Jiří Pehe

30. 05.

Miloš Zeman prezidentem?

Jiří Pehe Přečteno 14805 krát

Není překvapující, že současný prezident Václav Klaus podpořil prezidentskou kandidaturu bývalého premiéra za sociální demokracii Miloše Zemana. Od dob spolupráce v rámci tzv. opoziční smlouvy v letech 1998-2002 Klaus a Zeman vystupovali ve veřejném prostoru mnohem více jako spojenci, nebo jako alespoň politici ukazující si navzájem respekt, než jako političtí oponenti, kterými byli v první polovině devadesátých let.

Pro Zemana bylo Klausovo prezidentství určitým zadostiučiněním poté, co byl sám dosti potupně v prezidentském klání poražen s přičiněním špidlovského křídla ve vlastní straně. Právě zemanovci v ČSSD, spolu s některými komunisty, nakonec pomohli Klausovi na Hrad v roce 2003. Tato podpora pokračovala i v roce 2008, kdy ji v symbolické rovině podtrhla „tajná“ schůzka mezi Klausovým kancléřem Jiřím Weiglem a blízkým spolupracovníkem Zemana, lobbistou Miloslavem Šloufem.

Klausova podpora má svoji logiku nejen jako symbolické vrácení podpory, kterou Klausovi poskytl Zeman, ale i z hlediska historie. Klaus si je vědom, že éru transformace politicky zaštítili tři „velikáni“: Václav Havel, Miloš Zeman a on.

Současný prezident si jen těžko může přát radikální zlom, tedy nástup „nové“ éry v podobě kandidáta, který s érou transformace nemá v symbolické rovině příliš společného, nebo dokonce kandidáta, který reprezentuje nejen něco zcela nového, ale navíc se staví kriticky ke „klausovskému“ dvacetiletí.

Jde také o zcela konkrétní zápis do historie. Zeman, jakkoliv zůstává k některým aspektům Klausova působení na začátku devadesátých let kritický, by ve funkci prezidenta Klausův odkaz dozajista spíše kultivoval, protože by jinak zpochybňoval vlastní politický odkaz, k němuž patří i opozičně-smluvní spojenectví s bývalým rivalem. Navíc nikdy nebylo jisté, do jaké míry byla politická rivalita mezi Zemanem a Klausem skutečná, a do jaké míry to bylo jen jakési rozdělení rolí mezi dvěma bývalými prognostiky pocházejících z početné skupiny prognostiků, kteří po roce 1989 ovládli českou politiku.

Klausova podpora pro Zemana je také tahem politického šachisty. Pokud by Zeman uspěl, vyvolá to uvnitř ČSSD nemalé pnutí, možná přímo rozkol. Plánuje-li Klaus po skončení prezidentství nějaký vlastní politický projekt, jak se spekuluje, není v jeho zajmu ani silná ODS, ani silná ČSSD. Největší šance má uspět za situace, kdy budou případní soupeři oslabeni.

Obecně se soudí, že Zemanovy šance nejsou velké. V průzkumech veřejného mínění se zatím s odstupem umisťuje za duem Jan Fischer a Jan Švejnar. Klausova podpora jeho šance ovšem zvýší. Současný prezident má ve veřejnosti svoje silné zastánce, a pro mnoho z nich bude jeho názor směrodatný.

Otázkou ovšem je, jak silnou podporu má sám Klaus. Coby prezident si udržuje poměrně vysokou míru podpory u veřejnosti, ale není jasné, jak populární je jako politik a osobnost. Strany, které v roce 2009 nepřímo podpořil ve volbách do Evropského parlamentu, propadly.

Zemanovy šance by výrazně stouply, pokud by kromě Klause a jeho nejvěrnějších zastánců v české společnosti dali podporu Zemanovi také komunisté. Ti svého kandidáta zatím neoznámili.

Sečteme-li podporu, kterou měl Zeman doposud, a podporu lidí, kteří dají na názor současného prezidenta, plus podporu disciplinovaných komunistických voličů, měl by Zeman nejspíš našlápnuto do druhého kola.

Tam by hodně záleželo na tom, kdo by byl jeho oponentem. Pokud by se totiž neprobojoval do druhého kola kandidát ČSSD Jiří Dienstbier, mohla by se k Zemanovi pragmaticky připojit i část sociálně demokratických voličů. Je přitom jasné, že Zemana bude řada sociálně demokratických voličů tak jako tak už v prvním kole.

Zemana by tak paradoxně mohla do prezidentského křesla vynést podobná koalice, která přispěla ke zvolení Klause, jakkoliv Zeman by byl v mnoha směrech lepší prezident než Klaus. Docela jistě by byl více proevpropský a otevřenější diskusi o důležitých tématech.

Na druhou stranu symbolicky reprezentuje i po dekádě absence v nejvyšší politice mnohé z jevů, proti kterým se veřejnost nyní bouří. Na současnou míru klientelismu, nepotismu, netransparentnost i systémové korupce v mnoha směrech „zadělala“, řečeno lidově, právě opozičně smluvní spolupráce Zemana a Klause.

Prezidentská volba může tak být zajímavým testem české společnosti hned v několika směrech. Především se ukáže, zda je česká veřejnost schopná a ochotná vykročit za „transformační“ období a přijmout nový politický étos, anebo zda, jako už několikrát v minulosti, převáží ve společnosti zdánlivě připravené k zásadní změně politický konzervatismus.

Zemanovi hraje v tomto ohledu do karet především skutečnost, že ve složitých časech, které se rýsují před Evropou, je mezi současnými kandidáty na českého prezidenta nejtěžší politickou vahou. Česká veřejnost se může navzdory všem výhradám vůči často kontroverznímu bývalému premiérovi přiklonit v takové situaci k „jistotě“.

Kdokoliv, kdo bude chtít Zemana porazit, bude muset odhalit tento předpoklad jako falešný mýtus a přesvědčit rozhodující část české veřejnosti, že nastal čas pro zásadní změnu, kterou politik, připomínající ze všeho nejvíc exponát z časů dávno zašlých, rozhodně nepřinese.

Deník Referendum, 29 May 2012

26. 05.

Kdo ohrožuje evropské fondy?

Jiří Pehe Přečteno 5636 krát

Bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha ještě pomalu ani nestačili převézt po jeho zatčení do vazby a ministr financí už veřejnosti oznamoval, že sociální demokracie v krajích ohrožuje čerpání peněz z Evropské unie. Jeho ministerstvo ihned zastavilo regionální operační programy pro střední Čechy.

Možná to bylo správné preventivní rozhodnutí, ale zároveň je zřejmé, že se vláda snaží využít případu Rath k odvedení pozornosti od skutečnosti, že za kolosální mrhání evropskými penězi, které nás může přijít až na stamiliardy, je zodpovědná především centrální, tedy vládní politika, jakkoliv kraje na tom jistě mají svůj podíl viny.

Čerpání peněz z EU, v řádu stamiliard, bylo především kvůli liknavosti a nekompetentnosti centrální vlády ohroženo už dávno před kauzou Rath. Vzpomeňme na počínání ministra školství Josefa Dobeše, který dostával opakovaně od premiéra Petra Nečase „čas na nápravu“, jakkoliv bylo zřejmé, že situaci nezvládá.

Pravicové vlády poukazují na údajně špatně nastavený systém z dob vládnutí Jiřího Paroubka, jenže pokud ten je skutečně jednou z příčin problémů, měly dost času, aby ho opravily. Varování z Bruselu v posledních letech dostala Česká republika celu řadu.

I proto bylo tristní sledovat zkroušeného premiéra Petra Nečase, jak během summitu EU argumentuje v jednání s nejvyššími představiteli EU, že úplné zastavení čerpání peněz z EU, které nám reálně hrozí, by mohlo skokově navýšit státní deficit o procenta, což by prý mohlo nejen ohrozit vládní program finanční konsolidace, ale také rozkolísat finanční trhy. Přitom kdyby se jeho vláda namísto tupého škrtání soustředila na skutečné priority, nemusel by Unii tímto způsobem de facto vydírat kvůli reálným obavám, že naše země nyní může ztratit mnohem víc, než kolik jeho vláda ušetřila s pomocí asociálních škrtů.

Někteří hejtmani za ČSSD mají možná ve vztahu k evropským fondům dost másla na hlavě, i když Rath nebyl primárně zatčen za manipulaci s evropskými fondy, ale za úplatek související s manipulací veřejné zakázky při rekonstrukci buštěhradského zámku. S rekonstrukcí měly sice Středočeskému kraji pomoci také fondy EU skrze Regionální operační program, ale kraj před Rathovým zatčením žádnou dotaci nedostal. To samozřejmě neznamená, že Rath a jeho lidi neměli v úmyslu evropské fondy nějakým způsobem zneužít, a snad i kvůli takovým indiciím se konala po zatčení Ratha v sídle Regionálního operačního programu důkladná policejní prohlídka.

Přesto kraje nejsou primárními viníky ve špatném nakládání s penězi EU. Jsou jen menší součástí mozaiky, jejíž větší část tvoří špatné či nesmyslné projekty různých ministerstev, jakož i neschopnost vlády nastavit navzdory opakovaným varováním z Bruselu pevnější pravidla hry. Jenže taková pravidla tato vláda, jak se zdá, nechce nastavit nikde, kde je největší potenciál pro korupci.

I proto je laciné, když někteří vládní politici se nyní snaží v případě evropských peněz odvést pozornost od fatálního selhání vládního tábora k „sociálnědemokratickým“ krajům. Zároveň se tomu ale nelze divit. Blíží se krajské volby, a v politice, nejenom u nás, se největší průšvihy dost často řeší odváděním pozornosti. Kauza Rath se k tomu výborně hodí.

Právo, 26.5.2012

24. 05.

Nadějné prezidentské vyhlídky

Jiří Pehe Přečteno 7980 krát

Podíváme-li se střízlivě na dosavadní kandidáty pro první přímou volbu českého prezidenta, není situace vůbec tragická.

Dozajista bude přibývat mediálních i politických útoků na jednotlivé kandidáty, včetně apokalypticky znějících úvah, co by jejich zvolení mohlo znamenat. Avšak nikdo z těch, kdo se zatím umisťují na předních příčkách průzkumů, by nebyl v úřadu prezidenta nějakou katastrofou.

Docela jistě tomu tak nebude zejména ve srovnání se současným prezidentem. Ten si dokázal znepřátelit většinu politických elit v Evropské unii, objíždí svět coby rádoby autorita na globální (ne)oteplování a doma někdy dokonce nerespektuje ústavu.

Ještě podstatnější je, že z Hradu se line jakási zakyslá negativní energie, která si zakládá na tom, že jde údajně „proti proudu“. Ať už současného prezidenta nahradí Jan Fischer, Jan Švejnar, Miloš Zeman, Jiří Dienstbier, Karel Schwarzenberg nebo třeba i jeho dřívější stranický souputník Přemysl Sobotka, lze očekávat podstatnou změnu étosu, který se pojí se vším,c o přichází z Hradu nyní.

Lze tak například očekávat přátelštější postoje k EU, otevřenější vztahy se sousedy a méně narcistického zdůrazňování vlastní jedinečnosti. Není také pravděpodobné, že by kterýkoliv z výše zmíněných kandidátů zpochybňoval některé ústavní principy a bojoval se soudcovským stavem i občanskou společností jako Václav Klaus.

Jistě, každý z dosavadních kandidátů má svoje silné stránky i slabiny, a taktéž styl prezidentství každého z nich by se výrazně lišil od všech ostatních. Je ale možné argumentovat, že dokonce i prezidentství Miloše Zemana by bylo o poznání „civilnější“ a méně deptající veřejný prostor i mezinárodní renomé země neustálou záplavou „kontroverzí pro kontroverze“, než to vidíme v současnosti.

Kterýkoliv ze zmíněných kandidátů má tudíž potenciál vnést do české společnosti pozitivní energii. I ten nejkontroverznější, Zeman, by byl v tomto směru výrazným zlepšením.

Důležitá je zejména skutečnost, že Česku nehrozí volba mezi extremistou a umírněným kandidátem. Demokraty, jakkoliv s různými akcenty a styly, jsou všechny osobnosti, kterým průzkumy zatím přisuzují naděje na vítězství. Ač si každý z nás bude přát vítězství „svého“ kandidáta“, dobrou zprávou je, že není žádnou tragédií, vyhraje-li někdo jiný.

Právo, 24.5.2012

23. 05.

Případ Rath a spravedlnost

Jiří Pehe Přečteno 14819 krát

Dopadení „velké ryby“ Davida Ratha, jak média popisují zatčení středočeského hejtmana a poslance za sociální demokracii pro podezření z korupce, jen těžko významně změní dosti skeptické vnímání demokratické politiky valnou částí české veřejnosti. Jakkoliv se totiž může kauza Rath jevit jako určitý průlom v dosud neefektivním boji s korupcí, zůstane v české společnosti pachuť z dosti selektivního naplňování jedné ze základních premis liberální demokracie, jímž je princip spravedlnosti.

Ten má několik základních rovin. Tou nejdůležitější se rozumí rovnost všech před zákonem. Vynecháme-li specifická pojetí spravedlnosti, jako jsou například tzv. retributivní spravedlnost nebo tzv. distributivní spravedlnost, které v Rathově případu nehrají až tak velkou roli, důležitý je zejména princip tzv. procesní spravedlnosti, který doplňuje obecný princip rovnosti všech před zákonem tak, že se stejné případy rozhodují stejně a nestejné odlišně.

Dosavadní průběh kauzy Rath zásadním způsobem tyto principy relativizuje. Jen těžko bychom například uhájili tezi, že máme co do činění s rovností před zákonem, protože každému občanovi, který není, řečeno lidově, ona pověstná „velká ryba“, je jasné, že by se už samotné vyšetřování v jeho případě odehrávalo poněkud jinak.

Je samozřejmě možné argumentovat, že medializované zatčení nebo tahanice okolo imunity, jakož na druhou stranu i naprosté ignorování presumpce Rathovy nevinny politiky i novináři, se dají do jisté míry v případě vysoce postaveného politika pochopit. Jenže kauza Rath se vymyká výše zmíněným principům, i kdybychom ji poměřovali pouze zacházením státních úřadů s jinými „velkými rybami“.

Mnoho lidí si bude klást zejména otázku, proč se stejným způsobem zatím nepostupovalo v případech ostatních politiků podezřelých z korupce mnohem závažnější , než je kauza, do níž se údajně zapletl Rath, jakož i v případech nejrůznějších postav z prostředí ekonomického zákulisí politiky.

Jak trefně poznamenává Jan Keller, rozkrade-li se v České republice ročně zhruba 100 miliard korun z celkové částky 600 miliard, které stát utratí na veřejné zakázky, podaří se v případě prokázání viny Rathovi objasnit, kam se podělo přibližně 0.04% z rozkradených prostředků.

Jelikož v každoročním mizení i zbylých 99.96% mají do značné míry prsty politici nebo státní úředníci, protože bez nich by zakázky nebylo možné manipulovat, a jelikož na centrální úrovni už šest let vládne pravice, polapení levicového politika je buď dílo naprosté náhody, jako o tom mluví policie, nebo naopak naprostý a dokonale provedený záměr.

Což nás přivádí k dělící čáře nikoliv jen mezi „velkými rybami“ obecně, ale k dělící čáře mezi vládním táborem a opozicí. Když už se totiž konečně podařilo chytit „velkou rybu“, jak zvláštní, milý Watsone, že v čase pravicové vlády obestřené korupčními skandály a obtěžkané kmotrovskými strukturami v pozadí, pochází první dopadený právě z řad opozice, a navíc je to krajský politik dopadený jen pár měsíců před krajskými volbami, v nichž by jinak ČSSD zřejmě drtivě vyhrála!

Mnoha lidem taková shoda náhod dokonce může připadat jako nanejvýš podezřelá za situace, kdy média už několik let otevřeně píší o docela konkrétních obviněních z masivní korupce mezi vládními politiky, z nichž někteří přitom nadále působí ve vládě, aniž by bylo cokoliv zdárně vyšetřeno.

Bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil, podezřelý přinejmenším z politické odpovědnosti za pokus odklonit 500 miliónů korun z projektu pražské čistírny odpadních vod do pokladny občanských demokratů, sice odešel z vlády, ale zůstává místopředsedou ODS. Zatímco ale Drobil, s nímž je spojen stín korupční půl miliardy, organizuje kampaň ODS pro podzimní volby, krajský politik ČSSD Rath je ve vazbě kvůli podezřením z korupce řádově nižší.

Na svobodě zůstává i bývalý primátor Prahy Pavel Bém, ačkoliv i jen doposud zveřejněné odposlechy rozhovorů mezí ním a „lobbistou“ Romanem Janouškem poukazují na rozsáhlou manipulaci pražské politiky neprůhledným ekonomickým zákulisím. Astronomické částky prošustrované pražským magistrátem za vlády pražské ODS v čele s Bémem v projektech, jako je tunel Blanka, Opencard, financování pražských Dopravních podniků, nebo pražský dálniční obchvat, jsou svými rozměry nesrovnatelné s případem Rath.

Nejsou také žádné indicie, že by se policie chystala v mediálně vysoce viditelné a vděčné akci pozatýkat členy vládní ODS, kteří tak či onak připravili daňové poplatníky o miliardy s pomocí projektu elektronických zdravotních knížek, neboli IZIP.

Výše řečené neznamená, že Rath by neměl být po zásluze potrestán. Jenže nahlíženo prizmatem spravedlnosti, je z hlediska férovosti demokratické společnosti tristní, že první „velkou rybou“, která uvízla v sítích justice, je právě politik opozice, ačkoliv ve vládním táboře se už několik let nabízí plejáda potenciálně mnohem závažnějších případů.

Pokud by se pachuť z této možné účelovosti měla alespoň poněkud trochu zmírnit, musely by policie a státní zastupitelství co nejdříve předvést podobný výkon v případě významného korupčníka z řad vládního tábora.

Nic na tom všem nemění ani skutečnost, že Rath byl prý přistižen takříkajíc při činu. Byl totiž přistižen při činu, protože si policie dala velmi záležet na tom, aby ho při činu přistihla.

Pokud by ve spolupráci se státním zastupitelstvím chtěla přistihnout při činu některého z významných politiků vládní koalice, jejichž jména se skloňují ve spojení s korupcí, jistě by to dokázala, jenže zatím chyběla ona pověstná politická poptávka.

V české společnosti je po zkušenostech minulé éry bohužel normou „odečítání ze rtů“ mocných. Při vší úctě k práci speciálního policejního týmu a státní zástupkyně Bradáčové, které média už dokázala vyrobit kýčovitý profil jakéhosi neohroženého Robina Hooda české justice, je otázkou, zda by podobné „odečítání ze rtů“ v případě stop vedoucích k vládnímu politikovi přece jen nezapříčinilo, co jsme už kdysi zažili v případu Jiřího Čunka. Tedy, že by se například informace o vyšetřování chránily méně razantně, nebo že by případ pro jistotu rovnou putoval na stůl stáních zástupců ve vrchním státním „zametačství“ v Praze.

I konkrétní zacházení s Davidem Rathem po jeho dopadení vážně zpochybňuje princip procesní spravedlnosti. Zatímco slavný kmotr Janoušek byl po činu, který by leckdo mohl vnímat jako úmyslný pokus o zabití, propuštěn policií, přičemž si mohl ponechat řidičský průkaz i pas, Rath skončil ve vazbě, přičemž se vedly jalové „odborné“ a politické debaty o tom, zda by vůbec měl mít právo vystoupit před mandátovým a imunitním výborem nebo před plénem Poslanecké sněmovny.

Zatímco Rath by prý mohl ovlivňovat svědky, u Janouška takové podezření evidentně nepanovalo. Přejetá žena nebyla ani měsíc po činu vyslechnuta, zato se mohla doslechnout ještě v nemocnici, že se s ní „lobbista“ hodlá štědře vyrovnat. Nikoho by docela jistě ani nenapadlo si myslet, že takové vyrovnání může záviset na tom, jak bude, nebo spíše „nebude“ vypovídat.

Vrcholem pokrytectví je, když například předsedkyně Poslanecké sněmovny ustaraně hovoří o tom, že si neumí představit, že by obviněný Rath zůstal poslancem a spolurozhodoval tak o zákonech této země. A co v první instanci již odsouzení pan Škarka nebo Bárta, bývalí významní členové vládní koalice, chce se zeptat? Ti nehlasují?

A pokud bychom vysoké standardy paní předsedkyně rozšířili od kriminálních podezření k hranicím politické kultury, jak by se její starost asi vztahovala na jména Bém, Vondra, Drobil?

A propos: slyšeli jste paní Němcovou někdy ustaraně hovořit o záhadně bobtnajících kontech matky bývalého ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka nebo o podobně bobtnajících kontech manželky člena širšího vedení ODS Pavla Dlouhého, známého pod kmotrovskou přezdívkou „hlubocký kníže“?

Ozvala se paní předsedkyně někdy, když se provalilo, že bývalý ministr dopravy za ODS Aleš Řebíček zbohatnul během svého působení ve vládě nikoliv o obsah krabice od vína, ale o stamilióny? Nemohla by nám sdělit, jak se s jejím citem pro spravedlnost a obavami o čistotu politického života srovnává skutečnost, že vlivný člen severočeské ODS Patrik Oulický nemusí dokonce ani zaplatit pokutu za to, že si načerno postavil vilu v chráněné krajinné oblasti?

Je prostě zřejmé, že jakkoliv lze chycení „velké ryby“ Ratha obecně uvítat, zejména pokud se vyslovená podezření potvrdí a případ se někde nezadrhne, je zároveň bohužel zřejmé, že se v české justici i politice měří různými metry, každopádně nikoliv podle neustále omílaného principu „padni, komu padni“. Kdyby se tak totiž měřilo, byli by někteří prominentní členové vlády a zákonodárného sboru už dávno za mřížemi, a Rathovu kauzu by tudíž se sobě vlastním nesnesitelným pokrytectvím vůbec nemohli komentovat.

Deník Referendum, 22.5.2012

18. 05.

Český politický kýč

Jiří Pehe Přečteno 8405 krát

Kýč je svět zbavený hovna, píše Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí. Politické systémy, které jsou na kýči přímo založeny, jako byly ty totalitní, aspirují na kýčovitou dokonalost tím, že vytěsňují vše „ošklivé“ mimo veřejnou sféru, k čemuž používají různých prostředků, od zastrašování těch, kteří chtějí „idylu“ zpochybňovat, až po zatajování a lži. Všichni se musejí chovat tak, jako by hovno neexistovalo.

Podle Kundery kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. „První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“

Filosof Petr Rezek Kunderovu definicí „druhé slzy“ kriticky přeformuloval ve své knize Filozofie a politika kýče. Podmínkou kýče podle něj nemusí být nutně sdílení dojetí s druhými. „Druhou slzu“ je přesnější popsat jako „dojetí z dojetí“.

Kundera vidí kýč jako estetický ideál v podstatě všech politických aktérů, a to i v demokraciích. Je to redukce idejí do jednoduché estetiky a univerzálních emocí, které mohou všichni sdílet.

V každé demokratické společnosti existuje celý arzenál politického kýče, s nímž pracují politické strany i jednotliví politici, zejména během volebních kampaní. Jedním z typických výhonků kultury kýče je moderní populismus, jenž složitá témata programově redukuje do jednoduchých, emocionálně nabitých hesel, která mají za cíl oslovit co největší počet lidí.

S odkazem na esej Hermanna Brocha O kýči připomněl Petr Fischer v kritické analýze jednoho z předvolebních klipů ODS, v němž se pokoušela před volbami v roce 2010 spojit možnou vládu levice se strachem z totalitní minulosti, že soustředění na efekt strachu z druhého, „zastírá skutečně konfliktní podstatu politična“. To sice roste z původní emoce, ale následně se musí racionalizovat ve věcném politickém programu, jinak se bezbřeze rozlije, množí a ničí. Ze špatné úvodní emoce, využívané navíc pro ni samu, nemůže vyrůst žádný dobrý politický program, nýbrž jen čistý politický kýč.

***

Svět, v němž vládne kýč, je svým způsobem infantilní, protože vytěsňování „hovna“, doprovázené redukcí rozumu ve prospěch emoce a jednoduché estetiky i srozumitelnosti, je podstatnou součástí dětského světa. S dospíváním se pohled na svět komplikuje, přijímáme diferenciaci i konfliktnost světa, ale každý z nás občas zatouží, aby svět komplikovaný nebyl, každý občas uroní „druhou slzu“.

I politický kýč je úměrný dospělosti či nedospělosti toho kterého společenství. V tomto kontextu nemůžeme uniknout otázce, zda politický kýč nemůže být rozšířenější v některých demokratických společnostech více než v jiných, a zda v některých národních společenstvích neexistují určité prominentní formy politického kýče.

V eseji Morální kýč tvrdí kupříkladu Václav Bělohradský, že nejvážnějším problémem dějin Čechů jako moderního politického národa nebyla ideologičnost, ale monopol, který získal v našem veřejném diskurzu morální kýč. Ten byl podle něj spojen s českou státností od jejího počátku.

Kýč je podle něj obecně odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, a problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti. Kýč je tak bojem proti kruté diferenciaci, kterou přináší neoblomná modernost. Rodí se z nostalgie po nediferenciované jednotě.

Kýč jako nástroj této nostalgie nám mimo jiné vždy nabízí sjednocující monopol ve veřejném prostoru. Tuto definici dobře doplňují slova nejznámějšího českého teoretika kýče Tomáše Kulky, že přitažlivost až sentimentální vlezlost kýče je založena na připomínce dříve vytvořených společensky sdílených citů a dojetí.

***
Přijmeme-li Bělohradského tezi, nabízí se otázka, jaké jsou příčiny českého politického kýče. Možnou odpovědí je, že české politické společenství vyrostlo převážně z dlouhodobé hluboké nedůvěry ke strukturám politické moci, což úzce souvisí s českým provincialismem, jehož jednou důležitou příčinou bezpochyby je skutečnost, že v posledních zhruba 400 letech byla země téměř 350 let politickou provincií Vídně, Berlína a nakonec Moskvy.

Postoje k těm strukturám moci, které většinově nebyly z různých důvodů vnímány jako „naše“, byly vesměs odmítavé. K tomu se přidává tradiční české plebejství, které kromě svých pozitivních stránek, jako jsou určité formy svobodomyslnosti, je také motorem nostalgie po nediferenciované jednotě, přičemž o „těch nahoře“, tedy o politických elitách, má až na světlé a krátce trvající okamžiky historie jen to nejhorší mínění.

Nelze také pominout ani specifickou mentalitu a mýty, které si vytváří „nesamozřejmý národ“, jak o Češích mluvil Kundera. Tedy národ „který musí nejprve světu prokázat smysl své existence.“

Sám Kundera se ovšem dostal nebezpečně blízko politickému kýči, když v roce 1968 v článku Český úděl nabídl tezi, že socialismus s lidskou tváří byl jakousi kvalitativně novou formou humanismu, do kterého se promítlo to nejlepší z českých dějin, a naše národní idea tak získala univerzální platnost. Výše zmíněný Petr Rezek upozornil, že tímto druhem politického kýče byla později zasažena i disidentská komunita.

Kunderova teze, jakož i některé teze vytvořené později českými disidenty, patří k občasným kýčovitým iluzím, které si o sobě vytvářejí jak „nesamozřejmé národy“, tak i „nesamozřejmá společenství“, jakým byl disent. Politické přežívání ve stínu jiných si někteří představitelé takových společenství kompenzují představami o výjimečnosti, vyrostlými nikoliv z reálných politických výkonů, ale údajně z jakýchsi jedinečných kvalit.

Odtud je už jen kousek k politickému kýči coby formě politiky, protože představy o národní výjimečnosti a specifických kvalitách se často přetavují do politických programů. Kunderova teze je v jistém slova smyslu jen jedním z předchůdců současných iluzí o našem specifickém přínosu Evropě a schopnostech vidět údajně jasněji než jiní například nástrahy evropského integračního procesu.

V demokratickém kontextu se tyto teze jeví jen jako jedna z forem rezignace na politiku, v tomto případě mezinárodní, coby namáhavou diskusi a hledání kompromisů i spojenců v kontextu toho, co Bělohradský označil jako „krutou diferenciaci“. Proti politice se staví iluze o národní výjimečnosti zakotvené v iluzích o dřívější nediferenciované národní jednotě.

***
Matěj Stropnický rozlišil v jednom svém eseji mezi dvěma veřejnostmi, které u nás existují. Na jedné straně je politizovaná veřejnost, která je slabá a nedůvěřivá k elitám. Na straně druhé je pak veřejnost apolitická, odcizená.

Ta s „obcí“ komunikuje pouze jednosměrně: jako příjemce. I ji trápí nenaplněná očekávání a nespokojenost, upozorňuje Stropnický. Nemá ale zkušenost v heideggerovském smyslu: nemá o život starost, pouze ho obstarává. Nezkušenost s praxí v mimosoukromé sféře snižuje této odcizené veřejnosti zároveň druhotně odolnost proti zjednodušování komunikace. Příčiny obecných problémů a možnosti jejich řešení zná jen z druhé ruky.

Stropnický nabídl tuto analýzu v textu, v němž kritizoval politické aspirace miliardáře Andreje Babiše. Právě oné odcizené veřejnosti totiž Babiš dle jeho soudu nabízí politický kýč v podobě spojenectví proti korupci, za nezadlužený i spravedlivý stát s výkonnou veřejnou správou představující lepší budoucnost pro naše děti.

Bělohradský tento politický kýč pojímá ještě obecněji, když píše, že v české politické kultuře se místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice. Upozorňuje, že v politice jde o hledání kompromisu mezi hodnotami, které vyznáváme, musíme je hájit, ale zároveň si jsme vědomi jejich relativnosti. Pluralita hodnot je podle něj hodnotou sama o sobě.

Jenže česká politická kultura očekává pravdu absolutní, je nostalgií po totálně jiném a čeká na někoho, kdo bude dělat politiku úplně jinak. Tvrdí, že lidi je třeba jen vyměnit za nové, poctivé. Jenže to je iluze.

Politolog Bohumil Doležal pak upozorňuje, že sklony k politickému kýči trpí i česká média. Upravovat fakta nějaké významné politické kauzy do podoby politického kýče je podle něj jednou ze základních, i když neblahých zvyklostí českých médií.

Děje se tak podle něj často bezděčně. Politický kýč je čtenářský atraktivní: jak osvobodivě působí např. příběh osamělého, statečného a odhodlaného bojovníka proti politickým neřestem na pozadí světa politiky, který čtenář považuje apriori za zcela zkažený, jakkoliv ho zná ne z vlastního podílu na masarykovské „drobné politické práci“, ale jako virtuální realitu, kterou mu servíruje kukátko televizní obrazovky.

Politický kýč bývá podle Doležala účelové sdělení, slouží zájmům politickým subjektů. A mívá samozřejmě nějaký reálný základ, i když nafouknutý a překroucený.

***
Umberto Eco argumentuje, že hlavním cílem kýče je nabídnout obecenstvu již předem vyhotovený a komentovaný cit, který je připraven k okamžitému použití a pomocí něho dosáhnout kýženého efektu v oblasti citů. K tomu používají autoři určitých prvků, které jsou obdařeny tzv. citovou fámou.

Česká politická kultura má celou škálu „předem vyhotovených a komentovaných citů“, které mají původ v komplikované národní historii. Nejrozšířenější je již zmíněný apel na jakýsi plebejský humanismus národa, který, bojujíc dlouhodobě o své přežití, produkuje výjimečné ideje a činy.

K tomu patří všeobecně sdílený názor, že největší historické kalamity jsme si nezpůsobili sami (chytrý a nadaný národ si přirozeně žádné sám způsobit nemůže), ale byli jsme pravidelně oběťmi jiných. Momentálně se jako hlavní viník našich problémů vynořuje Evropská unie.

Potíž s „plebejstvím“ je ovšem také v tom, že všichni „nahoře“, zejména v politice, jsou hlupáci, a proto nestačí pravidelně střídat zavedené strany ve volbách, ale lepší je vyměnit celou politickou elitu. Skutečnost, že politická veřejnost je zároveň velmi slabá, protože lidé, „poučeni historií“, se politice, zejména té stranické, vyhýbají, pak produkuje neřešitelný paradox: národ „chytrých“ plebejců nechává nakonec všechno na těch údajně neschopných nahoře, které by rád vyměnil, ale nemá k tomu sílu a prostředky.

Podobný paradox platí i v případě teze o tom, že jsme byli vždy oběť jiných, mocnějších. Idea jisté národní výlučnosti totiž ústí do politického kýče, jehož zásluhou se na mezinárodní scéně sami izolujeme. Když se pak ostatní státy nad touto politikou podivují nebo nás dokonce začnou trestat, jen si tím potvrzujeme představu o našem národu coby oběti mocných.

Nedospělost národní i politické kultury produkuje politické kýčařství i v dalších rovinách, jako jsou například tendence k černobílému vidění světa, včetně opakovaného okouzlení většiny společnosti nějakou velkou ideou či dokonce utopií. Vystřízlivění je pak často doprovázeno naprostou negací bez programu a voláním po úplné výměně politických elit.

Před rokem jsem v reakci na politický vývoj napsal, že česká politika je nakažena podivným virem: napadá cokoliv, co se jeví jako pevnější struktura a přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Společnost pak není schopna racionálního diskurzu a fungování v rámci institucí i mechanismů liberální demokracie.

Existuje řada příčin tohoto jevu, které lze spojit s vývojem po roce 1989, jako je privatizace politiky nebo nadřazení procedurální stránky politiky jejímu obsahu, což úzce souvisí s dědictvím normalizační éry. To vše ovšem souvisí i se specifickými formami politického a morálního kýče, který u nás má dlouhou historii a který, naneštěstí pro českou demokracii, nebude snadné vykořenit.

Právo, příloha Salón, 17.5.2012

17. 05.

Jaké dopady bude mít kauza Rath?

Jiří Pehe Přečteno 20508 krát

Obvinění Davida Ratha z korupce může mít na českou veřejnost několik protichůdných dopadů. Pokud jde o boj s korupcí, část společnosti nepochybně vyhodnotí zatčení „velké ryby“ Ratha jako blýskání na lepší časy. Na druhou stranu může mít skandál další devastující efekt na důvěru občanů v demokratický systém.

Systémová korupce a kmotrovské zázemí politiky byly spojovány v posledních letech především s ODS a pravicovou vládní koalicí. Preference ČSSD rostly nejenom kvůli tragické vládní politice, ale také proto, že po šesti letech v opozici se ČSSD přece jen jevila jako méně zkorumpovaná a „prokmotrovaná“ než její vládní soupeři.

Jinými slovy, řada lidí chtěla věřit, že alespoň jedna velká strana může být relativně slušná. Pokud nyní opět usoudí, že zkorumpované jsou stejným dílem všechny demokratické strany, zejména ty velké, přikloní se nejspíš další voliči ke stranám liberální demokracii nenakloněným. V KSČM si musí mnout spokojeně ruce.

Jestli se obvinění proti Rathovi potvrdí, pro ČSSD bude nesmírně důležité, zda se jí podaří veřejnost přesvědčit, že Rath představoval ve funkci hejtmana i ve straně jen výjimku. Jenže ČSSD to bude mít těžké už kvůli tomu, jací politici ji reprezentují v čele některých dalších krajů. Ač je s krabicí napěchovanou milióny nepřistihli, ve světle Rathova případu jejich už pošramocená prestiž utrpí tak jako tak.

Nejisté naopak je, zda případ poškodí i politiky v Sobotkově křídlu strany, k němuž Rath opticky patřil. Týká se to zejména prezidentského kandidáta a místopředsedy strany Jiřího Dienstbiera, který se stal nejpopulárnějším českým politikem i zásluhou boje s klientelismem v pražské organizaci ČSSD.

I tady bude záležet na tom, jakou optikou voliči a členové ČSSD skandál budou nahlížet. Je to totiž spíše křídlo proti-sobotkovských pragmatiků a pohrobků opoziční smlouvy, jež je zranitelnější, pokud jde o různá korupční podezření. Konec Sobotkova „spojence“ se tak nakonec klidně může obrátit proti stranické opozici vůči Sobotkovi.

Má-li na to Sobotkovo řídlo sílu, strana by každopádně udělala dobře, kdyby některé svoje nejviditelnější kandidáty pro krajské volby, mezi nimi několik hejtmanů, znovu řádně „prolustrovala“ a raději se jich rovnou zbavila, protože je možné, že někteří už jsou v hledáčku policie stejně jako Rath.

Pokud další skandály s ČSSD v hlavní roli nebudou následovat, Rathův případ nemusí nutně ohrozit šance ČSSD uspět v krajských volbách. Rath byl velmi nepopulární u většiny společnosti, takže jeho absence mezi stranickými kandidáty na hejtmana může paradoxně ČSSD prospět bez ohledu na to, jak neslavně skončil.

Když už je řeč o Rathově politickém konci, dopady kauzy na veřejné mínění se budou hodně odvozovat od toho, zda veřejnost většinově uvěří nejen Rathově vině, ale v případě nezvratných důkazů také tomu, že jeho „dopadení“ není promyšleným politickým útokem. Některé ankety už naznačují, že si to většina lidí myslí.

Jinými slovy, lze-li dnes najít zkorumpované politiky v každé straně, mnoho lidí se bude ptát, proč stejný osud jako Ratha zatím nepotkal i některé politiky vládních stran. Že by policie zatýkala jen ty opoziční?

Úplně stejně si mnoho lidí může vyhodnotit účelová prohlášení některých vládních politiků o tom, že právě hejtmani ČSSD ohrožují čerpání evropských fondů. Dokonce i politicky málo ostražitý občan si totiž nejspíš vzpomene, že největší průšvihy, které ohrožují čerpání ve výši stamiliard, se odehrály na ministerstvech školství, dopravy a místního rozvoje v čase Nečasova vládnutí. A mnozí také nezapomenou, že obsah Rathovy krabice od vína jsou jen drobné ve srovnání s tím, co zmizelo v tunelech, dálničních obchvatech a dalších státních zakázkách pod patronací ODS i současné vlády obecně.

Právo, 17.5.2012

16. 05.

Poprava demokracie

Jiří Pehe Přečteno 7243 krát

V případě Řecka jsme prý zase jednou svědky představení, při kterém demokracie s nemalou pravděpodobností popraví sebe sama, napsal spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka (Řecký soumrak, MF Dnes 14.5.2012).

Stane se tak údajně v případě, že Řekové, hlasem většiny v regulérním hlasování rozhodnou o své budoucnosti hloupě a sebevražedně. Pokud totiž v Řecku dojde na opakované volby a zvítězí v nich extrémní levice, „mohou se dít věci“.

Což o to, věci se dít nejspíš budou. Až na to, že demokracii v Řecku i jinde „nepopraví“ až vláda extrémní levice. Její popravu můžeme sledovat v řadě zemí už několik let, přičemž u moci jsou strany zdánlivě zcela neextrémní, jenže zcela zkorumpované.

Vopěnka ovšem nahlíží v závěru svého textu problém jinak, s pomocí jednoduchých pravicových klišé. Hlavní příčinou současné krize nejen v Řecku, ale v Evropě obecně, je tak podle něj prý skutečnost, že „sociální stát byl zřejmě nesprávně vyložen a pochopen.“

Je prý něco úplně jiného vládnout a žít soucitně, a něco jiného kupovat voliče jejich ohlupováním. A to je údajně přesně to, co dělá i naše levice. Tam to prý všechno začíná. „Tento levicový populismus je počátkem soumraku demokracie“, uzavírá Vopěnka.

Možná by se tímto politickým textem jinak výborného spisovatele nebylo třeba zabývat, kdyby nereprezentoval, jak už bylo naznačeno, určitý druh zjednodušeného myšlení, který se u nás zabydlel více než jinde, možná z pochopitelných důvodů historické povahy. Nejvíce doma je v současnosti právě na stránkách MF Dnes.

Pokud ale v Řecku skutečně nastoupí extrémní levice, možná by bylo dobré se zeptat, co tomuto vývoji všechno předcházelo, a nezužovat problém jen na rozmařilý sociální stát. Jak nedávno připomněl v Deníku Referendum Ondřej Slačálek, Řecko nedostalo do problémů primárně to, že by tamní nezaměstnaní zneužívali sociální dávky, ale – vedle spekulativních útoků finančního kapitálu – především to, že je to země prolezlá korupcí a že v ní bohatí neplatí daně.

Vopěnka by měl možná kus pravdy, kdyby napsal, že v některých evropských zemích byl sociální stát nesprávně vyložen a pochopen. Možná například právě Řecko bylo vskutku až dosud spíše parodií na efektivní sociální stát, jenže proč tomu tak bylo a je, úzce souvisí s jevy, které působí zároveň masivní korupci a šizení státu ve velkém.

Jinými slovy: politiku v Řecku nedovedl do možných extrémů sociální stát, ale naopak politika, zprivatizovaná velkými penězi, poškodila smysl sociálního státu, stejně jako dovolila neplacení daní a rozsáhlou korupci. Hlavním důvodem přitom nejsou, jak pravice ráda argumentuje, neodpovědní voliči, kteří volí neodpovědné politiky, ale zákulisní propojení politiky s velkým, často neprůhledným kapitálem, které známe i u nás.

K radikalizaci společnosti, která může vyústit do nástupu extrémních politických sil, jež „popraví“ demokracii, dochází nikoliv především proto, že se „šetří“, což podle pravice údajně rozmazlení voliči nechtějí „státotvorně“ pochopit.

Hlavním problémem je, že se šetří jen na určitých částech společnosti, a ušetřené peníze přitom odtékají nadále do černých děr korupce, které zprivatizovaná politika ucpat nedokáže, jakož i do rukou nadnárodního kapitálu, který problémy akceleroval svými spekulacemi, aniž by za to nesl odpovědnost a platil za to.

Na levici se vede účelná diskuse o tom, zda masivní privatizace politiky je v éře globálního kapitalismu v podstatě nevyhnutelná ve všech demokraciích, a zda tedy projekt liberální demokracie není odsouzen k zániku. Radikální levice argumentuje, že je třeba změnit celý systém, zatímco umírněná levice tvrdí, že kapitalismus, i v jeho globální podobě, je ještě pořád možné humanizovat, například i demokratizací nadnárodních integračních struktur, s nimiž si globální kapitál, už kvůli jejich síle a velikosti, nemůže pohrávat, jak chce.

Přesvědčení neoliberálové vidí svět o poznání jednodušeji. Do omrzení opakují klišé o sociálním státu a levicovém populismu coby příčinách současné krize, aniž by se namáhali vysvětlit, proč si nejlépe v současné krizi vedou státy, jako jsou ty skandinávské, které mají nejen vysoké míry progresivního zdanění i zdanění firem, ale také výkonný sociální stát.

Nahlíženo z ještě obecnější roviny, nejlépe si s krizí zatím poradily demokracie, kdekoliv na světě, které mají nejméně zkorumpovanou, tedy zákulisním kapitálem neovládanou politiku, výkonný právní stát a fungující systémy společenské solidarity.

Někteří politologové hovoří o třech modelech demokracie: polarizovaně-pluralitním (středomořském), demokraticko-korporativistckém (severo-středoevropském) a liberálním (severo-atlantickém).

Středomořský model se vyznačuje vysokou mírou ideově vyprázdněné konfrontace, v níž politici jen těžko hledají konsensus přes politický střed. Veřejný prostor je ovládán politickými stranami zprivatizovanými do rukou velkého kapitálu, občanská společnost je slabá. Instituce, které mají být ve zdravé demokracii nezávislé na tom, kdo právě vládne, včetně médií, jsou zpolitizované.

Liberální model, který praktikují USA, a který v Evropě reprezentují v podstatě jen Velká Británie a Irsko, je založen na individualizované politické reprezentaci a většinovém vládnutí, ale zároveň také politické kultuře ctící nezávislé instituce a právní stát.

Severo-středoevropský model, k němuž můžeme za hranicemi Evropy přiřadit třeba Kanadu a Nový Zéland, je naopak založen nejen na spolupráci politických stran různého zabarvení okolo politického středu, ale také na permanentní diskusi a hledání racionální politiky vládnoucích stran s dalšími aktéry, jako jsou odbory, profesní komory a občanská společnost, což vede k řešením, která jsou dlouhodobě stabilní. Politický pluralismus je méně živelný a méně konfrontační. Politika „nulové tolerance“ opozice vůči vládě, a naopak, je nepředstavitelná.

Vysoce konfrontační, zkorumpovaná politická kultura středomořského modelu, nikoliv primárně sociální stát, je hlavním viníkem problémů, kterým v současnosti čelí Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko.
A před závorku bychom měli vytknout, že v globální ekonomické krizi příliš dobře neobstály ani modely liberální, kde se hledání konsensu pod tlakem nepříznivých okolností začalo bortit. Důvodem se zdá být nadvláda trhu nad slabým státem, takže krize vtrhla do těchto zemí nikoliv skrze „rozmařilý“ stát ale skrze bankovní sektor.

Nejlépe si v krizi naopak vedly typické demokraticko-korporativistické země, se silnými sociálními státy, jako jsou skandinávské státy či Německo.

Kardinální otázka tedy nestojí tak, jak ji nastoluje pravice, ukázkově například Vopěnka ve svém textu, ale spíše tak, jak o současných problémech hovoří levice: může liberální demokracie, opírající se o sociální stát, přežít alespoň v relativně slušné podobě, kterou zatím reprezentuje demokraticko-korporativistický model evropského severu, anebo jsou problémy evropského jihu i liberálního atlantického modelu jen předznamenáním krize, která ve střetu globálního kapitálu s národními demokraciemi nevyhnutelně zasáhne i ty demokratické státy, které zatím odolávají?

Jisté je jedno: český politický systém bohužel už na první pohled mnohem více patří svými rysy do středomořského modelu, než do severo-středoevropského, kam by patřit měl. A je na hony vzdálen i anglosaskému liberálnímu modelu, který někteří politici naivně považovali za náš vzor.

Jakkoliv se Česká republika na základě momentálních čísel ráda řadí k zemím, které si s krizí zatím relativně dobře poradily, zkorumpovaná politika zemi bohužel vede spolehlivě směrem k evropskému jihu spíše než severu. Českým politikům, stejně jako mnoha pravicovým komentátorům, bohužel uniká, že řecký problém není v prvé řadě ekonomický, ale politický. Hlavní příčinou rozhazovačnosti a neefektivnosti není sociální stát, ale zkorumpovaná politika.

Jinými slovy: s Nečasovou vládou jsme se o další kus posunuli směrem k Řecku, a obecně ke středomořskému modelu, a to nikoliv zatím ekonomicky, ale politicky.

Jelikož tento typ politiky nezvládá rozumné konsensuální vládnutí, protože neumí řešit zásadní problémy v dialogu s opozicí a dalšími aktéry, a navíc je ze zákulisí ovládán neprůhlednými zájmy, čeká nás další radikalizace, která může ohrožovat, ba „popravit“, samotnou demokracii. Sociální stát nebo levicový „populismus“ s tím budou mít pramálo společného.

Deník Referendum, 15.5.2012

07. 05.

Prezidentské klopýtání ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 4322 krát

Sociální demokracie si zatím při výběru kandidáta pro první přímou volbu prezidenta země počíná dosti neobratně. V tom už má jakousi tradici, protože ani předchozí, nepřímé volby prezidenta příliš nezvládala.

Před nadcházející prezidentskou volbou se ČSSD rozhodla uspořádat stranické primárky, neboť se rozdělené vedení strany nebylo schopné shodnout na jednom kandidátovi. Nic proti primárkám, ale ČSSD na rozdíl od ODS zvolila podivný asymetrický model, v němž se o přízeň ČSSD měli utkat místopředseda ČSSD Jiří Dienstbier a nestraník Jan Švejnar.

Švejnar tak byl tak postaven do nemožné situace, protože bylo jasné, že coby nečlen ČSSD bude v debatách na stranických fórech silně znevýhodněn už tím, že jakýkoliv kritičtější výpad proti programovým tezím Dienstbiera bude vnímám jako útok na stranu samotnou.

Není divu, že se nakonec rozhodl, že pokud bude vůbec kandidovat, učiní tak jako nezávislý kandidát mimo ČSSD, jakkoliv její podporu uvítá. Dienstbier reagoval dosti nešťastně slovy, že sebevědomá a hrdá strana může těžko akceptovat přístup „štítím se vás, ale dovolím, abyste mě podpořili“.

Což o to, podpora největší opoziční strany by se jistě hodila, ale možná je ČSSD zase jednou o to více sebevědomější, oč je politicky neobratnější. Pokud totiž Švejnar nakonec bude kandidovat, má velmi dobré šance dostat se do druhého kola, a možná bude ČSSD ještě ráda, že si ho může „přivlastnit“.

Výpady proti němu se tak jeví jako dosti netaktické. Navíc chyba je jednoznačně na straně ČSSD, protože ta ho do takové situace neměla vůbec vtáhnout.

Pokud jde o Švejnara samotného, není jasné, proč by měl připustit, ať si skrze něj, nečlena strany, řeší jedna politická strana, ač momentálně nejpopulárnější, svoje vnitřní problémy. Navíc dobře ví, že o zvolení prezidenta nakonec tentokrát rozhodnou občané, a vítěz bude potřebovat hlasy i mimo ČSSD.

Strana by udělala nejlépe, kdyby si konečně při prezidentské volbě vnitřně sladila noty. V situaci, kdy údajně potřebný počet jejích zákonodárců už zatím neveřejně podpořil kandidaturu Miloše Zemana, si další frašky kolem volby prezidenta může jen těžko dovolit, a ať už nakonec oficiálně podpoří kohokoliv, bude zákulisními tahanicemi ve straně už dopředu poškozen.

Přitom další prohra kandidáta ČSSD v prezidentských volbách, tentokrát dokonce v situaci, kdy spousta voličů bude chtít ze všeho nejvíc volit proti komukoliv z pravice, může stranu rozštěpit stejně jako v roce 2003.

Právo, 7.5.2012

05. 05.

Parlamentní demokracie nebo změna systému?

Jiří Pehe Přečteno 8311 krát

Můj text nazvaný Protesty a parlamentní demokracie (Právo, 28.4.2012) vyvolal řadu silných reakcí. Argumentoval jsem, že odbory mají v demokratické společnosti své nezastupitelné místo při obraně zájmů pracujících, ale neměly by organizovat masové protesty, jejichž primárním cílem je svržení vlády.

Pokud by takové změny dosáhly, je otázka, jak bude dále fungovat parlamentní demokracie. Budeme kromě voleb a dalších ústavních mechanismů mít mimopolitického, leč politicky se chovajícího arbitra, který může s pomocí masivního tlaku poslat ke dnu vládu pokaždé, kdy se mu nebude líbit vládní politika? Nejde v takovém případě už o částečnou změnu režimu?

Z podstaty věci navíc vyplývá, že by se výsledky voleb takto přepisovaly v podstatě jen tehdy, když vládne „asociální“ pravice. To by nepochybně eventuálně vedlo ke stejné radikalizaci „pravice“, jakou nyní vidíme u „levice“.

Kritici namítají, že současná vláda jednostranně provádí nezvratné změny, které nepříznivě ovlivní chod země na generace dopředu. Navíc svými škrty a reformami ožebračuje celé sociální skupiny. Proto je legitimní ji „svrhnout“. Jelikož občanské iniciativy na to samy nestačí, je v pořádku, když pomohou odbory.

Radikálnější kritici tvrdí, že nevyléčitelně zkorumpovaný je celý systém stranické demokracie. Například Petr Kužvart napsal, že odborové protesty by měly být jen prvním krokem k radikálnější změně celého systému.

Ano, národní liberální demokracie dominovaná globálním trhem je pod velkým tlakem. Až na to, že v různých zemích funguje kombinace trhu a liberální demokracie různě. Málokdo bude popírat kontrast mezi například zkorumpovaným jihoevropským či jihoamerickým kapitalismem a tím s „lidskou tváří“, který najdeme například ve Skandinávii, Kanadě nebo na Novém Zélandě.

Příznivci zásadní změny celého systému, kteří tvrdí, že tyto země jsou jen výjimkami, prozatím selhávají ve dvou směrech: nenabízejí žádnou ucelenou vizi takové změny a nevysvětlují, proč výše zmíněné „výjimky“ existují.

Jisté je, že v takových zemích není stát jen všemi okopávaná atrapa, a na úrovni politiky i občanské společnosti v nich panuje „drobná práce demokratická“. I proto bychom v nich nenašli ani parodii na vládu, jakou představuje ta česká, ani „revoluční“ snahy odborů vládu vyměnit.

Moje kritika nesměřovala proti odborům, a vůbec už ne proti jakési údajné „lůze“, jak o protestujících pohrdlivě a nepřípustně mluví někteří veřejní činitelé a komentátoři. Tvrdím jen, že než začneme přepisovat volby nebo dokonce tlačit na změnu celého systému, měli bychom si vyjasnit některé zásadní otázky.

Ta nejdůležitější zní, zda je současný demokratický systém opravdu nemožné kultivovat. Jakub Patočka například navrhnul v reakci na můj text diskusi o radikálním prohloubení demokracie, vybavené mnoha pojistkami a prvky demokracie přímé, která ji odliší od partokratické, kleptokratické a povážlivě oligarchizované parodie na demokracii, provozované současným establishmentem.

Proč ne? Dodal bych ale, že bychom se zároveň měli tázat, zda je chyba opravdu jen v „systému“ anebo také v „nás“. Jinak totiž existuje reálné nebezpečí, že v našem kontextu se bude jevit jako nesnesitelný a zkorumpovaný i jakýkoliv další, údajně „vylepšený“ systém.

Právo, 5.5. 2012

03. 05.

LIDEM

Jiří Pehe Přečteno 10566 krát

Karolína Peake si potrpí na politické dvojsmysly. Několik let tak může být například nejpevnější spojenkyní Víta Bárty ve Věcech veřejných, ale když ho opustí, mluví v jednom kuse o cti a svědomí, které ji velely nakonec z VV odejít. Ve skutečnosti chtěla jen zůstat ve vládě.

I její nová strana má dvojsmyslný název. LIDEM je na jedné straně slovní hříčka s pojmem liberální demokracie. Co liberální demokracií či liberalismem myslí, si zkušená pragmatička Peake snadno nalistuje v učebnicích politologie, když už se rozhodla, že bude liberálkou. Užitečné programové pasáže lze také oprášit v dávno zapomenutých dokumentech zaniklých stran, jako je Unie svobody.

LIDEM ovšem také znamená, že to bude strana pro LIDI.

Tady se jednoznačně nabízí programové priority jako „boj s dinosaury“, „přímá demokracie“ nebo „boj s korupcí“.

Že vám to připomíná program jiné strany, též zaručeně „pro lidi“? To by snad nevadilo, vždyť LIDEM je svým způsobem její pohrobek.

„Lidem“ lze ovšem sloužit i jinými tvořivými způsoby. Například tak, že na jedné straně taková strana podpoří vládu při hlasování o důvěře, protože by byla škoda, kdyby politici tolik toužící sloužit „lidem“ i myšlenkám liberalismu, museli předčasně do politického důchodu, ale zároveň lze lidem posloužit tím, že každý člen zákládající platformy bude mít svůj vlastní názor, co z vládního programu podporovat a co ne.

Pokud jde o lidi, existuje toto užitečné rčení Abrahama Linclona: „Všechny lidi lze klamat po určitý čas, některé lidi lze klamat po všechen čas, ale nelze klamat všechny lidi po všechen čas.“

LIDEM by to měl použít jako svoje motto.

02. 05.

Peakovci a liberální střed

Jiří Pehe Přečteno 8042 krát

Politologové dlouhodobě upozorňují, že okolo politického středu existuje stranicky neukotvená skupina liberálně smýšlejících voličů. Několik politických projektů se je snažilo oslovit, ale všechny zkrachovaly.

Po roce 1989 přitahovala tuto voličskou skupinu nejvíce Občanská demokratická strana, která se v té době definovala jako liberálně-konzervativní uskupení. Částečně se o to pokoušela i Občanská demokratická aliance, ale v té jednoznačně převažovalo konzervativní myšlení nad liberálním, navíc oslovovala v podstatě jen intelektuálněji laděné městské elity.

Později se snažila liberální voliče oslovit Unie svobody, která se odštěpila z ODS, ale její původně slušný politický potenciál byl rychle promrhán.

Příčin byla celá řada, včetně střetu nepřiměřeného politického idealismu s nároky na pragmatickou politiku, jakož i jistý politický amatérismus. Strana se také nikdy plně nevymanila ze stínu ODS a Václava Klause.
Opuštěný liberální střed se pokusila po pádu US dobýt Strana zelených, ale i ona měla problémy s identitou. Nebyla sice odštěpkem jiné strany, ale snaha spojit „zelený“ program s liberální ideologií, jakož i s pragmatickou koaliční spoluprací s konzervativci, se ukázala jako nemožná.

Prokletí liberálního politického středu nevyřeší ani nový projekt Karolíny Peake, která po odchodu z Věcí veřejných slibuje založit liberální stranu pravého středu. Chyba je už ve způsobu jejího vzniku, protože liberální voliče těžko osloví další politický odštěpek, který si s sebou nese kus identity VV.

Samotná Peake navíc nemá jasný politický profil, nový projekt bude už její třetí politickou stranou. Začínala v národně-konzervativní ODS po roce 1997, později byla věrnou spojenkyní Váta Bárty ve VV.
Kromě politického oportunismu si ji nelze spojit se žádnými politickými idejemi. Z „oportunistů“ se skládá i její platforma, takže její členové ve strachu z politického nebytí na jedné straně pragmaticky podpoří vládu, ale zároveň mluví o tom, v čem se ten který neshodne s jejím programem.

A je zde i obecnější problém. Ekonomická krize ve spojení s globalizací celý projekt pravicového liberalismu notně zproblematizovala, protože v ekonomické rovině se pojí se stále více zprofanovaným neoliberalismem. Úspěšnější jsou tak pravicové strany, které dokáží kombinovat ekonomický neoliberalismus s konzervativně-národnickou agendou, která předstírá, že národní stát může občany uchránit od náporu globálně fungující neviditelné ruky trhu.

Pokud v liberálním politickém poli existuje nějaký politický potenciál, je to dnes spíše v podobě levicového liberalismu, protože ústředními idejemi liberalismu jsou nejen individuální svobody, ale také spravedlnost, rovnost šancí a vláda zákona, včetně lpění na jasně definovaných pravidlech fungování liberální demokracie. Už proto nemohou levicově-liberální voliči volit žádný subjekt, který hlásá ekonomický neoliberalismus, neboť ten je ve své sociálně-darwinistické podstatě popřením základních liberálních idejí a ničí liberální demokracii s pomocí její privatizace.

Takové voliče by mohla přitáhnout spíše sociální demokracie, pokud by je dokázala oslovit. Jisté je, že Peake neosloví ani je, ani liberály napravo od středu, protože pro kohokoliv s liberálními instinkty je politička vzešlá ze sektářských Věcí veřejných podezřelá.

ČRo 6, 2.5.2012

Archiv článků: květen 2012