro změnu svědky toho, že předseda sociální demokracie Jiří Paroubek a stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek jedou na vlastní pěst do Sýrie. Paroubek má sice pravdu, když se hájí, že coby šéf největší opoziční strany se musí pravidelně setkávat s mnoha osobnostmi ze zahraničí, třeba jen proto, aby si mohl zformovat správní názory. Jenže když zároveň tvrdí, že i ČSSD má právo dělat svou zahraniční politiku, aby se připravila na okamžik, kdy opět převezme moc, jsme u jádra problému.

Ve vyspělých demokraciích prostě nedělají zahraniční politiku politické strany, dělá jí stát. V případě cesty předsedy největší opoziční strany do Sýrie, při níž má schůzky s politickými představiteli této problematické země, by byla namístě přinejmenším konzultace s vládou, zda se taková cesta dá nějak využít k prosazení českých zájmů. Tvrzení, že se taková cesta odehrává v rámci zahraniční politiky jedné české politické strany, která bude zkušenosti z cesty schopna využít ve své zahraniční politice, až se dostane k moci, je v lepším případě výrazem nepochopení, o co v zahraniční politice jde, v horším případě výrazem skutečnosti, že rakovina extrémní partokracie prolezla v České republice už opravdu všechno.

Důsledkem takového pojetí zahraniční politiky je, že se odehrává takříkajíc ode zdi ke zdi. Česká republika je tak několik let například konstruktivní, víceméně proevropksou zemí, aby se po nástupu nové vlády změnila v evropského potížistu, který prosazuje své vlastní nadstandardní vztahy s USA na úkor ostatních členských zemí EU. Největším problémem přitom je, že ani víceméně proevpropská orientace během vlády vedené ČSSD, ani proamerická orientace na úkor Evropské unie během vlády vedené ODS, nejsou široce založené postoje větší části politické reprezentace, ale jen silou prosazované stranické priority, které v českých poměrech navíc v posledních letech lze parlamentně obvykle obhájit jen s pomocí té nejtěsnější možné většiny.

Výsledkem usurpace zahraniční politiky stranickými sekretariáty dvou nejsilnějších stran je pak i jev, nad nímž se nedávno pozastavil bývalý prezident Václav Havel, který prohlásil, že se mu zdá být česká zahraniční politika egoistická. Narážel tím zřejmě například na způsob, jak současná politická reprezentace dosáhla zrušení vízového režimu pro cesty českých občanů do USA. Tedy tak, že bilaterálně vyjednala dohodu, která je s velkou nelibostí vnímána v Evropské unii. V minulosti se čeští politici občas podobně chovali vůči svým spojencům například v rámci tzv. visegrádské skupiny.

Havlem zmíněný egoismus je možná nejenom vyjádřením jakési obecnější neblahé české vlastnosti, ale právě též výsledkem skutečnosti, že zahraniční politika je vnímána jako léno toho stranického sekretariátu, jenž má právě v zemi největší moc. Takto úzce pojatá zahraniční politika totiž potřebuje předvádět jakési úspěchy, které se mají přetransformovat do politických bodů pro dotyčnou stranu na domácí politické scéně. A těchto údajných úspěchů je třeba dosahovat i navzdory tomu, že přitom, obrazně řečeno, dáme úder loktem někomu jinému.

Dětinskost tohoto počínání je o to větší, že dvě největší strany se i v zahraniční politice—snad z důvodu jakési politické přehlednosti—zásadně a radikálně vymezují proti sobě. Osvojí-li si tedy například ODS snahy umístit na českém území americký radar, můžeme si být jisti, že ČSSD, která během své vlády neměla s radarem větší problémy, bude najednou stoprocentně proti radaru. A když vyjedná vláda vedená ČSSD například přístupovou smlouvu k EU, můžeme si být jisti, že na ní ODS nenechá nitku suchou. A mohli bychom pokračovat.

Při hlubším pohledu je přitom zřejmé, že obě velké strany by mohly najít celou řadu průsečíků. Vždyť jejich stoprocentní „ano“ či „ne“ pro to či ono je často jen čirá taktika. Nutno navíc říci, že taktika dosti zbytečná, pokud si tím hodlají zvyšovat domácí popularitu. Průzkumy veřejného mínění totiž dlouhodobě ukazují, že občany zahraniční politika příliš nezajímá a své stranické preference si na jejím základě utvářejí jen málokdy.

Koho naše zahraniční politika ale zajímá, je zahraničí. A tam čeští politici vypadají spíše jen jako amatéři, kteří se nejsou schopni na ničem kloudném dohodnout. Přidáme-li k tomu skutečnost, že svou zahraniční politiku, často bez větší vazby na vládu, dělají i naši prezidenti, není divu, že v zahraničí často nevědí, kdo za Českou republiku vlastně mluví, a co naše země skutečně chce.

ČRo 6, 4.3.2008