26. 01.

Rozhodnou volby malé strany?

Zhruba čtyři měsíce před volbami lze pozorovat několik zdánlivě rozporuplných trendů. Na jedné straně posiluje levice vůči pravici, ale není to posilování v podobě absolutního nárůstu preferencí pro sociální demokraty a komunisty, nýbrž posilování zásluhou propadu vnitřně nejednotné a „velrybářskými“ i jinými aférami (Open Card v Praze) stíhané Občanské demokratické strany.
Prozatímní neschopnost ČSSD přetavit žalostnou situaci v ODS do razantního nárůstu vlastních preferencí ukazuje, že strana si sice drží pevné jádro svých voličů, ale rozhodně se momentálně nenachází v situaci podobné té, v níž byla před volbami do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu na podzim 2008. Tehdy ČSSD podporovali evidentně i voliči, kteří tuto stranu běžně nevolí.

ČSSD tehdy samozřejmě byla v jiné situaci už proto, že byla stranou opoziční, která přetavila boj o zdravotnické poplatky do výrazně symbolického tématu, v němž se odrážela neschopnost vlády Mirka Topolánka zavést smysluplné reformy, jakož i zbytečná sociální necitlivost těch změn, které se prosadit podařilo. K tomu je samozřejmě nutné přičíst u veřejnosti populární odpor ČSSD vůči vládou prosazovanému americkému radaru na českém území, s nímž se neztotožňovala většina populace.

To, že se ČSSD nyní nemůže profilovat proti nepopulární vládě je bezesporu jedním z důvodů, proč není schopna zvyšovat své preference. A převzetí vlády ve 13 ze 14 krajů ji paradoxně nyní, kdy na centrální úrovni vládne úřednický kabinet, činí v očích voličů do jisté míry více stranou vládní (držící větší podíl moci v zemi), než tomu je v případě ODS. Ta navíc ztratila i svoje spojení s mocenskou bází Hradu.

Nastoupí malé strany?

V této situaci je přirozené, že se objevují vůči velkým stranám alternativy v podobě nových stran, které mají ve volbách šanci uspět, jakkoliv je zároveň třeba počítat s tím, že český volič je velmi konzervativní. Jedním z důvodů je samozřejmě i volební systém, v němž hlasy pro strany, jež se nedostanou do Poslanecké sněmovny, propadají de facto ve prospěch stran, které se do Sněmovny probojovaly. I proto hrají v českém prostředí tak důležitou úlohu volební průzkumy, zejména pokud ukazují, že se nějaká nová strana stabilně drží nad pěti procenty, nebo že se naopak nějaká doposud parlamentní strana na delší dobu propadla pod hranici volitelnosti.

Tento jev bezpochyby zatím pomohl nejvíce novému konzervativnímu uskupení TOP 09, které se už několik měsíců stabilně drží vysoko nad hranicí volitelnosti. K té se také už delší dobu přibližuje zatím neparlamentní strana Věci veřejné. A několik příštích průzkumů ukáže, zda má šanci atakovat hranici volitelnosti i Strana práv občanů v čele s Milošem Zemanem. Na hranici volitelnosti se drží i lidovci, těsně pod ní pak zelení.

Tento výčet malých stran s reálnými šancemi na vstup do Poslanecké sněmovny je důležitý, protože za jistých okolností by se mohl počet malých stran v Poslanecké sněmovně rozrůst ze dvou po volbách v roce 2006 (lidovci a zelení) na pět. To by zásadním způsobem mohlo změnit povolební aritmetiku.

Jaká je cesta k úspěchu?

Příklad TOP 09 ukazuje, že malé strany potřebují ze všeho nejvíc respektovaného lídra a několik jasně vyjádřených programových priorit, s nimiž si je voliči jasně identifikují. Prozatímní úspěch TOP 09 v průzkumech veřejného mínění souvisí s osobou Karla Schwarzenberga, který, už kvůli svým majetkovým poměrům, reprezentuje pro mnoho lidí symbolickou záruku, že do stranické politiky nejde za účelem obohacení. Je také spojován s poměrně čitelnou škálou konzervativních hodnot, které v jeho případě nepůsobí jako účelově osvojená ideologie.

Dalším marketingovým plusem TOP 09 je paradoxně zdánlivě nepopulární záměr bránit za každou cenu růstu rozpočtových deficitů a dluhů státu. Zhuštění tohoto záměru do churchillovského slibu „krve, potu a slz“ vytvořilo ovšem v očích veřejnosti pro tuto stranu jasný a čitelný image. A navíc se ukázalo, že s tímto nepopulistickým přístupem je ochotno se ztotožnit poměrně slušné množství pravicových voličů, kteří postrádají podobnou principiálnost u stále více populistické ODS.

Druhým důvodem úspěchu TOP 09 je skutečnost, že pravicovým voličům se nabízí strana se slušnými šancemi dostat se do příští Poslanecké sněmovny, jež je na rozdíl od ODS jasně proevpropská. ODS tedy nyní platí cenu za rozpor, před kterým ji dlouhodobě varují průzkumy veřejného mínění: kontrast mezi euroskeptickými postoji vedení strany a proevpropskými postoji jejího tradičního voličstva. V minulosti mnoho pro-evropských pravicových voličů přiznávalo, že volí euroskeptickou ODS se skřípěním zubů, protože nemají jinou pravicovou stranu, kterou by volit mohli. To už nyní neplatí.

Z politického receptáře TOP 09 by se ještě stále mohla poučit i Strana zelených. Ta má v české společnosti přirozenou voličskou bázi, kterou ovšem částečně ztratila po volbách v roce 2006 svým příklonem k pravicové vládní koalici, založené na politických přeběhlících. Strana, která se před volbami v roce 2006 vymezovala proti tehdejšímu establishmentu, nakonec skončila jako jeho součást, a to za velmi pochybných okolností.

V Ondřeji Liškovi nemá SZ lídra, který by dokázal oslovit středo-pravé liberální voliče tak, jak to dokázal v roce 2006 Martin Bursík. Mnoho z nich má nyní navíc alternativu v podobě TOP 09. Zelení proto uspějí pouze za předpokladu, že se jim podaří oslovit jejich tradiční voličstvo. To by ovšem museli být nejprve schopni překonat alespoň částečně vnitřní rozpory mezi bursíkovským křídlem, nyní reprezentovaným Liškou, a křídlem ekologických aktivistů. Druhým předpokladem je, že spojí svojí identitu s nějakým silným poselstvím. Vytvořit znovu image nesystémové strany, která bude „hlídat“ strany establishmentu, se jim už asi jen těžko podaří — i kdyby se distancovali od svého vládního angažmá v letech 2007-2008.

Podobně jako zelení jsou na tom lidovci. I oni budou mít šance na úspěch pouze pokud přesvědčí kritickou masu voličů, že je lze spojovat s určitými principy. Zdá se, že strana si toto dilema uvědomuje, když se snaží spojit svoje jméno s některými protikorupčními opatřeními a boji proti hazardu. Lidovci to ovšem nemají jednoduché, protože jejich historie dává důvody k oprávněné skepsi, pokud jde o odhodlání zvolené principy skutečně dodržet i v situaci, kdy je bude možné výhodně proměnit za mocenské pozice.

Další možná překvapení

Strana Věci veřejné je v tomto okamžiku velkou neznámou. Na jedné straně má v Radku Johnovi v čele charismatickou, populární osobnost, v čemž následuje ve stopách zelených před volbami v roce 2006. Vystupuje také s pozitivním poselstvím o potřebě vtáhnout do politiky občanskou společnost, třeba i s pomocí instrumentů přímé demokracie. Na straně druhé trpí zatím jistou programovou rozbředlostí. Opakovaně se též vynořují dohady, kdo stranu vlastně financuje. Je zajímavé, že právě tato strana se zatím mnohem razantněji nepokusila akcentovat politickou linii, jež vynesla do Poslanecké sněmovny zelené, tedy slib, že bude v případě volebního úspěchu jakýmsi kontrolorem zkorumpovaného establishmentu.

Zatímco Věci veřejné jsou, i personálně, jedinou skutečně novou stranou se šancí probojovat se do Poslanecké sněmovny, Zemanova Strana práv občanů je podobně jako TOP 09 politickým recyklátem. A podobně jako TOP 09 se pokouší uspět tak, že chce odlákat potřebný počet voličů od velké strany, v tomto případě na levici.

Šance Zemanovy strany na úspěch jsou ovšem podstatně menší než šance TOP 09. Ta totiž oslovuje voliče jak napravo od ODS, tak pravicové liberály okolo politického středu. Zemanova strana, už svým personálním profilem, jen těžko osloví levicové liberály, kteří tak zůstávají nejvíce nevyužitou volební skupinou, neboť jim neimponuje současná ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem a mají nedůvěru k SZ po jejím angažmá v Topolánkově vládě.

Zemanovci budou s ČSSD soupeřit vesměs o voliče na pomezí sociální demokracie a komunistů, jakkoliv sám Zeman ideově nalevo od ČSSD nestojí. Jenže lidé, kterými je obklopen, jakož i některé programové teze, jež strana hlásá, budou atraktivní nejvíce právě pro voliče na pomezí ČSSD a KSČM.

Ať už ovšem SPO nakonec odčerpá více hlasů sociální demokracii nebo komunistům, může vzhledem ke špatným vztahům mezi Zemanem a Paroubkem paradoxně nakonec spíše zmařit možnou povolební spolupráci ČSSD a KSČM, než že by byla jejím svorníkem.

Na závěr je nutné poznamenat, že vezmeme-li v úvahu míru znechucení současnou stranickou politikou, je výše nastíněný popis situace a dalšího možného vývoje na české politické scéně, vlastně optimistický. Česká demokracie má velké štěstí, že se v neutěšených politických poměrech zatím neobjevil charismatický extrémně-pravicový nebo ryze populistický politik.

Literární noviny, 25.1.2010

25. 01.

Proč je Praha politický skandál

Politika v České republice je obecně ve velmi bídném stavu, ale srovnáme-li ji se stavem politiky v Praze, je zřejmé, že by mohlo být ještě hůř. Politika hlavního města jako celku, jakož i politická situace v některých městských částech, se staly synonymem arogance moci, neprůhlednosti a klientelismu.

Důvodů pro tuto neutěšenou situaci existuje celá řada. Například skutečnost, že v Praze už delší dobu de facto neexistuje přirozené soupeření mezi těmi, kdo ve městě vládnou a opozicí, a to především proto, že neexistuje opozice. Za tento stav věcí samozřejmě nemohou v první řadě samotní politici, vina zde padá především na pražskou veřejnost, která opakovaně posílá do čela pražského magistrátu Občanskou demokratickou stranu bez toho, že by vybavila dostatečně silným mandátem i opozici.

Kdyby ODS v Praze dlouhodobě vládla tak, že se jí nedá nic vytknout, bylo by to možná pochopitelné. Proč koneckonců volit někoho jiného, je-li vládnoucí strana dlouhodobě úspěšná a město pod jejím vedením jen vzkvétá?

Potíž je v tom, že Praha sice po pádu komunismu prudce bohatla, a je dnes, snad jen s výjimkou částí Slovinska, nebohatším regiónem Evropské unie v postkomunistickém světě, jenže právě proto, že po většinu času neexistovala účinná politická opozice, nikdy se už asi nedozvíme, co všechno se při tomto bohatnutí „poztrácelo“ v podobě korupce, zmanipulovaných zakázek a nepotismu. Nedozvíme se tedy, zda hlavní město nemohlo být dnes daleko bohatší a lépe fungující.

Skutečnost, že obyvatelé Prahy opakovaně volí ODS, navzdory léta trvajícím skandálům a neplněným slibům, je sama o sobě zajímavá. Praha se pyšní vyšším vzdělanostním průměrem než zbytek země, její obyvatelé jsou i v průměru bohatší, ale z politického hlediska se chovají poněkud infantilně, ba, dalo by se říci, méně „sofistikovaně“ než zbytek země. Jako by raketový růst bohatství, které si mnozí Pražané zjednodušeně spojují s ODS, zabraňoval vidět, že tento růst je spojen s jevy, které se ve slušné demokratické společnosti netolerují. Navíc se už nikdy nedozvíme, do jaké míry odpovídá za bohatnutí hlavního města právě její dlouhodobě nejsilnější strana, a do jaké míry skutečnost, že hlavní městem naší země je…no ano, Praha.

Je ovšem třeba dodat, že ne za vše mohou volební preference v Praze. V minulosti například sociální demokracie dlouho vládla s ODS v Praze v jakési velké koalici, a na rozdíl od celostátní politiky v Praze v podstatě rezignovala na svou opozičně-kontrolní funkci. Je tudíž i dnes, ač z této role před časem vypadla, za stav věcí v Praze spoluodpovědná.

Problémy které se v Praze nakupily v poslední době, souvisí i s tím, že v roce 2006 získala ODS v Praze absolutní většinu. Přizvala sice formálně do městské rady zástupce dvou malých stran, ale de facto máme co do činění s vládou jedné strany.

Zde se nabízí poučení i pro celostátní politiku. Ti politici a politologové, kteří opakovaně tvrdí, že potřebujeme silné vlády, dokonce tak silné, že by bylo nejlepší, kdyby mohla na základě většinového systému vládnout jen jedna strana (která by tak prý mohla beze zbytku uskutečnit svůj program), si nevidí na špičku nosu. Vláda jedné strany může fungovat pouze ve skutečně vyspělých demokraciích, jako je Velká Británie, kde politici většinově ctí určitá nepsaná pravidla hry, takže svého dominantního postavení nezneužijí k obohacování či útoku ne nezávislé instituce, které je mají kontrolovat.

To, co předvádí v poslední době samojedinně vládnoucí strana v Praze, je typickým příkladem toho, kam mohou věci dospět v nevyspělé politické kultuře, zbavíme-li se politické opozice. Pražská ODS si z obyvatel města (i občanů ČR, neboť Praha je jejich hlavní město) víceméně utahuje, když například opakovaně zadává „audity“ skandálního projektu Open Card, které nic neřeší, nebo když donutí k odchodu z rady města zástupce malých stran, kteří si dovolili na některé nešvary vládnoucí strany upozornit.

Problémy Prahy jsou ovšem i systémové, a mohou za ně politici na celostátní úrovni. Je například těžko pochopitelné, že teprve nyní se začalo diskutovat o možnosti nedávat veřejné zakázky firmám s neprůhlednou vlastnickou strukturou nebo dát Nejvyššímu kontrolnímu úřadu pravomoc kontrolovat i hospodaření měst a obcí, včetně Prahy, ačkoliv jejich rozpočty vždy protékaly peníze daňových poplatníků. V Praze jde o desítky miliard ročně.

V posledních letech je také podivné symbiotické spojení pražské politiky s Hradem, které vytváří nemalé problémy uvnitř ODS. Nicméně skutečnost, že si Mirek Topolánek nechal pražskou organizaci, s Hradem v zádech, přerůst přes hlavu způsobem, který nyní ohrožuje nejen jeho osobní politickou budoucnost, ale i budoucnost strany, není pro tohoto politika dobrým vysvědčením.

Nadcházející komunální volby (spojené v případě Prahy s volbami pražskými, nebo chcete-li krajskými), by mohly v Praze leccos změnit. Na ODS se dotahuje nová strana TOP 09, a ve srovnání s rokem 2006 posilují i některé ostatní strany.

Nápad některých lidí v pražském vedení ODS změnit s pomocí metody, jíž se v politologii říká gerrymandering, počet a velikost volebních obvodů tak, aby se výrazně ztížil vstup do městského zastupitelstva pro menší strany, je jen dalším smutným dokladem, kam vede vláda jedné strany. Tahle nevábná metoda volební manipulace se používala v některých západních demokraciích, zejména anglosaských (ano, právě tam, kde vládne jen jedna strana) v časech, kdy jejich politická kultura byla méně rozvinutá než dnes. Jako varování současným pražským lídrům by ovšem měl posloužit fakt, že voliči dost často stranu, jež takto zneužívá svojí moc, potrestají.

Pokud by TOP 09 skutečně v pražských volbách uspěla natolik, že bude ODS přinejmenším vyrovnaným partnerem, bude to pro demokratickou politiku hlavního města nepochybně dobré. Má to ale v současné době jeden malý háček: o TOP 09 toho nikdo moc neví.

Je to strana, která zatím existuje a prosperuje zásluhou dvou osobností: Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska. A to do té míry, že kdyby zejména Schwarzenberg z čela strany z jakéhokoliv důvodu do voleb zmizel, odchází ze scény spolu sním i TOP 09.

O jejích regionálních nebo místních strukturách se toho ví pramálo. Takže také nevíme, do jaké míry by tato strana byla například na pražské úrovni schopná plnit kontrolní funkci vůči ODS, pokud by se stala nejsilnější opoziční stranou v pražské politice, nebo do jaké míry by byla schopna vládnout jinak než ODS, kdyby volby v Praze dokonce vyhrála.

I proto by bylo dobré, kdyby se v pražském zastupitelstvu obnovila co nejširší pluralita politických stran, a rada města byla koalicí několika stran, v níž žádná nemá dominantní roli. Čím více bude v pražské politice subjektů, které budou hrát opoziční roli, nebo se budou v městské radě navzájem kontrolovat, a nenechají se tudíž snadno korumpovat neprůhlednými praktikami při správě nemalého městského rozpočtu, tím lépe.

Deník Referendum, 25.1.2010

21. 01.

Dějinný okamžik jménem Obama

Barack Obama, od jehož nástupu do úřadu amerického prezidenta uplynul rok, nebude schopen naplnit očekávání, která byla do jeho prezidentství vkládána, neboť nejdůležitější zápis do historie, o který se kdy mohl zasloužit, se odehrál už v okamžiku, kdy byl zvolen. Nic z toho, co může ještě vykonat, nepřekoná historický průlom, kdy se v jeho osobě stal prezidentem nejmocnější země světa Afroameričan, syn přistěhovalce z Keni.

Obamovo vítězství v prezidentském klání naplnilo ideu, jež žila v představivosti velké části americké veřejnosti, přičemž mnoho Američanů zároveň do poslední chvíle nevěřilo, že by se mohla uskutečnit. Obama se tak stal naplněnou aspirací, jejímž uskutečněním společnost ve vzácných chvílích historie překvapí, ba možná šokuje sebe samu.

Přeměna politika v symbol ještě před tím, než mohl vůbec něco konkrétního vykonat, ovšem znamená, že jeho činy ve funkci – jakkoliv třeba pozitivní – budou vždy umenšeny nepřekonatelnou intenzitou politického dramatu, který z něho učinil symbol. Moderní společnost má navíc tendenci zaměňovat tento druh intenzivně medializované politické změny, jež může snadno mutovat do podoby kýče, za revoluci. O změnu společenského řádu ovšem v případě Obava zvolení nešlo a nejde.

Přesto: takových momentů, jako je Obamův vzestup do pozice nejmocnějšího člověka světa, není v historii mnoho, a většinou se nemohou odehrát bez jedinečné souhry okolností, k nimž v tomto případě patřil nejen krach neokonzervativismu a náboženské pravice, jež ideologicky podpíraly Bushovu vládu, ale také neúspěchy tehdejší zahraniční politiky, únava z války v Iráku a v neposlední řadě i propuknuvší ekonomická krize. Všechny tyto okolnosti vytvořily poptávku po radikální změně.

***

Když se historická nepravděpodobnost nebo zdánlivá nemožnost stane skutečností, píší se vzácné okamžiky historie, jež se stávají dějinami téměř v reálném čase. Obamovo zvolení bylo takovým dějinným okamžikem, stejně jako jím byla o generaci dříve volba Nelsona Mandely, Václava Havla nebo Lecha Walesy, nebo ještě dříve nástup Mahatmy Gándhího do čela Indie či zvolení TGM prvním prezidentem Československa.

Historie v takových okamžicích hraje hlavní roli, protože jen zásluhou souhry mnoha specifických okolností se může nepravděpodobnost stát skutečností. Jinými slovy: Idea, ač zdánlivě neuskutečnitelná, se zhmotní do podoby Historie.

Když se Obamovi kritici podivovali nad tím, že právě tento americký prezident dostal Nobelovu cenu za mír, zcela jim uniklo, že tuto cenu tentokrát dostala Idea, do níž se promítají takové hodnoty jako tolerance nebo smíření.

Uskutečnění ideálu, jakým bylo zvolení mladého černošského senátora prezidentem USA nebo zvolení disidenta vláčeného komunistickými kriminály prezidentem Československa, samozřejmě vyvolalo nepřiměřená očekávání. Jestliže je možný takový politický zázrak, proč by nebyly ve spojení s osobou, kterou si dějiny vybraly v daném okamžiku tak překvapivě za hrdinu, možné i další?

Od Havla se očekávalo, že silou své autority, kterou mu nepravděpodobný dějinný okamžik propůjčil, bude schopen nastolit jakousi historickou spravedlnost, například v podobě naprostého rozchodu se vším, co reprezentoval komunistický režim. Od Obamy mnozí očekávali naprostý rozchod s dědictvím Bushovy éry, dovedený možná až do podoby změny paradigmatu, v němž se ustálilo fungování světa v posledních desetiletích.

Je-li ale někdo katapultován historií do pozice, v jaké se ocitl Masaryk v roce 1918, Havel v roce 1989 či před rokem Obama, vůbec to ještě neznamená, že mohou změnit základní paradigma systému, v němž účinkují. Zůstaneme-li u příkladů těch tří, je oním paradigmatem osvícenstvím zformovaná industriální civilizace, opírající se víru v pokrok a racionalitu.

***

Zvolení Masaryka, Gándhího, Havla, Walesy, Mandely nebo Obamy je uchopitelné v rámci tohoto systému jako potvrzení nároku na spravedlnost a racionální usilování o dobro, jež má v sobě západní civilizace zakódován. Masaryk reprezentoval vznik nového státu a přechod od monarchie k republice, Havel ztělesňoval přechod od komunistické diktatury k demokracii a vítězství v boji za lidská práva a Obama nyní reprezentuje uskutečnění myšlenek tolerance, práv menšin a multikulturní pestrosti, jakož i absolutní naplnění „amerického snu“.

Žádný z nich ale nereprezentuje rozchod s hodnotami západní civilizace, neboť všechny hodnoty, které právě oni symbolicky ztělesňují, už byly v podobě ideálů v této civilizaci přítomny a usilovaly o svou realizaci. A vně základního paradigmatu systému není ani – někdy více, jindy méně – patologická situace v politickém i jiném provozu společnosti, jejíž odmítnutí je vyneslo k moci. Dokonce i komunistický režim, jehož pád byl symbolizován zvolením Havla nebo Walesy za prezidenty svých zemí, vycházel z racionalistických nároků osvícenství, jakkoliv se nakonec ukázal být jen hodně nepodařeným dvojčetem liberální demokracie.

Toto konstatování je důležité, mluvíme-li o očekáváních. Vůdci jako Masaryk, Havel, Mandela či Obama musí nutně zklamat očekávání dvou skupin lidí. V té první jsou ti, kdo mylně zaměňují vzestup tak nepravděpodobných postav na vrcholek moci za revoluční přeryv, který může změnit celý systém. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří si zásadní změny nepřejí, naopak se obávají, že změnu, jakou je například zvolení liberálního černošského politika do čela nejmocnější země světa a protektora západní civilizace, systém neunese.

Jinými slovy: zklamáni jsou v takových okamžicích jak radikálové bojující proti systému, tak konzervativci bránící společnost před jakoukoli změnou.

***

Obama ovšem hned po svém zvolení, vlastně ještě před oficiálním nástupem do funkce prezidenta, ukázal, že rozhodně nemíní měnit základní předpoklady, z nichž vyrostla americká demokracie a celá západní industriální civilizace. Ba že dokonce ani nemíní popřít washingtonský establishment, proti kterému se vymezoval ve volební kampani.

Aktivní spoluprací s Bushovou vládou na přijetí záchranných injekcí do amerického hospodářství ukázal, že politický „zázrak“, jež ho vynesl k moci, nikterak nepřispěl k tomu, aby vybočil z logiky systému. Tedy na jedné straně z přesvědčení o neustálém pokroku skrze lidský rozum, jenž nakonec zajistí, že zítra bude lépe než dnes, což v praxi znamená, že dnešní dluhy splatí náš zítřejší růst. Na straně druhé pak z přesvědčení, jež definitivně zvítězilo po pádu komunismu, že navzdory možným i reálným poruchám kapitalistického systému racionalitu v ekonomice nakonec zajistí nejlépe neviditelná ruka trhu, kterou můžeme přinejlepším korigovat.

Podsouvají-li mu dnes kritici jakési socialistické zásahy do ekonomiky, zkreslují skutečnost, protože injekce do amerického hospodářství a znárodňování některých finančních institucí i firem začalo ještě za Bushovy vlády. Debatu lze vést spíše o tom, zda tyto injekce a intervence vlády v soukromém sektoru byly zbytečně velké, jenže tato debata je odsouzena zůstat ve světě hypotéz a teorie už proto, že nevíme, jak by se chovala republikánská administrativa, kdyby prezidentský úřad znovu získal republikán.

Obama také nemohl vystoupit z rozjetého vlaku americké zahraniční politiky, v níž figurovaly války v Iráku a Afghánistánu, snaha zastavit íránský jaderný program či tlak na jaderné odzbrojení Severní Koreje. Co změnit mohl, byl styl: ústup od ideologizování k věcnému řešení problémů, od agresivního unilateralismu k dialogickému multilateralismu. A to se mu vcelku podařilo.

Hysterie těch, kteří ho kvůli této změně stylu obviňují z naivity a nedostatku odpovědnosti vůči bezpečnosti západního světa, je stejně směšná, jako hysterie těch, kdo doufali, že Obama, měl-li by k tomu vůbec chuť, bude schopen silou své autority změnit chování industriální civilizace ve směru jakési zásadní ekologické revoluce.

Obama ovšem dosáhl přinejmenším jedné výrazné změny. Podařilo se mu vyhrát první kolo bitvy o největší změny v americkém systému zdravotnictví od poloviny 60. let minulého století. Tvrdí-li jeho kritici, že svou obrovskou popularitu promarnil, ignorují, že v kontextu americké politiky a legislativního procesu je získání potřebných většin v obou komorách amerického Kongresu v případě tak zásadní změny malým zázrakem, a to dokonce i ve světle skutečnosti, že byl reformní balík nakonec přijat v rozmělněné podobě.

***

Pokud bychom chtěli Obamu spojovat s nějakými zásadními změnami, pak si je třeba všímat spíše těch jeho kroků, o nichž se tolik nediskutuje, zejména posunutí těžiště amerických zájmů ze Západu nad Východ a ze Severu na Jih. Ačkoliv Evropa zůstává primárním spojencem Ameriky, Obama je první americký prezident, který se rozhodnul politicky reflektovat vpravdě revoluční globální přeskupování sil v podobě rostoucího vlivu Číny, Indie a Brazílie. A který si uvědomuje, že udržet světovou bezpečnost a stabilitu bude nemožné, pokud se budou zvětšovat již beztak propastné ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými částmi světa.

Tento nový geopolitický pohled pochopitelně irituje mnoho politiků a analytiků ve východní Evropě, neboť jejich geopolitická osa, vytvořená traumaty studené války, je nastavena jinak. Posmívání se americkému prezidentovi kvůli údajné naivitě ve vztazích s Ruskem, například v podobě snah o jaderné odzbrojení či přehodnocení americké protiraketové obrany, ovšem obstojí pouze v myšlenkově zakonzervovaném prostředí našeho regionu, který má nejen potíže reflektovat prudce se měnící geopolitickou realitu, ale na rozdíl od Obamovy administrativy přeceňuje vojenské a další možnosti ropného „emirátu“, jímž dnešní Rusko v podstatě je.

***

Většina „revolučních“ nadějí, které jsou do Obamy vkládány, je odsouzena k zapomnění především proto, že jsou založeny na chybném chápání zásadních historických změn. Politici jako Obama nebo před ním Havel, Mandela či Walesa jsou symboly určitých historických přeryvů v širším kontextu, který se sám nijak výrazně nemění. Jejich činy mohou samozřejmě reflektovat hlubší změny, nebo je částečně urychlit, ale zásadnější proměny civilizačního paradigmatu se obvykle dějí mimo pozornost společnosti.

Posedlost mediálního věku vizualizací a dramatem, s jeho záplavou povrchních informací, ještě více znesnadňuje detekci změn a trendů, jejichž dopady mohou být vskutku revoluční. Politici Obamova typu jsou důležití jako inspirace, jenže nositeli skutečných změn v historii téměř nikdy nejsou ti nejvíce viditelní, ačkoliv právě jimi jsou moderní média posedlá.

Mezi těmi, kdo reprezentují zásadní historické změny – chcete-li revoluce, jež převrací způsob myšlení o světě a v důsledku toho i celé společenské, někdy i civilizační řády – jsou třeba Konfucius, Budha, Ježíš, Mohamed, Aristoteles, Luther, Diderot, Voltaire, Darwin, Newton či Marx. Jména politiků bychom v tomto seznamu, který lze samozřejmě rozšířit, hledali marně. A to jak těch, kteří reprezentují naději na změnu k lepšímu, tak ty, kteří reprezentují temné kapitoly historie.

Dějinný okamžik jménem Obama byl a je samozřejmě nezapomenutelný a v mnohém inspirativní, ale nikdy to nebyla a nemohla být událost, která radikálním způsobem změní fungování naší civilizace. To jistě mnozí považují za dobrou zprávu, jiní ale za znamení, že jestliže ani takový dějinný okamžik není schopen posloužit coby katalyzátor změn, jež by se postavily do cesty tomu, co Václav Havel nazval tupým samopohybem naší industriální civilizace, nečeká nás v příštích desetiletích nic dobrého.

Právo, příloha Salón, 21.1.2010

19. 01.

Diskuse o privatizaci bezpečnosti nebo utkání Praha-Brno?

V českém kontextu je téměř každý pokus začít vážnou diskusi o zatím neakcentovaném tématu, které již nějakou dobu hýbe odbornými kruhy i médii v zahraničí, zřejmě odsouzen k nezdaru. K příčinám patří někdy až urážlivá personifikace diskuse i tam, kde je zbytečná, nebo neschopnost autorů držet se žánru statě, na kterou reagují. Svůj díl viny na tom bohužel nesou i editoři, kteří něco podobného připustí.

V reakci na můj text publikovaný ve Studovně přílohy Orientace LN na začátku ledna pod názvem „Privatizace americké bezpečnosti“, v němž shrnuji obsah čtyř úspěšných knih, v nichž se přední američtí politologové kriticky zamýšlejí nad dopady odevzdávání bezpečnostních funkcí státu do rukou soukromých společností, reaguje politolog Tomáš Šmíd textem (LN-Orientace, 16.1.2010), v němž tzv. outsourcing bezpečnosti hájí jako rozumnou alternativu k neschopnosti moderních států uspokojovat dostatečně bezpečnostní potřeby, například i v různých zahraničních misích.

Taková pozice je zcela legitimní, jenže (a zde se od tématu privatizace bezpečnosti dostáváme ke standardům české diskursivní žurnalistiky) autor ji prezentuje způsobem zcela neadekvátním. Začíná to už tím, že v podtitulku textu, nazvaném sugestivně „Chcete „žoldáky“ nebo plastikový pytel?“, se neméně sugestivně praví: Referování Jiřího Peheho o bezpečnosti zajištěné soukromými firmami stojí na tendenčním výběru literatury.

Překvapený čtenář by mohl po právu očekávat, že takové tvrzení bude ve Šmídově stati doloženo způsobem, který odpovídá žánru Studovny, tedy odkazy na knihy z per autorů alespoň přibližně tak renomovaných, jako jsou autoři uvádění v mém původním textu. To by snad mohlo některé čtenáře přesvědčit, že jsem „tendenčně“ vynechal protiargumenty z per jiných známých autorů

Jenže Šmíd nabízí autorský esej bez jakýchkoliv citací a odkazů na zdroje! Jinými slovy: ani jedinkrát se neobtěžuje uvést třeba jen název nějakého autoritativního díla, jež outsourcing bezpečnosti vidí převážně pozitivně.

Obzvláště podařené pak je, že svojí polemiku vede důsledně pouze se mnou, který ovšem neučinil nic jiného, než že poctivě přečetl a pro Studovnu shrnul hlavní závěry čtyř knih, které se zaslouženě staly předmětem značného mediálního zájmu v USA. Jak Jeremy Scahilla, tak Allison Stangerovou citují nejpřednější američtí publicisté, a do svých televizních pořadů zvou esa, jako je třeba Fareed Zakaria.

Bohužel to není zdaleka poslední argumentační selhání ve Šmídově eseji. Ten začíná s pomocí debatní figury, která se v českém provinčním prostředí často používá. Aby Šmíd hned na začátku vytvořil zdání argumentační převahy, informuje nás, že reaguje na text, který napsal „pražský publicista“ Jiří Pehe, jenž svůj text prý pojal tradičně normativně, až apelativně, přičemž text údajně „trpí faktem, že se Pehe odborně dostatečně problematikou nezabývá“.

Dozvídáme se tedy mezi řádky, že na text laika reaguje expert, který se problematikou odborně zabývá, navíc nás zmínka o „pražském“ publicistovi v tomto kontextu hned donutí podívat se na konec článku, kde stojí, že Šmíd je brněnský politolog, působící na Masarykově universitě. Drama je tedy nastoleno: pražský pisálek zde stojí hned na začátku nemilosrdně obnažen coby aktivistický laik brněnským expertem.

Nu dobrá, o to více bychom mohli doufat, že nás expert zahrne odkazy na literaturu, kterou publicista z Prahy „tendenčně“ opominul, popřípadě alespoň kriticky rozebere publicistou vybrané knihy, jenže kde nic, tu nic!

Dozvíme se ale, že moje označení Erika Princeho, zakladatele nechvalně proslulé soukromé bezpečnostní firmy Blackwater, coby „křesťanského fundamentalisty“, je prý argumentační faul. Potíž je v tom, že jako křesťanského fundamentalistu označuje Princeho autor mnou citovaného bestselleru Jeremy Scahill, jakož i řada dalších renomovaných autorů. Pokud by čtenáři měli zájem prozkoumat hloubku „argumentačního faulu“, nechť si zadají do vyhledávače Google následující čtyři slova: Erik Prince Blackwater Fundamentalism

Proč se brněnský expert autory mnou citovaných knih vůbec nezabývá? Bohužel nezbývá než usoudit, že jak je u nás dobrým zvykem, ani jednoho z nich nečetl. O to větší má potřebu expertně reagovat, i když mu nezbývá vzhledem k zřejmé neznalosti obsahu děl „tendenčních“ autorů, než reagovat jen na pražského publicistu, a to v podobě subjektivní autorské stati.

Taková stať by samozřejmě nevadila (koneckonců jeho text obsahuje řadu zajímavých úvah), kdyby ovšem nebyl polemikou s textem žánrově zcela odlišným. Rozdat si to přímo například s Allison Stangerovou, hvězdou americké politologie, s pomocí odkazů na autory stejně renomované, jako je ona, by pro odborného asistenta na katedře politologie v Brně bylo ovšem samozřejmě složitější, než uspořádat provinční mediální utkáni mezi Brnem a Prahou.

Na závěr jen několik věcných poznámek. Šmíd například tvrdí, že nepřesně označuji soudobé kontraktory jako žoldnéře. Kdyby četl mnou citované knihy, věděl by, že jejich autoři mluví o „mercenaries“, což v angličtině znamená žoldnéři. Nepřipojují k tomuto označení hodnotící soudy, stejně jako jsem je nepřipojil já.

Když Šmíd tvrdí, že můj text je založen na morálním odsouzení outsourcingu, těžko říct, z čeho tak usuzuje. Autoři knih, které cituji, kritizují privatizaci bezpečnosti především coby faktor oslabující jednu ze základních funkcí státu, které ho definují coby stát, a někteří varují, že předávání bezpečnostních funkcí státu do rukou soukromých firem, vytváří nebezpečí korporativismu. K morálním soudům to má dost daleko, je to ale úvaha hodná zamyšlení.

Není také pravda, že v mém textu nebyla zmíněna možná pozitivní role outsourcingu. Citoval jsem například Stangerovou, která některé pozitivní dopady outsourcingu akcentuje.

Šmíd končí konstatováním, že Jiří Pehe udělal dobře, že téma privatizace bezpečnosti nadnesl širšímu publiku, ale učinil tak prý bez přípravy, což vytváří zkreslenou představu o „studování“ privatizace bezpečnosti. Nezbývá než doufat, že Šmíd tento mnou vytvořený deficit brzy smaže textem, z něhož bude patrné, co vlastně on k tématu četl či napsal. Přehled jeho publikací ukazuje, že se specializuje na bezpečnostní otázky postsovětského prostoru. O privatizaci bezpečnosti v USA či jinde nepojednává ani jedna jeho dosavadní publikace uváděná na oficiálních stránkách Masarykovy university.

Článek je plným zněním mojí reakce na polemický text Tomáše Šmída, který v redakčně krácené formě uveřejnily Lidové noviny. Čenářům, kteří se zajímají o kvalitu českých médií, lze jen doporučit, aby porovnali plné znění mojí reakce s redakčně kráceným textem v LN. Zjistí, že redakce vynechala všechny pasáže, které vyznívají jako kritika editorské práce s mým textem. Ty byly přitom v mojí reakci stejně podstatné jako samotná polemika se Šmídem, protože publikování tak "mimoběžného" textu, jako je ten Šmídův, v reakci na můj žánrově zcela odlišný text je redakčním selháním. Lze také předpokládat, že to byli editoři , a nikoliv autor, kdo "ozdobil" Šmídův text dryáčnickým názvem a podtitulkem, který zvěstuje "tendenčnost" mého původního textu, jakkoliv Šmíd ve své polemice není schopen nic takového dokázat už proto, že nabízí jen svoje osobní názory, nezaštítěné žádnou odbornou literaturou.

18. 01.

Volby nic nevyřeší

V příštích několika měsících si do sytosti užijeme nejrůznějších průzkumů volebních preferencí a úvah na téma, jak asi bude vypadat příští vládní koalice. Političtí analytici a komentátoři budou rozebírat různé scénáře povolebního uspořádání ve stylu, kdo s kým a kdo s kým ne, nebo co se stane, (ne)dostane-li se do Poslanecké sněmovny ta či ona malá strana.

V médiích je po těchto odhadech poptávka, ač autorovi této statě není jasné, koho tyhle odhady vlastně zajímají. Patří totiž do oblasti hospodského politického folklóru. U piva je každý Čech politologem, a jak to bude po volbách vypadat, už dávno ví: špatně. Někteří dokonce zpola žertovně dodávají, že už mají připraveny kufry k emigraci, ačkoliv emigrovat se neodvážili ani v nejtužších časech normalizace.

Zatímco naprostá většina těchto lidových politologů ovšem oním „špatně“ míní především skutečnost, že vyhrají „ti druzí“, které v polarizované české společnosti právě oni považují za největší možné zlo, je pesimistické hodnocení povolebního vývoje na místě z jiných důvodů.

Tím hlavním je skutečnost, že volby jsou pouhý mechanismus, který umožňuje pravidelné střídání vlád v demokratickém systému. Pokud se vlády skutečně střídají, a politické strany střídavě končí ve vládních koalicích a v opozici, je to samozřejmě dobře. Bohužel to ale nic nevypovídá o kulturně-politickém podloží takového demokratického systému.

Mohou tudíž například existovat demokratické systémy, které politologové označují jako „neliberální“. Tedy systémy, kde se volby pravidelně konají, ale jsou pořádány jen proto, aby s pomocí různých manipulací a mediálních masáží potvrzovaly vedoucí úlohu jedné strany nebo nějaké politické oligarchie.

Existují také demokratické systémy, kde se sice s pomocí voleb střídají ve vládnutí různé politické strany, ale po volbách se nic zásadního nemění. To může být překvapivě způsobeno dvěma zcela rozdílnými příčinami.

Jednou je skutečnost, že daný demokratický systém je natolik vyspělý a zaběhnutý, že tzv. pravice i tzv. levice se ve svých řešeních společenských problémů drží politického středu. Po volbách se v takových systémech, třeba ve Skandinávii, různé věci spíše jen vylaďují, než že by každá vláda vyhlašovala radikální reformy. Pokud jsou hlubší reformy nutné, vyspělé evropské demokracie obvykle vědí, že se na nich musí stejně dohodnout vláda s opozicí.

Druhou příčinou skutečnosti, že volby mohou nepřinášet reformy, je naopak nevyspělý demokratický systém s vysokou mírou politické polarizace ve veřejném prostoru, ale zároveň s velkou měrou vzájemné prorostlosti politických stran za scénou, kde spolu nejrůznější politická bratrstva čile spolupracují při rozdělování ekonomických výnosů politického vlivu.

Volby jsou v takovém systému symbolickým stvrzováním existence demokratického systému, ale v podstatě je jedno, kdo vyhraje, protože na řešení systémových problémů, jako je klientelismus, vysoká míra korupce, neregulovaný lobbing, či nekázeň při správě státních financí nemá opravdový zájem žádná politická strana.

Když už se v takovém systému strany k radikálnějším řešením odhodlají, jsou takové reformy často utopeny v neschopnosti vládní koalice a opozice se rozumně domluvit na reformách, které by nemusely být prosazeny silou, s pomocí nějaké velmi těsné většiny. Takové změny jsou pak samozřejmě buď rušeny nebo upravovány příští vládou.

Ochota politických bratrstev, které jdou napříč politickým spektrem, domluvit se za scénou na krocích, které proměňují politický vliv v ekonomické výhody, a vysoká míra politické polarizace ve veřejném prostoru, kde strany jedna druhou vášnivě potírají s pomocí slovníku bezmála třídního boje, jsou ve vzájemném rozporu jen zdánlivě.

Za prvé je samozřejmé, že ti, kdo mají po volbách větší politickou moc si mohou z pomyslného krajíce výhod ukrojit více, takže politická soutěž je pro ně důležitá (i když je to důvod špatný). Za druhé, oč menší jsou skutečné rozdíly mezi politickými subjekty a jejich představiteli, o to více je třeba je hlasitě zdůrazňovat. Politická soutěž se pak často mění ve vysoce personifikované překřikování, hraničící s vulgaritou.

Výše řečené není jakýmsi paušálním lámáním hole nad významem voleb, ačkoliv například v antické demokracii se veřejní činitelé vybírali losem. Volby jsou nepochybně důležité, ale nikoliv tak, jak jejich význam interpretují někteří postkomunističtí politici, tedy jako ten nejzákladnější instrument demokracie. Dokonce prý tak zásadní, že řeči o ostatních podstatných atributech demokratického systému, jako jsou občanská společnost a právní stát, jsou údajně druhotné, popřípadě „post-demokratické“.

Americký politolog Fareed Zakaria publikoval před časem přelomovou knihu nazvanou Budoucnost svobody, v níž upozornil, že procesní stránka demokracie, jejímž jsou volby výrazem, je sice důležitým znakem demokratického systému, ale to ještě vůbec neznamená, že takový systém je opravdu demokratický a svobodný v liberálním slova smyslu. Podle Zakarii je možná důležitější tzv. liberální konstitucionalismus, který zaručuje neměnnost a vynutitelnost určitých pravidel hry a skutečnou nezávislost institucí, jako jsou centrální banky, justice nebo veřejnoprávní média na politické moci. K tomu by bylo možné dodat, že tato stránka demokracie samozřejmě souvisí i s vyspělostí politické kultury a rozvinutostí občanské společnosti.

V nevyspělém demokratickém systému politici neustále hledají cestičky, jak zpochybnit nebo obejít nezávislost různých institucí a podřídit je svému vlivu. A protože nerespektují pravidla hry, snaží se především najít způsoby, jak demokratický systém ohýbat k vlastnímu prospěchu. Takoví politici se samozřejmě najdou občas i v rozvinutých demokraciích, jenže v těch méně rozvinutých je nedostatek respektu pro liberální konstitucionalismus systémovou záležitostí.

Česká demokracie bohužel patří k těm, které mají před sebou ještě dlouhou cestu k vytvoření takové politické kultury, jež zaručí, že volby nebudou zase jen prázdný rituál. Bohužel si můžeme být naopak téměř jistí, že volby (ať už vyprodukují jakýkoliv výsledek) nepovedou k řešení systémových problémů, ale jen k dalšímu nárůstu frustrace občanů z politického procesu.

Jaká je z toho cesta ven? Největší nadějí je, že generace lidí nepoznamenaných předešlým režimem bude postupně schopna v podobě aktivní občanské společnosti začít vyvíjet na politickou sféru potřebný tlak. Politika v současnosti téměř zcela obsadila veřejný prostor, odkud byla rodící se občanská společnost vytlačena soukromými zájmy.

Negativní roli v tom všem hrají i česká média, která pojímají politickou soutěž jako nějaký sportovní zápas, na který lze přijímat sázky. Navíc média hrají s politiky jejich hru, protože jsou sama zdrojem vysoké míry polarizace, jež je v případě mnohých novinářů a komentátorů dána jejich ideologickými předsudky.

To je svým způsobem úsměvné: čeští politici jsou dávno dokonale post-ideologičtí technologové moci, kteří vytvářejí ideologickou polarizaci vesměs zcela účelově. Ze skutečně ideologických pozic tak u nás promlouvá jen novinářská obec, která je ve vyspělé demokracii naopak takříkajíc „nad věcí“.

Na druhou stranu, když už se některá média pokusí plnit svoji kontrolní funkci—například odhalováním korupce a dalších nepravostí—pojímají tuto činnost jako jakýsi seriál společensko-politických hororů, které nemají za úkol cokoliv napravit, ale jen zvýšit takovým mediálním organizacím sledovanost nebo počet čtenářů.

Volby se odehrávají takříkajíc na scéně demokracie. Ta je důležitá, ale nikoliv rozhodující. Například zhruba třetina evropských demokracií (shodou okolností těch nejvyspělejších) má za hlavu státu nevoleného monarchu. Důležitější je, aby se občanská společnost, reprezentovaná alespoň některými médii, starala o to, co se děje za scénou a vytvářela tlak na kultivaci politických poměrů. Do květnových voleb se u nás samozřejmě nic takového nestane, takže volby budou zase jen poměrně prázdný špektákl, který dále zacementuje neutěšené poměry.

Deník Referendum, 18.1.2010

11. 01.

Boj s korupcí? A kde je zákon o státní službě?

Je dojemné sledovat, jak urputně české politické strany bojují proti korupci, zejména když opakovaně slibují před volbami, že tentokrát už opravdu, ale opravdu přijmou zákony, které korupci omezí. Čím to, že se ty skvělé plány nakonec pokaždé tak nějak neuskuteční?

Odpověď známe: je to samozřejmě zásluhou ostatních politických stran. Naposledy tak například sociální demokracii prý zabránila v přijetí návrhů na omezení lobbingu a novou úpravu střetu zájmů Občanská demokratická strana.

Všimněme si, že osvědčenou metodou, kterou politické strany používají při blokování smysluplných návrhů, jsou tvrzení, že v principu souhlasí s nutností toho či onoho opatření, ale je třeba celou věc upravit „komplexněji“ nebo prý „ošetřit jinak“. Politické strany prostě mají tu nejlepší vůli něco dělat, jenom se jim obvykle tak nějak nelíbí návrhy, jež jsou zrovna na stole.

Výsledkem této horečné aktivity našich politiků v boji s korupcí je, že se v podstatě na legislativní úrovni neděje nic, zatímco korupce utěšeně přibývá.

Nyní přichází s balíčkem protikorupčních opatření Fischerova vláda úředníků.
Návrh, který má na starosti ministr vnitra Martin Pecina, obsahuje užitečné náměty. Například prověřování finančních poměrů členů vládních komisí pro velké zakázky (nad půl miliardy korun) Národním bezpečnostním úřadem. Nebo vytvoření instituce agenta provokatéra, která existuje v celé řadě demokratických zemí.

Mezi zamýšlenými opatřeními je i návrh zavést institut korunního svědka, tedy člověka, který by mohl získat až beztrestnost, kdyby pomohl rozkrýt závažnou trestnou činnost. I to je instituce, která existuje v celé řade demokratických právních řádů.

Jiný zajímavý námět pro premiéra Fischera se objevil v dokumentu připraveném ekonomem Miroslavem Zámečníkem, který například vybízí k tomu, aby se státní zakázky nepřidělovaly firmám, jež nemají jasnou vlastnickou strukturu. Tedy například akciovým společnostem, v nichž jsou držitelé akcií neznámí.

Je už dopředu jasné, co bude v případě některých těchto návrhů následovat, až přijdou na půdu Poslanecké sněmovny. Uslyšíme například, že jsou to návrhy jistě zajímavé, ale že je musí „komplexněji“ připravit až vláda se skutečným mandátem (jako by Fischerova vláda, schválená Poslaneckou sněmovou, mandát nemela). Některé strany budou vyjadřovat velké znepokojení nad možným porušováním lidských práv v případě agenta provokatéra nebo nad možným porušováním spravedlnosti v případě korunního svědka.

I tak je dobré, že Fischerova vláda nabízí řešení. Pro politiky bude zase o trochu těžší tvrdit, že taková řešení je složité vymyslet.

Zarážející je, že ani Fischerova vláda, ani politické strany nemluví v souvislosti s proti-korupčními opatřeními (a obecně v souvislosti se zlepšením fungování našeho vcelku mizerně fungujícího státu) o přijetí zákona o státní službě. Jeho neexistence je totiž naprostý skandál.

Zrekapitulujme si fakta.

Zákon o státní službě přijala Česká republika na poslední chvíli před vstupem do Evropské unie, protože bez něj se vstup mohl také nekonat. EU totiž požadovala: buď odpolitizujete státní správu a zavedete v ní pravidla běžná v civilizovaných zemích, nebo budete mít vážný problém.

V členských zemích EU jsou státní úředníci zvláštní kastou nejen proto, že mají zajišťovat hladké fungování státu bez politických tlaků, ale také proto, že zajišťují implementaci pravidel EU, jakož i dohled na pohyb evropských fondů.

Česká republika byla Bruselem za absenci kvalitního zákona o státní službě pravidelně kritizována. V roce 2002 zákon nakonec s remcáním přijala, do EU vstoupila, ale pak jeho účinnost několikrát odložila. Jako své poslední rozhodnutí v úřadě účinnost zákon odložila vláda Jiřího Paloubka v létě 2006 s tím, že pokud by zákon začal naplno platit od začátku roku 2007, tak jak se předpokládalo, stálo by to příliš mnoho peněz.

Ministr vnitra Ivan Langer později Topolánkově vládě navrhl zrušit zákon o státní službě ještě před tím, než v roce 2009 začne fungovat. Argumentoval tím, že je ho třeba nahradit zákonem, jenž by státní úředníky postavil na roveň jiných zaměstnanců, kteří se řídí Zákoníkem práce. Státní zaměstnanci by tak ztratili například nárok na postup podle kariérního řádu, příplatky k platům a důchodům, jakož i ochranu před politickými tlaky.

Ostatní strany možná nesouhlasily s důvody, které Langer pro zrušení zákona uváděl, ale nehnuly ani prstem. Měly totiž vlastní důvody. Každopádně nijak neprotestovaly, když účinnost zákona byla pro jistotu znovu odložena, už po čtvrté, v roce 2008.

Tím nejdůležitějším důvodem je, že by odpolitizovaná státní správa, v níž platí přísná odborná, tedy nepolitická kritéria pro kariérní postup, už nemohla být využívána k rozdávání prebend po volbách (tedy lukrativních postů ve státní správě), navíc by v důležitých úřednických postech mohli sedět, viděno optikou politických stran, jacísi poctiví naivkové, řídící se zákony—třeba při zmíněném rozdávání státních zakázek. Tomu je třeba za každou cenu zabránit.

Takže výmluvami politiků o tom, proč zákon bylo tak těžké nejprve přijmout, a pak ho nechat vstoupit v platnost, se nenechme mýlit. Někteří tento zákon údajně považovali za diktát Bruselu. Jiní se zase prý obávali, že kdyby zákon začal platit, „zacementoval“ by ve státní správě úředníky dosazené poslední vládní garniturou. Jediné, co lze usoudit vcelku s jistotou, je, že oficiálně zveřejněné důvody, které politici nabízejí a nabízeli proti zákonu o státní službě, se liší od těch skutečných.

Skutečnost, že Česká republika zákon o státní službě, který kdysi slíbila EU jako podmínku svého členství, nepoužívá, je otřesná nejenom proto, že poměrně zjevným důvodem pro otálení stran je snaha uchovat si vliv nad státní správou, tedy snaha o uchování volného prostoru k čachrům umožňujícím korupci. Nehorázné je toto jednání také proto, že ukazuje, jak nespolehlivým členem EU naše země je.

Nejvíc na absenci zákona o státní službě doplácejí obyčejní občané. Právě oni, nikoliv privilegovaní členové politické třídy, se musí pravidelně utkávat s neprofesionální státní správou. A právě oni nakonec zaplatí vysokou cenu za korupci, například v podobě pochybných státních zakázek, které zpolitizovaná státní správa umožňuje.

A ještě něco: pokud přijdeme o miliardy z Bruselu kvůli neschopnosti peníze čerpat, bude to též převážně vinou nekvalitní státní správy.

Bude tedy zajímavé před volbami sledovat, jestli se najde nějaká politická strana, která jasně prapor boje o rychlé zavedení zákona o státní službě zvedne. Těm stranám, které toto téma budou ignorovat, nevěřme o jejich údajně upřímném boji s korupcí, ani o jejich proevpropské orientaci ani slovo.

Deník Referendum, 11.1.2010

09. 01.

Nasupenost není dobrý prodavač idejí

Pro obyvatele ČR jsou klíčovými problémy sociální systém, zdravotnictví a nehynoucí korupce, a pouze funkční sociální stát je s to se ubránit vzmáhajícímu se neonacismu, xenofobií a rasistickým tendencím a poskytnout bezpečí většinové populaci i menšinám, napsal politolog Lukáš Jelínek v textu Nasupenost není volební téma (Právo, 6.1.2010).

Od této úvahy, s níž jistě souhlasí většina levicově smýšlejících lidí, se odráží k varování: nasupené chování politických lídrů nám prý často splývá, ale neměli bychom podléhat dojmu, že všechny politické subjekty a jejich programy jsou stejné. Neměli bychom věřit ujišťováním, že korupci a klientelismus chtějí vymýtit oranžoví i modří, protože například ODS je proti úpravě lobbingu či střetu zájmů. Je třeba číst pozorně slova politiků, ne jen novinové titulky.

Potíž je v tom, že slova politiků (včetně programů stran) čte a analyzuje do hloubky jen naprostá menšina společnosti. Zbytek, jak ukazují průzkumy, se rozhoduje na základě emocí. V takové situaci se ovšem volebním tématem stává i politické vystupování, k němuž může patřit například nasupenost, coby dominantní politický styl nějakého politika.

Vrcholní politici jsou prodavači idejí. Úspěšným politikem je nejčastěji ten, komu občané věří a jsou ho ochotni následovat. I proto, že si s ním spojují takový styl vystupování a osobní integritu, kterými ručí za ideje, jež nabízí. Má-li takový politik charisma, o to lépe.

Nabízí-li ČSSD, jak píše Jelínek, recepty na neduhy naší doby, jak je možné, že údajně tak silné a pozitivní poselství zajišťuje vnitřně konsolidované straně jen zhruba pětiprocentní vedení v průzkumech nad vnitřně rozvrácenou ODS, s programem údajně velmi nevěrohodným?

Nemůže to být například i tím, že když se předseda ČSSD Jiří Paroubek utká v televizi s předsedou ODS Mirkem Topolánkem, programové poselství zcela utone v jakési patologické osobní nechuti jednoho k druhému, doprovázené neustálými vzájemnými výpady, jež předseda ČSSD navíc pepří nasupeností, kterou hravě překonává i nasupenost svého soka?
Pro mnoho diváků se z obou lídrů už dávno stala jakási patologicky působící mediálně-politická améba, které můžeme říkat buď Paroublánek nebo Toporoubek.

U politického „zboží“ záleží více než u jiného na jeho prodavačích. Bohužel někteří prodavači, kteří údajně nabízejí skvělé zboží ČSSD, by si v žádném lepším politickém obchodě na západě ani neškrtli. Pokud nebude ve světle tristní situace v ODS nakonec ČSSD schopna vyhrát volby tak, aby sestavila silnou vládu, mohou za to poděkovat její lídři jen sami sobě.

Právo, 9.1.2008

04. 01.

Paroublánek versus Toporoubek

Po první televizní diskusi roku 2010 mezi předsedou sociální demokracie Jiřím Paroubkem a předsedou občanských demokratů Mirkem Topolánkem si mnoho občanů nejspíš bude přát, zda by se nedalo nějak zařídit, aby úřednická vláda Jana Fischera mohla pokračovat i po květnových volbách. Diskuse totiž znovu vyjevila, že politický provoz v České republice je ovládán dvěma muži, kteří jsou vlastně spojitou nádobou, v níž původně oranžová barva na jedné straně a původně modrá barva na straně druhé splynuly do podoby modro-oranžové žluči.

Ať už tohoto nápoje ochutnáte z kterékoliv strany pomyslné nádoby, jeho barva bude nepodstatná, důležitá je právě ona žlučovitost. Oba předsedové vlastně dnes nemohou existovat jeden bez druhého, jsou jako siamská dvojčata. Paroubek potřebuje Topolánka, Topolánek Paroubka. Co by asi občanům více než hodinu vykládali, kdyby nemohli většinu času strávit vzájemnými útoky?

Je samozřejmě možné argumentovat, že konflikt je podstatou demokracie. Jenže když střet idejí, tedy v našem případě kýžený konstruktivní souboj mezi modrou a oranžovou, zdegeneruje do vzájemného klinče dvou zápasníků, jenž je tak pevný, že se z něj stane symbióza, mutuje nám opakovaně střet Topolánek versus Paroubek před našima očima do podoby patologicky vypadající politické améby, kterou můžeme nazvat buď Paroublánek nebo Toporoubek.

Těžko říct, proč si Paroublánek či Toporoubek myslí, že získají ještě nějaké nové voliče, předvedou-li nám ještě jednou, pokolikáté už, rétorickou figuru, v níž například za neutěšený stav financí nebo zpackané evropské předsednictví země viní oranžoví modré, modří oranžové. Stejně tak je tomu s korupcí, klientelismem, předraženými státními zakázkami.

Obě naše největší strany k těmto problémům přispěly svým dílem. Nesou společnou, a protože jsou největší, tedy největší odpovědnost za to, že je česká politika v rozvalu, a spolu s ní se blíží ke stavu rozvalu státní finance, naše pověst v zahraničí a důvěra občanů v demokracii.

Ani pokleslá politická kultura není jen dílem jedné z nich, ale společným dílem celé politické scény, za největšího přispění právě dvou největších stran. Kdybychom tuto politickou (ne)kulturu chtěli nějak pojmenovat, pojmenování Paroublánek nebo Toporoubek by vystihla to nejpodstatnější, i když by se jistě našli i další kandidáti.

Patří jistě k podstatě demokracie, že modří mají modrý program, a oranžoví mají oranžový program, a snaží se je ve volbách prodat, ale vyspělé demokracie na rozdíl od té naší také vědí, že na nejdůležitějších věcech, mají-li se pohnout dopředu, se musí obě strany politického spektra domluvit po volbách přes politický střed. Není k tomu přitom třeba vytvářet velké koalice nebo opoziční smlouvy, stačí zdravý rozum.

Všichni víme, dokonce i Toporoubek či Paroublánek, že je nutné zreformovat státní finance a penzijní systém. Že je nutné přijmout protikorupční opatření, rozbít klientské sítě. Všichni také víme, že výsledné řešení nemůže být ani jen socialistické, ani jen pravicové, má-li mít nějaký účinek.

Jenže v českém kontextu se jakákoliv diskuse o vážných problémech, jejímž cílem by měla být věcná řešení, sveze do paroublánkování nebo toporoubkování.
Tedy do podoby výše zmíněné žluči, v níž jakýkoliv rozumný argument zaniká v osobních útocích, povytažených obočích, šklebech a úsměšcích, popřípadě trapně účelových rekapitulacích nedávné minulosti, v níž za všechno špatné ve státě může zcela zaručeně právě ta druhá politická strana.

Fischerova vláda je osvěžující právě proto, že tuto hru nehraje. Pojmenovává problémy, nabízí věcná řešení. Když premiér Fischer nebo ministr financí Eduard Janota řeknou, že největším problémem státních financí je problém strukturální, tedy výše mandatorních výdajů, neutopí toto jasné poselství ve vzájemném paroublánkovo-toporoubkovském překřikování o tom, kdo to zavinil a kdo s čím na čem nebude za žádných okolností spolupracovat.

Máme problém, řešme ho, říkají. První debata roku 2010 mezi šéfy stran, které si nárokují právo stát v čele příští vlády, bohužel naznačuje, že se opět nic nevyřeší. Zato Paroublánka, pardon Toporoubka, si užijeme do sytosti.

Deník Referendum, 4.1.2010

01. 01.

Volby 2010: Naděje i hrozba

Volby do Poslanecké sněmovny na jaře 2010 mohou dát impuls ke změnám k lepšímu, ale mohou také způsobit další zhoršení situace v České republice. Jisté je, že politické strany by si měly vzít ponaučení z důvodů současné popularity úřednické vlády Jana Fischera.

Ačkoliv často slyšíme, že vláda je populární především proto, že údajně nemusí dělat obtížná rozhodnutí a prosazovat specifickou politickou linii, ve skutečnosti je důvodů pro vysokou popularitu Fischerovy vlády více. Patří k nim především nekonfrontační styl vystupování, věcné řešení problémů, jakož i prostá slušnost. Tu si lidé spojují zejména s osobou premiéra.

Poselství, které se zde nabízí, je poměrně jasné: občané jsou přesyceni prázdného ideologizování, osobních útoků a silných slov—to vše doprovázeno výsledky, jež nejlépe vystihuje rčení „skutek utek“. Velmi zřetelně se obsahově prázdná kýčovitost vystupování politiků v současnosti vyjevuje ve srovnání věcné vlády s rozhádaným parlamentem,

Není divu, že leckterý občan by si přál, aby úřednická vláda vládla dál. Mnozí se po právu děsí okamžiku, kdy se po volbách opět vytvoří politická polarizace mezi vládními stranami a opozicí, jež v českých podmínkách zdegenerovala do bezobsažného překřikování, vulgarity a vzájemného obviňování, zatímco hromadící se společenské a hospodářské problémy zůstávají neřešeny.

Jelikož pravidelné střídání politických vlád, jakož i souboj mezi vládním táborem a opozicí, patří k podstatě demokracie, je stav, v němž se mnoho občanů na obnovení normálního politického provozu po volbách netěší, varováním pro českou politickou reprezentaci. Především ona totiž svými dosavadními skutky znechutila demokratickou politiku, chápanou v dobrém slova smyslu, spoustě českých občanů.

I proto budou mít volby zásadní význam. Pokud vznikne silná vláda, která se bude snažit prosazovat jasná a věcná řešení nahromaděných problémů, může se důvěra v politiku u nás částečně obnovit. To by ovšem také vyžadovalo jistou konstruktivnost opozice—ať už v ní skonči kdokoliv.

Největším neštěstím by bylo, pokud by hned po volbách pohasla naděje na řešení problémů, jako jsou korupce, klientelismus, pochybné zadávání státních zakázek, rychlé zadlužování státu a neschopnost politických elit nabízet vize. Tato naděje může pohasnout nejenom proto, že česká politika opět na dlouhé měsíce utone v handrkování o sestavení „nějaké“ vlády, ale i proto, že vytvořená vládní koalice nebude schopna jasná řešení nabízet.

Po zkušenostech s Fischerovou vládou nebudou občané příliš zvědaví na velkohubé ideologizování. Budou chtít slyšet suché, jasné argumenty, budou požadovat věcná řešení. Otázkou je, zda jsou toho české politické strany ještě schopny.

V tomto kontextu není až tak důležité, jaká politická konstelace z voleb vzejde. Ponurou situaci u nás nezlepší ani jasně levicová, ani jasně pravicová vláda, pokud bude postupovat podle ideologických pouček, jež bude opozice po právu zpochybňovat. Nikdo sice nemůže požadovat ani po pravicové, ani po levicové vládě, aby se kompletně vzdaly své ideové identity, ale zároveň je jasné, že se nepodaří vyřešit žádný z výše zmíněných palčivých problémů české společnosti, pokud se na něm politické strany nedohodnou přes politický střed.

Pokud se nová vláda uchýlí k mocenskému prosazování ideologicky motivovaného programu, jako to učinila například vláda Mirka Topolánka v případě „rovné“ daně, nebo před ní vláda Jiřího Paroubka v případě Zákoníku práce, je jisté, že výsledkem bude nakonec jen zmatek, popřípadě znechucení značné části společnosti.

Jestliže si dnes v podstatě celá politická scéna například uvědomuje, že je třeba něco dělat se strukturálními problémy rozpočtu, v němž jsou mandatorní výdaje nastaveny neúměrně vysoko, měli by řešení hledat společně vládní tábor a opozice. To samé platí o reformách penzijního systému nebo protikorupčních opatřeních. Jestliže budou změny v těchto oblastech prosazeny silou, nepochybně se stanou terčem nějaké příští vlády, změní-li se politická konstelace.

Výše řešené není voláním po velké koalici. Je žádoucí, abychom měli jasně profilovanou vládu, která je občanům ideově srozumitelná. Je také žádoucí, aby se vláda a opozice skutečně kontrolovaly v prostředí tak náchylném ke korupci, jako je to české.

Zároveň je ale žádoucí, aby politici přestali úplně zbytečně ideologizovat problémy, které přímo volají po věcných, racionálních řešeních. Je žádoucí, aby si přestali vyměňovat navzájem sprostoty a pokusili se svým chováním kultivovat veřejnou debatu.

Český politický provoz je momentálně spíše dokladem toho, že si politicky neumíme vládnout. Pokud se po poměrně úspěšném vládnutí ne-politickém, v podobě současné vlády, nepodaří důvěru občanů v plně politický provoz rychle obnovit, můžeme se v dalších letech nadát krize ještě mnohem hlubší, než je současný stav věcí.

První zprávy, 1.1.2010