Jiří Pehe

30. 11.

Odsouzeni vládnout čtyři roky

Jiří Pehe Přečteno 4188 krát

Jeden český deník konstatoval, přímo v bombastickém titulku, že zatímco Petr Nečas měl měsíc po volbách v roce 2010 už de facto personálně sestavenou vládu, Bohuslav Sobotka má prázdný papír. Toto konstatování mělo být jakýmsi ironickým štulcem Sobotkovi, který prý postupuje pomalu proto, že je pro něj těžké sestavit vládu, v níž by vypadal jako vítěz.

Co deník, shodou okolností patřící miliardáři a lídrovi hnutí ANO Andreji Babišovi, zapomněl dodat, je, že jako vítěz potřebuje vypadat i Babiš. I proto se ANO chová ve vyjednávání o poznání obezřetněji než Věci veřejné v roce 2010.

Véčkaři tehdy před volbami hájili spíše sociálně zabarvený ekonomický program a svoji kampaň založili na boji s politickými dinosaury, aby se pak překotně, během měsíce, stali spolu s politickými dinosaury z řad ODS a TOP 09 ve vládě hlasateli tvrdého neoliberalismu, který se vyžíval nejen v necitlivých škrtech ale i v sociálním experimentování na občanech. Vláda byla i kvůli této programové zradě VV od počátku nestabilní.

Babiš si toho je jistě vědom, a i proto jeho vyjednavači pečlivě hledají programové kompromisy. Pomalé tempo vyjednávání tak není zapříčiněno jen Sobotkovou starostí, aby se jevil jako vítěz, ale především tím, že Babiš jen těžko může poslat své hnutí do vlády, která by neuspěla.

Babiš je v kleštích. Volební výsledky jsou prostě takové, že stabilní vládu bez ANO nelze sestavit. Pokud vláda kvůli neústupnosti či nějakému zjevnému politickému amatérismu ANO sestavena nebude, mohou se jeho preference začít vypařovat stejně rychle, jako v posledních dnech před volbami stoupaly.

Když vláda nakonec vytvořena bude, nemůže si hnutí založené na kritice údajné neschopnosti tradičních stran dovolit vládu neschopnou a zmítanou vnitřními konflikty. Taková vláda by se vnitřně neuspořádanému novému hnutí vymstila stejně, jako se vymstila véčkařům.

ČSSD i ANO tak mají vzhledem ke svým volebním výsledkům silný společný zájem. Sobotka v čele ČSSD--vzhledem k volební „nevýhře“ a následnému pokusu o vnitrostranický převrat--potřebuje veřejnosti nabídnout stabilní a kompetentní vládu.

Babiš--odsouzený k vládnutí překvapivým výsledkem voleb--zase potřebuje ukázat, že neumí jen kritizovat, jak je všechno špatně, ale že skutečně může být v řízení státu stejně úspěšný, jako byl v řízení podnikatelského impéria.

I lidovci mají po třech letech mimo Sněmovnu silnější zájem být součástí úspěšné vlády, než být v opozici. Musí se rehabilitovat na vládní úrovni, odkud se v roce 2010 zřítili mimo Sněmovnu. Skončit ve stejných opozičních řadách s Miroslavem Kalouskem, který k pádu KDU-ČSL značně přispěl, aby pak založil TOP 09, nebo být jednou z příčin nemožnosti vládu vůbec sestavit, by lidovce nejspíš opět, a možná už napořád, vyřadilo z parlamentní politiky.

Ač se to tak při vyjednáváních nemusí jevit, všichni tři potenciální koaliční partneři prostě mají silný zájem vytvořit vládu, která uspěje. Pokud neuspějí, mohou všichni skončit ve stejné politické bezvýznamnosti, v níž skončil Nečas, který se v roce 2010 při rekordně rychlém sestavování vlády jevil jako učiněný vítěz.

Právo, 30.11.2013

27. 11.

České lustrační pokrytectví

Jiří Pehe Přečteno 11798 krát

Diskuze o tom, zda lídr hnutí ANO Andrej Babiš potřebuje lustrační osvědčení k výkonu ministerské funkce, je jen dalším příkladem pokrytectví, do něhož náš veřejný diskurz opakovaně zabředává proto, že jsme se po roce 1989 nedokázali čelem postavit k minulosti.

I lustrace byly bohužel konstruovány spíše jako pohodlný útěk společenské většiny před minulostí, než jako autentické vyrovnání s ní. Byl to falešný nástroj morálního vyvinění, protože kolektivně potrestal jednu společenskou skupinu coby hlavního viníka z dob bývalého režimu.

V případě spolupracovníků bývalé StB byla příslušnost k této skupině „potrestaných“ přitom v v zákoně definována nikoliv podle skutečné míry zavinění, ale prostě tak, že byl člověk jako spolupracovník evidován. Stejným způsobem tak byli potrestáni ti, kdo byli skutečnými aktivními agenty, tak ti, kteří byli ke spolupráci třeba donuceni právě výše zmíněnými agenty. Ti, jejichž jména nebyla v seznamech, mohli tvrdit, že si s režimem nezadali.

I kvůli této pokrytecké morálce mnozí odborníci argumentovali, že s režimem, který vyžadoval „kolaboraci“ na mnoha různých úrovních, by bylo lepší se vyrovnat s pomocí veřejných diskusí a „komisí pravdy“, jichž využili třeba v Jižní Africe.

Lustrační zákon bylo možné do jisté míry obhájit jako revoluční opatření, chránící nové demokratické zřízení. „Dočasnost“, která trvá 22 let, je ovšem nesmysl. Proti komu a čemu nás lustrační zákon chrání dnes?

Nejrůznější kmotři, tuneláři, lidé s pochybnými miliardami ve švýcarských bankách a další šíbři polistopadového režimu mají většinou „lustrák“ čistý jako lilium. Navíc ho k ničemu nepotřebují. Je směšné, když část politické třídy s klidem přijímá, že je údajný bývalý spolupracovník StB „jen“ vlivným miliardářem a mediálním magnátem, ale protestuje, když má být ministrem.

Jelikož není zcela jasné, zda požadavek na lustrační osvědčení pro ministry vyplývá ze zákona, je dalším pokrytectvím, když právě v této otázce se prezident Zeman hodlá držet „idiotských“ zvyklostí. Mimochodem tentýž Zeman, kterého politicky stvořil bývalý funkcionář KSČ Miroslav Šlouf.

Používat takové lidi jako „lobbisty“ či poradce, nebo dovolit lidem, kteří evidentně spolupracovali s StB, aby se stali významnými podnikateli, je v České republice v pořádku. Zato jmenovat ministrem 24 let po pádu komunismu někoho, jehož aktivní spolupráci s StB je těžké prokázat, prý nejde.

K tradičnímu českému pokrytectví v této otázce patří i ustaraná vyjádření stran bývalé vládní pravice, že by kupříkladu v Německu nebylo možné, aby se bývalý agent gestapa stal ministrem. Takové srovnání je hrubě urážlivé. Babiš byl v nejhorším případě informátorem pozdně normalizační ekonomické rozvědky, nikoliv aktivním agentem tajné policie někdy v 50. letech, kterou by snad s gestapem šlo srovnat. Kdo ten rozdíl nevidí, nemá o vyrovnání s minulostí co diskutovat.

Je příznačné, že právě moralizující pravice, která se uchyluje k takovým nehorázným srovnáním, velkou měrou napomohla k tomu, že dodnes nemáme zákon o státní službě, který by jasně stanovil kritéria profesní a morální bezúhonnosti, a učinil z lustračního zákona nepotřebnou veteš.

Přitom zejména ODS dojela politicky na to, že se nechala ovládat lidmi, kteří by sice byli zřejmě schopni předložit bezvadná lustrační osvědčení, takže je nikdo nemohl srovnávat s gestapem, ale jejichž „podnikatelské“ praktiky by byly „chloubou“ každé mafie. Ve srovnání s těmito lidmi se Babiš jeví učiněný vzor podnikatelské a lidské korektnost—a to dokonce i v případě, že by se ukázalo, že spolupracovníkem bývalé ekonomické rozvědky opravdu byl.

Právo, 27.11.2013

26. 11.

České hlavy

Jiří Pehe Přečteno 9990 krát

Okolo profesora Tomáše Halíka-kněze, náboženského filozofa a jednoho z nejznámějších českých veřejných intelektuálů—se rozhořel spor, který je zajímavý především pro svoji absurditu. Shrneme-li, jistý doktorand, jehož konspirační teorie Halík kritizoval, napsal Radě pro výzkum, vývoj a inovace, že Filozofická fakulta UK, kde Halík přednáší, neprávem přihlásila 14 Halíkových děl do centrálního registru, který slouží k rozdělování peněz na podporu výzkumu. Halíkova díla nejsou prý dostatečně „vědecká“.

Premiér Jiří Rusnok, který je z titulu své funkce předsedou zmíněné Rady, stěžovateli odepsal, že výsledky Halíkovy práce budou z registru odstraněny. To vyvolalo v části odborné obce pobouření. I proto, že na takové rozhodnutí má právo pouze Rada. Premiér pak přes svou mluvčí vzkázal, že ho odborná veřejnost špatně pochopila, a že skutečně rozhodne až Rada. Ukázalo se ovšem, že odstranění Halíkových děl z registru mezitím odhlasovala Komise pro společenské a humanitní vědy, která je poradním orgánem rady.

Celé to připomíná nedávný trapný incident, v němž Vědecká rada UK nedoporučila, aby italský sémiolog, filosof a spisovatel Umberto Eco obdržel od univerzity čestný doktorát, protože se jí jeho dílo nejevilo jako dostatečně vědecké. Anebo dřívější incident, v němž ekonom Tomáš Sedláček neuspěl napoprvé při obhajobě doktorátu, protože ani jeho práce prý nebyla dostatečně vědecká. Co na tom, že se rozšířená knižní podoba této myšlenkově provokativní práce stala pod jménem Ekonomie dobra a zla českým i zahraničním bestsellerem, jakož i nositelem mnoha mezinárodních ocenění.

To samé platí o Halíkovi. Jeho údajně nevědecká díla sbírají mezinárodní ocenění a jsou překládána do světových jazyků. Slouží jako učební materiály na univerzitách o poznání prestižnějších, než je ta, která odmítla udělit doktorát Ecovi.

Potíž je v tom, že „vědeckost“ děl ve společenských a humanitních vědách je kritérium značně ošidné. Napsat práci či knihu, která nepřinese jedinou originální myšlenku, ale má potřebný poznámkový aparát, jmenný rejstřík, či citace, dokáže leckdo. Být autorem díla, které svými neotřelými myšlenkami provokuje nebo alespoň nabízí nové souvislosti, a je známé za hranicemi země, vyžaduje kromě rutiny i intelektuální originalitu.

Jisté je, že členy různých komisí, kteří vynikají především schopností navigovat v akademickém provozu a méně už originalitou, lidé jako Halík provokují. Kdyby bylo na nich, neměli by zřejmě šanci dostat se do našeho „vědeckého“ registru autoři jako jsou Jung, Nietzsche, Kierkegaard, Freud a mnozí další myslitelé, kteří psali řadu svých děl ve formě esejů. Ostrouhala by i leckterá kniha Tomáše Masaryka nebo Jana Patočky.

Bohužel případ Halík, jak to v Česku bývá, nelze odpreparovat ani od politických reálií. To, že žádosti na vyřazení Halíkových knih z registru vědeckých děl tak překvapivě rychle vyhověl premiér Rusnok, ač se později opravil, se jen těžko odděluje od skutečnosti, že Halík patří k významným kritikům prezidenta Zemana, jehož je Rusnok pravou rukou. Ano, toho prezidenta, který před časem odmítl předat profesorskou hodnost jinému svému kritikovi, Martinu Putnovi.

I kdyby ale v kauze Halík přece jen nehrály roli politické motivy, pro Česko jistě není dobrým vysvědčením, že autora tohoto textu se na kauzu Halík dotázalo hned několik zahraničních novinářů s automatickým předpokladem, že se jedná nikoliv jen o další trapný projev českého akademického Kocourkova s jeho dotační a grantovou džunglí, ale o nepřímé vyřizování politických účtů.

Právo, 26.11.2013

23. 11.

Česká politika jako permanentní kampaň

Jiří Pehe Přečteno 8483 krát

Povolební vyjednávání o sestavení vlády mohou být složitá i v mnohem zavedenějších demokraciích, než je ta česká, jak před časem předvedla Belgie, kde sestavování vlády trvalo 18 měsíců. Anebo jak nyní předvádí Německo.

U nás situaci navíc komplikuje silné postavení komunistické strany, která má na centrální úrovni mizivý koaliční potenciál. Po nedávných předčasných volbách se ke komplikacím přidal i výrazný úspěch antipolitického hnutí ANO, které si takříkajíc za pochodu ujasňuje, co vlastně chce dělat.

V čem se ale ANO neliší od politicky zavedené sociální demokracie a lidovců je kontraproduktivní neschopnost českých politiků přestat den po volbách jednat tak, jako by pokračovala volební kampaň. Jakási předvolební kampaň se u nás vede vlastně nepřetržitě.

Projevuje se to i tehdy, kdy už je vláda většinově ustavena. Jak vládní tábor, tak opozice si neustále cosi hystericky vyřizují přes média, každé jednání Poslanecké sněmovny, které přenáší televize, se zvrhne v přehlídku silných prohlášení a občas i rádoby vtipných, ve skutečnosti dosti trapných výpadů.

V tomto permanentním potírání protivníků pak téměř zcela chybí snaha různých politických táborů si spolu sednout a řešit konstruktivně problémy země. Kvalitní fungování státu a koncepční řešení velkých ekonomických i sociálních výzev v těchto orgiích hašteřivosti ustupují na druhou kolej.

Politické jednání, které ze všeho nejvíc vypadá jako další volební kampaň, bohužel neustává ani při jednání o sestavení vlády. Politici si nejen neustále něco vzkazují přes média, ale pouštějí se i do misí, které vypadají mnohem více jako pokusy sbírat voličské preference pro případné příští volby a řešit vnitrostranické problémy, než jako seriózní pokusy o vyjednávání.

Odstrašujícím příkladem jsou nejen prohlášení ANO, že se chce „zeptat svých voličů“ na své povolebním kroky. Od populistického nesystémového hnutí asi nemůžeme ani nic jiného čekat.

Odstrašujícím příkladem jsou bohužel i silácká prohlášení ČSSD na adresu církevních restitucí. Lze pochopit, že se předseda ČSSD Bohuslav Sobotka snaží vyrobit pro sebe alibi, použitelné proti stranickým oponentům, že dělá vše, co je v jeho silách. Jenže v situaci, kdy ČSSD zjevně nemá sílu na to, aby v koalici, o kterou stojí, mohla církevní restituce změnit, se jeho silná slova na adresu církví jeví spíš jako kampaň, než seriózní jednání o vládě.

Všichni víme, že církve neustoupí. A neustoupí ani lidovci, kteří coby „klidná síla“ mohou jen klidně opakovat, že změnu restitucí nejenže neměli v programu, ale že zákon byl už schválen a potvrzen Ústavním soudem. Jedinou šancí ČSSD změny prosadit je dohoda s lidovci o tom, že koalici nezbortí v případě, že ČSSD změny prohlasuje ve Sněmovně se stranami, které nebudou v koalici. Na to ovšem lidovci nepřistoupí s jednoduchou výmluvou, že podmínkou jejich koaliční spolupráce s ČSSD je, že ta nebude spolupracovat s KSČM.

Základní parametry vyjednávání jsou tedy známé. Pokud se něco dá v tomto i dalších sporných bodech vyjednat, lze toho dosáhnout jen skutečným jednáním, nikoliv masírováním protivníků i veřejnosti přes média. A pokud se kompromis vyjednat nedá, pak se buď strany musí dohodnout, že se nedohodnou, a řešení v dané oblasti tudíž odloží, anebo že spolu nemohou vládnout.

Všechno navíc vypadá jako pokračování volební kampaně, z níž je ovšem česká veřejnost už opravdu unavená. Těžko říct, proč si politici myslí, že u voličů skórují, když se místo vládnutí nebo seriózního vyjednávání o stabilní vládě, chovají, jako by už zase vedli volební kampaň.

Právo, 23.11.2013

22. 11.

Český pokřik kvůli kvótám pro ženy

Jiří Pehe Přečteno 3363 krát

Evropský parlament schválil návrh, aby ve správních a dozorčích radách podniků se stání účastí a podniků kotovaných na burze bylo na území Evropské unie do roku 2020 nejméně 40 procent žen. Norma se vztahuje na velké firmy s obratem nad 50 milionů eur ročně a s více než 250 zaměstnanci.

V české kotlině se okamžitě spustil kritický pokřik. Proti kvótám se podle médií prý staví většina českých politiků, ba i některé české manažérky, neb jsou prý projevem sociálního inženýrství a porušují liberální svobody.

Pokud existuje nějaká oblast, v níž se projevuje hluboké neporozumění české společnosti principům liberalismu, potažmo liberální demokracii, je to právě boj o rovnější postavení žen a menšin. Liberální princip svobody jedince se totiž může plně realizovat pouze tehdy, když „soutěžící“ mají alespoň přibližně rovné šance už na startu.

Ženy jsou dobrý příklad. I když jim sociální politika v západních demokraciích pomáhá, aby se lépe vyrovnaly například s péčí o děti, systém stále zvýhodňuje muže. V drtivé většině případů jsou to ženy, kdo musí kvůli dětem přerušit svoji kariéru a pak dohánět kariérní zpoždění.

Krom toho, i celý společenský systém je nastaven takříkajíc patriarchálně. Když jedna z nejvýznamnějších českých manažérek tvrdí, že opatření EP je urážející požadavek, který prý znehodnotí, zda je žena skutečně schopná, lze jen trpně konstatovat, že tato a mnohé další „úspěšné“ manažerky bohužel převzaly diskriminující logiku patriarchálního světa.

Mají pravdu jen v tom, že skutečně „schopná“ žena, která pronikne až do nejvyšších pater managementu, musí být daleko schopnější než muži ve stejných pozicích, protože musí překonat daleko více překážek-- od mateřství až po patricharchální předsudky o schopnosti žen cokoliv řídit.

Čeští kritici by se měli rozhlédnout po Evropě. Ekonomicky nejúspěšnější jsou ty země, které mají nejvyšší zastoupení žen v manažerských pozicích a v politice. Naší podnikatelské a politické praxi naopak zcela dominují „chlapi“, jak se u nás hezky říká „opravdovým mužům“.

Pokud si někdo myslí, že naše většinově „chlapácká“ politika dobře funguje, a pokud si někdo myslí, že nám pěkně šlape převážně muži řízené hospodářství, na němž se pilně přiživují kmotrovské struktury, které tvoří jen „chlapi“, pak ať ze všech sil volá, že kvóty jsou nesmysl.
Často titíž muži, kteří nejvíc kritizují kvóty pro ženy, volají po větší porodnosti. Musí si ale vybrat. V době, kdy většinu vysokoškolských studentů už tvoří dívky, které také mají v průměru lepší výsledky, si vzdělané ženy budou prostě stále více vybírat mezi mateřstvím a kariérou, pokud se jim kariérní postup neulehčí.

Mimochodem většinový podíl vysokoškolsky vzdělaných žen v dnešních společnostech také vyvrací argument, že je prý ekonomicky kontraproduktivní, když se do nejvyšších manažérských pozic pomáhá ženám „uměle“. Kde prý takové schopné ženy brát? Lze opáčit jinou otázkou: jak je možné, že ženy dnes dokážou úspěšně dokončit kupříkladu vysokoškolské vzdělání ve větší míře než muži, ale později už z nějakého důvodu tak „schopné“ nejsou?

Víme, co řeknou zastánci „tradičních hodnot“. Logičtěji ale zní vysvětlení, že to ženy, které úspěšně vystudují, ale pak chtějí mít rodinu i úspěšnou kariéru, mají prostě těžší než muži. Kvóty mají pomoci, aby tomu v takové míře nebylo. A to je dobře.

Právo, 22.11.2013

19. 11.

Útok na polistopadový režim?

Jiří Pehe Přečteno 11206 krát

V nedávných volbách uspělo několik politických subjektů, které argumentovaly, že je něco shnilého ve státe českém--jeho politika, státní správa, části hospodářství. Dokonce i zahraniční média si povšimla, že tradiční antikomunistickou mobilizaci nahradila mobilizace proti údajným zlořádům současného režimu.

To bychom mohli samozřejmě částečně vítat jako znamení, že česká demokracie dospívá. Nechce se už legitimizovat primárně negativně: tedy jako režim s mnoha problémy, ale pořád ještě lepší, než byl ten komunistický. Někteří komentátoři ale upozorňují na kýčovitý morální absolutismus, který je v kritice „režimu“ obsažen.

Nejprve po téměř dvě dekády politika sloužila mnohým lidem jako nástroj morálního vykoupení za jejich vlastní pasivitu z dob komunismu. Tento opožděný antikomunismus, jak ho nazval Václav Bělohradský, byl nejen politický kýč, ale také deformoval politický provoz v zemi.

Nyní, jak nedávno napsal historik Michal Kopeček, začíná mít navrch druhá neproduktivní tvář české politiky--moralistní populismus. Část české společnosti tradičně uplatňuje na politiku nerealistická morální kritéria, což vyúsťuje v lepším případě ve volání po nepolitické politice, v horším v antipolitiku.

Bělohradský vidí tento moralistní postoj jako neliberální. Liberální společnost podle něj definuje i její schopnost uznávat chyby. Neliberální společnost je moralistně absolutizuje, aniž by se kritizující jedinci, v roli odpovědných občanů, ptali, zda neselhali i oni. Bělohradský dodává, že kupříkladu polistopadová transformace byl složitý proces, v němž nikdo dopředu neznal správné odpovědi.

Právě zde ale leží zakopaný pes. Pokud budeme chtít vykročit za moralistní populismus, z něhož nyní těží v podobě antipolitiky nová hnutí, nestačí konstatovat, že se do jinak správného vývoje vloudily chyby. Řada „chyb“ české transformace byla totiž kriminálním jednáním velkých rozměrů. Nelze je relativizovat ani teoreticky, coby údajnou daň transformaci, ani prakticky, jako to učinil Václav Klaus svojí amnestií.

Analýza minulých selhání se přitom neobejde ani bez nečernobílých pohledů na předlistopadovou minulost, ani bez vypořádání s laciným antikomunismem po roce 1989. Řada představitelů „mafiánského“ kapitalismu po roce 1989 se antikomunismem legitimovala, přičemž jejich vlastní praktiky i na nich závislých politiků byly jen pokračováním cynických poměrů z dob normalizace. V jistém slova smyslu jsme tak nejen společností „postkomunistickou“, ale specificky česky „post-normalizační, “ což znamená, že mnohé způsoby chování z doby normalizace přetrvávají.

V tomto kontextu lze úspěch nových hnutí vidět jako hrozbu i naději pro liberální demokracii u nás. To, že se spolu s nimi podstatné části společnosti kriticky vymezují proti současnému „režimu“, je jistě na jedné straně projevem kýčovitého moralistního populismu, ale také možná začínající--zatím nestrukturovanou--očistou.

Václav Havel tvrdil, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: jednu proti komunismu, druhou proti post-komunismu.

Nová hnutí navzdory opuštění černobílého antikomunismu coby dosavadního praporu české pravice neomilostňují komunismus, ani nenavrhují jako řešení nějaké utopické vize, s totalitním potenciálem. Nevymezují se v zásadě proti liberálně-demokratickému režimu, ale právě proti patologickému stavu českého postkomunismu, který reprezentuje i pokleslá praxe „tradičních“ stran.

Nenavrhují revoluci, ale docela praktické věci, například fungující stát. A to je řešení spíše liberálně demokratické, jakkoliv zahalené do hávu antipolitiky. Budoucí vývoj u nás bude hodně záležet, co z tohoto dvojakého potenciálu nových hnutí produktivně využijí tradiční strany a občanská společnost.

Právo, 19.11.2013

16. 11.

Rizika nedohody

Jiří Pehe Přečteno 3341 krát

Všechny tři politické subjekty, které se pustily do vyjednávání o ustavení koaliční vlády, riskují, že si u voličů ublíží nejen v případě, že započatá jednání nedotáhnou do úspěšného konce, ale i v případě, že vládu sice sestaví, ale stane se tak po dlouhých tahanicích.

Sociální demokracie, ANO i lidovci by si měli odpovědět na otázku, zda od nich veřejnost očekává koaliční dohodu, která bude perfektně sepsaným dokumentem, který zohledňuje priority všech tří stran, anebo zda je jejich hlavním úkolem ukončit bezvládí. Předčasné volby se totiž nekonaly jen proto, aby jednoznačně zvítězil nějaký specifický program, ale především proto, aby „nouzovou“ vládu prezidenta, která vládne bez důvěry Sněmovny, bylo možné nahradit vládou politickou.

Výsledky voleb jsou přitom takové, že žádný konkrétní politický program nemůže převážit. Každá příští vláda bude už z definice muset neustále hledat kompromisy, žádná ze tří stran nemůže těm ostatním nic vnutit.

Čeští politici ale opakovaně podléhají představě, že koaliční spolupráci lze detailně definovat koaliční dohodou napsanou v podobě smlouvy. Jenže politika není obchodní smlouva, je to dynamický proces. Každá koalice musí být připravena kontinuálně vyjednávat i během svého vládního působení. A když tak činí, mají to vládní strany dělat decentně, za scénou, nikoliv v podobě pro nás typických výkřiků přes média.

Lídři politických stran u nás ovšem žijí v mylné představě, že voliči i po volbách napjatě sledují, zda „jejich“ strany tvrdě prosazují své priority. Myslí si, že nekompromisností získávají body.

Lze přitom argumentovat, že voliči především chtějí, aby se strany byly schopny dohodnout. A aby je vládní koalice neobtěžovaly neustálými rozmíškami, které často začínají v podobě zdánlivě nesmiřitelných požadavků už během koaličních jednání. Česká veřejnost je ze všeho nejvíc unavená právě těmito neustálými zákopovými válkami. I proto pak tak nekriticky přijímá různé úřednické vlády.

Není přitom rezignací na politiku, když vyjednávající strany otevřeně řeknou, že se na některých zásadních věcech, jako je v současnosti třeba osud církevních restitucí, nemohou shodnout. A že jelikož je více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje, nebudou se snažit (ne)řešení restitucí za každou cenu prosadit do společného programu.

Nic přeci nebrání tomu, aby se kupříkladu možným odkladem restitucí zabývala na základě poslanecké iniciativy Sněmovna. Koaliční strany se mohou dohodnout, že v této otázce se nebudou vzájemně k ničemu zavazovat, a nebudou si vyhlašovat vzájemnou válku, ať už PS rozhodne tak či onak.

Jinými slovy, česká veřejnost očekává od jednajících stran v příštích dnech především vzájemnou vstřícnost. Málokdo ocení, pokud nám strany zase jednou předvedou, že pro ně přes některé jejich požadavky, jak politici rádi říkají, „vlak nejede“.

Veřejnost je prostě vyčerpaná podobou politiky, v níž se pořád—jak uvnitř vládních koalic, tak mezi opozicí a vládou--na život a na smrt zdánlivě o něco bojuje, a země zatím chátrá. Pokud nejen strany jednající o koalici, ale i všechny ostatní strany, které se dostaly do PS, toto nepochopí, čeká českou stranickou politiku v příštích volbách další nářez.

Právo, 16.11.2013

13. 11.

Naši nezávislí kormidelníci

Jiří Pehe Přečteno 8404 krát

Po intervenci České národní banky proti silné koruně se rozproudila vášnivá debata. Slyšíme, že centrální banka neumí komunikovat. Exportéři se ze slabší koruny možná radují. Společnosti, které zboží naopak dovážejí, varují před zdražováním. Dražší prý bude elektronika, benzín i zahraniční dovolené.

ČNB míní, že pomoc exportérům vytvoří nová pracovní místa. Prezident Miloš Zeman jen suše konstatoval, že intervence ČNB nikdy ničemu neprospěly. Má v podstatě pravdu. ČNB by se neměla chovat jako centrální plánovací komise nebo druhá vláda.

Pikantní je, že si stěžují i mnozí z těch, kdo jsou proti zavedení eura a nás poučují o potřebě vlastní měny, která prý nejen dává zemi možnost dělat vlastní monetární politiku, čímž nás údajně činí méně závislými na Bruselu i na problémy zmítané eurozóně.

Mají pravdu v tom, že je vskutku na pováženou, že si několik guvernérů ČNB může hrát s celou ekonomikou. Kdyby ČR byla součástí eurozóny, měla by ČNB na starosti méně ambiciózní kroky, což by bylo jen dobře.

Česká republika, odkud směřuje 80 procent veškerého exportu do zemí EU, je obrazně řečeno jako člun tažený velkou mateřskou lodí. Jenže místo toho, abychom se snažili dostat na palubu této lodi jménem Eurozóna a spoluurčovat kam pluje, raději si zase jednou pěkně po česku předstíráme, že máme nezávislost.

Co na tom, že když naši monetární kormidelníci docílí prudkého vychýlení našeho člunu jedním směrem z osy plavby evropské lodi, která nás táhne, může to způsobit nepříjemné věci. Přinejhorším máme přeci v záloze ještě blanické rytíře!

Eurozóna se přitom ve světle manévru ČNB ve skutečnosti jeví jako učiněný ostrov stability. Ani Němci, ani Rakušané, ani Slováci se nemusejí bát, že jim několik mužů a žen jmenovaných euroskeptickým prezidentem do rady ČNB přes noc významně zdraží vánoční nákupy, aniž by svoje kroky nějak významně koordinovali s eurozónou a rozumně komunikovali.

I proto by každá příští vláda měla jako jednu ze svých priorit stanovit co nejrychlejší vstup Česka do eurozóny.

12. 11.

Koleno

Jiří Pehe Přečteno 13920 krát

Kvůli Kolenu nebude možné hned tak jmenovat nového premiéra. Musí to být důstojný akt, což Koleno nedovoluje, dokud se vozí na vozíku nebo opírá o berle.

Zda bude mít země politickou vládu před koncem roku, nebo kdy vůbec, závisí na stavu Kolene.

Kvůli Kolenu se také ruší zahraniční cesty. Ač si leckdo může zlomyslně pomyslet, že se tak země vyhne dalším ostudám, přece jen je škoda, že majitel Kolene nebude moci svými bonmoty, státnickými kvalitami a nějakým oblíbeným, prý zaručeně židovským vtipem přispět k rozvoji našich vztahů Rumunskem a Srbskem, či ohromit Evropský parlament.

Jak se Koleno do stavu, který paralyzuje chod země a mezinárodní vztahy, vůbec dostalo?

První oficiální verze zněla, že Koleno narazilo do zdi poté, co jeho majitel zakopl o koberec, který shrnul majitelův pes.

Majitel Kolene teď ale tuto verzi pozměnil. Koleno prý narazilo do skříně!

Možná si majitel Kolene spletl dveře od záchodu se skříní, nebo zakopl o nějakého pučistu, popřípadě demižón slivovice, čert ví. Jisté je, že se Koleno zranilo, a čím déle bude zraněné, tím déle nám bude vládnout vláda přátel majitele Kolene.

Ke sledování Kolene bylo aktivováno konsilium. Jeho předseda se ke stavu Kolene pravidelně vyjadřuje. Občas z něj přitom vyklouzne, že se konsiliu ne zcela daří přesvědčit majitele Kolene, aby přestal pít. Pije prý méně, ale pije.

Hrozí tedy, že znovu upadne, a vláda vzešlá z voleb si bude muset na jmenování zase počkat. Jde totiž o důstojnost. Skutečně velcí lidé prý po sobě zanechávají důstojné brázdy, ne nějaké nedůstojné rýhy v písku.

To dává smysl. Bylo by opravdu nedůstojné, kdyby jmenování vlády vypadalo jako viróza.

08. 11.

Babiš versus Zeman: 1:0

Jiří Pehe Přečteno 14733 krát

Hnutí ANO Andreje Babiše zatím ještě stále musí prokázat, že není jen dalším politickým projektem na jedno použití. Tedy, že se navzdory své poněkud amorfní struktuře a finanční závislosti na Babišovi nezačne, stejně jako mnoho podobných hnutí v minulosti, rozpadat, až někteří nově zvolení poslanci ANO usoudí, že už Babiše nepotřebují.

Je ale třeba uznat, že Babiš zatím hraje politickou hru, do níž byl možná až nečekaným úspěchem ANO, vržen, poměrně dobře. Ačkoliv by mohl kupříkladu tvrdit, že se sociální demokracie svými vnitřními spory zdiskreditovala jako budoucí lídr vládní koalice, takže by jeho ANO mohlo převzít iniciativu, nikam se zatím netlačí a jen opakuje, že vládu má sestavovat vítěz voleb.

To je postoj o poznání sympatičtější, než bylo jednání VV v roce 2010. Véčkaři se tehdy před volbami prezentovali „levicověji“ než ANO, přesto využili první příležitosti k tomu, aby po volbách obešli vítěznou ČSSD. Účast v pravicové vládě je nakonec zničila, protože část jejich politiků i voličů měla problém nejen s náhle objevenou superpravicovostí veverek, ale také s tím, že strana bojující před volbami s politickými dinosaury vstoupila do koalice s ODS, matkou všech českých politických dinosaurů.

Babiš řadu lidí oslovuje i tím, že vůbec nevypadá, že lační po politické moci v jakékoliv podobě. Je vůči ČSSD konstruktivní, neklade si nereálné mocenské požadavky. Navíc se nebojí zaujmout jasný postoj k tomu, s kterým ze dvou křídel strany sympatizuje, aniž by to vypadalo, že se jen řídí veřejným míněním.

Svůj největší dosavadní „majstrštyk“ ale zatím Babiš předvedl, když špatně zakrývanou snahu prezidenta Miloše Zemana rozkolísat vyjednávání o vládě mezi ČSSD a ANO v podobě dopředu vyhlášeného požadavku, že bude požadovat od členů vlády lustrační osvědčení, odbyl jen krátkým prohlášením, že on osobně ve vládě být vůbec nemusí. Čímž nevyloučil vládní angažmá svého hnutí.

Politický matador Zeman zřejmě předpokládal, že Babiš, který čistý „lustrák“ zatím nemůže předložit, se nejen urazí, ale bude se, jak by to dělal každý jiný český politik v postavení šéfa úspěšné strany, za každou cenu do vlády cpát, což nakonec vyústí v kolaps koaličních vyjednávání. A jak nás pan prezident poučil, politik, který nesestaví vládu při prvním pokusu, ztratí jeho důvěru.

Veleúspěšný podnikatel Babiš ale evidentně politicky funguje jinak, než prezident-prognostik předpokládal. Pokud bude chtít Zeman účast ANO ve vládě zmařit, bude muset přijít s něčím originálnějším, než jsou štulce Babišovu egu. Zdá se totiž, že má v Babišovi protihráče, který ho, zejména v konstruktivním spojení s politicky obživlým Sobotkou, bude přehrávat.

Dokonce se dá předpokládat, že prezident svým poněkud předčasným zasahováním do sestavování vlády, Babiše jen vybudí k tomu, aby koalici vedenou Sobotkou, kterou prezident nechce, skutečně pomohl dát dohromady.

Právo, 8.11.2013

06. 11.

Čas skončit bezvládí

Jiří Pehe Přečteno 4328 krát

Zatímco se sociální demokracie věnuje řešení vnitřních problémů, hnutí ANO a lidovci zkoumají, z kolika procent se překrývají jejich programy navzájem i s tím ČSSD. Tato politická alchymie je jistě zábavná a vytváří dojem, že hlavní aktéři po volbách jen nepřešlapují na místě, ale ve skutečnosti se v České republice prohlubuje bezvládí.

Zemi řídí v jakémsi nouzovém režimu vláda, která negativně proslula nejen tím, že ji prezident jmenoval v rozporu s ústavními zvyklostmi, a která následně neprošla hlasováním o důvěře, ale též tím, že řada ministrů kandidovala za stranu, která ve volbách naprosto propadla.

Mocenské vakuum se sice „obětavě“ snaží zaplňovat prezident, který, zdá se, bezzubou vládu stvořil právě proto, aby mohl dominovat české politice. Jenže i Miloš Zeman utrpěl sérii politických porážek, včetně již zmíněného fiaska SPOZ ve volbách a povolebního výprasku svých stoupenců v ČSSD v důsledku zpackaného vnitrostranického puče. Ke všemu se prezident zranil a musel zrušit svůj program na týdny dopředu, takže i v symbolické rovině centrum moci v zemi absentuje.

Česko mezinárodně nepoškodilo, že padla politická vláda, zejména když působení té prezidentské bylo nakonec omezeno předčasnými volbami. Poškodí nás ale, pokud se nepodaří rychle sestavit vládu novou. Bohorovné řeči některých českých politiků, včetně prezidenta, že kupříkladu rozpočtové provizórium není žádná tragédie, toto riziko nezmenší.

Pokud se po víkendovém zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD, který by měl ukončit stranické dvojvládí, zadrhnou jednání o budoucí vládě kupříkladu na tom, že se ANO bude dál chovat jako nevěsta, která by i po sňatku ráda zůstala pannou, je jisté, že se takové chování obrátí proti ANO. Babišovo hnutí sice evidentně nebylo připraveno na to, že ho volební výsledek odsoudí k odpovědnosti za vládnutí, ale pokud se této odpovědnosti nezhostí, na své chování doplatí.

To samé se týká ČSSD. Pokud si bude stanovovat pro svou účast ve vládě podmínky, které jsou pro lidovce a ANO už dopředu nepřijatelné, i ona na prodlužující se bezvládí doplatí. Mnoho voličů ve světle volebních výsledků v tomto okamžiku nezajímá, kolik procent svého programu ČSSD uplatní, ale především že se postará o plnohodnotný návrat parlamentní politiky.

Jinými slovy, jsme v situaci, kdy je občanům vcelku lhostejné, zda se programy příštích vládních stran překrývají z šedesáti procent nebo jen čtyřiceti procent. Program koaliční vlády nemusí být do posledního detailu napsán dopředu, leccos se dá vyjednat „za pochodu“. Úkolem dne je vytvořit co nejrychleji politickou vládu, která skončí sílící bezvládí Rusnokovy party a jejího prezidentského ochránce.

Úkol je to natolik urgentní, že odpovědnost za případné průtahy padá i na strany bývalé koalice. Na většinu občanů neudělá velký dojem, když si budou při pohledu na případné potíže při sestavování nové vlády mnout alibisticky ruce. I ony mohou dát s ANO a lidovci dohromady většinu, a měly by toho využít přinejmenším k tomu, aby vytvářely na jednající strany konstruktivní tlak.

Právo, 6.11.2013

05. 11.

Lib-lab, nebo kaleidoskop?

Jiří Pehe Přečteno 5378 krát

Václav Bělohradský míní, že přestává fungovat tradiční kyvadlo „lib-lab“, které bylo dosud motorem demokratické politiky v západních společnostech. Střídaly se tak u vlád konzervativní/liberální strany pravice a strany demokratické levice.

Nyní prý ale máme co do činění jen s jakýmsi postmoderním kaleidoskopem, nabízejícím množství střípků i barev, z nichž se po volbách těžko skládají koalice.

Ve stále komplexnějších západních společnostech se dělení politiky podle tradičních sociálních zájmů vskutku komplikuje. Než ale odhodíme „lib-lab“ jako pojmovou veteš, možná neuškodí se ujistit, zda je onen „kaleidoskop“ universálním jevem, nebo naopak jen výstřelkem v zemích, v nichž z nějakého specifického důvodu zkolaboval tradiční stranický systém, jako se to stalo po akci „čisté ruce“ v Itálii, nebo se to momentálně děje u nás.

Zjistíme, že v západních liberálních demokraciích se tradiční osa „lib-lab“ těší docela dobrému zdraví, i když na její periférii bují různé populistické strany. Ty ale nejsou ničím novým.

Byly už dávno popsány, ať jsou to libertinská či anarchistická hnutí typu americké Tea Party, nacionalistická, anti-imigrační a antiglobalistická hnutí, různé formy berlusconizace politiky, hnutí definovaná svým odporem k tradičním stranám a „dekadentní“ parlamentní demokracii, popřípadě strany „jednoho tématu“, jako jsou zelení, piráti, apod.

V Evropě žádný nepřehledný „kaleidoskop“ nenajdeme ani v Německu, ani ve skandinávských zemích, ani v Británii, ba dokonce ani ve většině postkomunistických zemích. Dominance levicového Smeru na Slovensku, vláda Občanské platformy v Polsku, ani převaha strany Fidesz v Maďarsku jako kaleidoskop moc nevypadají.

Stojí tedy za zvážení, zda náš současný „kaleidoskop“ není jen anomálie vyprodukovaná českou verzí postkomunismu. Jsou-li příčinou našeho kaleidoskopu mnohem spíš konkrétní jevy, jako je česká cesta ke kapitalismu, v níž byly zprivatizovány i rodící se politické strany, historicky slabé elity a slabá občanská společnost, možná se s tím dá něco dělat. Pokud jsme jen obětí údajné globální politické „postmoderny“, jsme ztraceni.

Jinými slovy, není úplně šťastné připisovat politické patologie primárně nadosobním jevům, zvlášť když se nedá prokázat, že fungují universálně. Nefunguje tak kupříkladu ani přímá volba prezidenta, která nás podle Bělohradského logicky nutí k posunu k (polo) prezidentskému systému, ani jev zvaný „vyprazdňování centra na úkor periférie“, který je pro změnu podle Bělohradského primární příčinou současné krize v ČSSD.

Jistě, politické jevy mají obecné, ale také velmi konkrétní příčiny a jména. Náš nepřehledný politický kaleidoskop současnosti je spíš jen další „česká bramboračka“, která souvisí s konkrétními jmény, jako je Václav Klaus či Miloš Zeman, pojmy, jako je Nečasova vláda, a jevy, jako jsou specificky české projevy systémové korupce.

Také konflikt v ČSSD je sice jistě důsledkem i obecného napětí mezi centrem a regióny, ale mnohem více výsledkem konkrétních lidských selhání a nezřízené mocichtivosti spojených s konkrétními jmény, jakož možná i specificky českých kmotrovských zájmů v pozadí.

V tomto kontextu má boj Bohuslava Sobotky za očistu strany smysl. Pokud naopak uvěříme v objektivně nezastavitelný proces údajného „vyprazdňování centra na úkor periférie“ v souboji globalizace a glokalizace, můžeme Sobotku jen litovat, protože pučisté reprezentují zase jednou jen obecné zákonitosti, proti kterým nic nenaděláme.

Právo, 5.11.2013

02. 11.

Katarze, nebo kýč?

Jiří Pehe Přečteno 11690 krát

V atmosféře obecného zhnusení ze stranické politiky i konkrétně vnitrostranického boje v sociální demokracii je snadné si nevšimnout pozitivních jevů, které se s pojí rozkolem v ČSSD. Ten je možné nahlížet buď cynicky jako střet dvou stranických křídel lačnících po moci, nebo naopak jako střet o určité principy, ideje a styl politiky.

Společenské a mediální vření, kterého jsme v souvislosti s děním v ČSSD svědky, ukazuje, že jde o to druhé. A že politika ještě stále spoustě lidí není lhostejná. Což je nepochybně dobrá zpráva.
Jsme ovšem v Česku, takže nás už někteří pozorovatelé politiky poučili, že emocionálně vyjadřované zhnusení části společnosti nad počínáním tzv. pučistů v ČSSD, jakož i záplava mediálních komentářů vyjadřujících tak či onak podporu křídlu Bohuslava Sobotky, jsou jen kýč. Tajných schůzek, jako byla ta několika čelných představitelů ČSSD s prezidentem, jsou prý tisíce. Je prý normální, že když strana neuspěje ve volbách, předseda odstoupí.

Jenže spousta lidí si evidentně myslí, že to, co se odehrálo v Lánech a pak na předsednictvu ČSSD není úplně normální. Zcela správně za těmito událostmi cítí nejen cosi jako chladně vykalkulovanou zradu a podraz, ale i docela zásadní střet o dvě různá pojetí politiky. Vadí jim i nepřípustné zasahování prezidenta do stranické politiky.

Tisíce lidí protestujících proti „zradě“ na sociálních sítích a tisíce demonstrantů, kteří přišli podpořit Sobotku na náměstí v Praze a Brně, jakož i stovky těch, kteří neváhali stát v časných ranních či pozdních večerních hodinách u sídel strany, aby veřejně dali najevo, co si myslí o „pučistech“, když přicházeli na různá jednání, nikdo k vyjádření jejich postojů nenutil. Neorganizuje je žádný miliardář. Často nejsou ani voliči ČSSD.

Ti, kdo tvrdí, že mediální rozruch okolo tohoto střetu je jen kýč nebo jen další pokus pražské kavárny a liberálních kruhů zbytečně čeřit vodu, možná nedoceňují, že máme ve skutečnosti co do činění s jistou politickou katarzí. Není přitom náhoda, že často titíž komentátoři, kteří teď mluví o kýči či přeceňování událostí v ČSSD, pomohli svým bohorovným vykreslováním toho, co se kupříkladu dělo v nedávné minulosti v ODS, coby prý běžného „provozu“, k pádu této strany.

Tito „realisté“ argumentovali, že kmotrovské praktiky, korupci nebo asociální experimentování minulé vlády na občanech není třeba přeceňovat. I kritika těchto jevů ze strany jiných komentátorů byla v očích „realistů“ kýčem, nebo prý „moralizujícím“ neporozuměním zákonitostem politického provozu.

Bylo by samozřejmě chybou vykreslovat Sobotku a jeho zastánce v ČSSD jako nějaké politické anděly ve fatálním střetu se silami temnot. Jisté ale je, že tím, že se podceňovaný Sobotka překvapivě pustil do boje, stal se—vzhledem ke svému osobnostnímu vybavení možná paradoxně--symbolem střetu, který je v české politice naprosto zásadní, má-li se něco zlepšit. Tedy střetu mezi cynickým provozem, organizovaným často neprůhlednými zájmy a intrikami ze zákulisí, a přívětivějším i srozumitelnějším pojetím politiky.

I proto bude výsledek tohoto střetu důležitý, a žádný mediální „kýč“ není dost silný. Zvítězí-li nakonec, i navzdory pokusu o puč a následnému lhaní, tábor cynického provozu, utrpí vadnoucí stranická politika další těžkou ránu. Vítězství Sobotky v sobě naopak nese příslib jisté katarze i naděje, že by v budoucnosti mladí lidé mohli vidět politiku, i tu stranickou, jako něco, co se jich bytostně týká a čím se nezbytně nemusí jen ušpinit.

Právo, 2.11.2013

Archiv článků: listopad 2013