Jiří Pehe

28. 12.

Rok na dně, vyhlídky nejisté

Jiří Pehe Přečteno 9359 krát

V roce 2013 se česká politika propadla do prozatím nejhlubšího bodu své už řadu let pokračující krize. Pozvolný rozpad neduživého stranického systému, který byl stvořen v 90. letech, jsme mohli pozorovat už delší dobu, ale v letošním roce ho akcelerovalo několik zásadních událostí.

Tou nejdůležitější byla přímá volba prezidenta, která proti churavějícímu stranickému systému postavila v osobě Miloše Zemana nové centrum moci, opírající se o vlastní mandát od lidu. Další důležitou událostí bylo tragikomické „vyvrcholení“ tříletého (ne)vládnutí pravicové koalice pod vedením Petra Nečase.

Nečasova vláda, pronásledovaná korupčními skandály, padla přitom symbolicky v důsledku masivního policejného zásahu. Byl to vskutku případný konec jedné éry české politiky, protože pro velkou část společnosti byl jen dalším důkazem zkorumpovanosti hlavního proudu politiky.

Otevřela se tak cesta pro nástup antipolitiky v podobě nových hnutí, která založila v podstatě celý svůj program na odmítání nejen dosavadní stranické politiky, ale de facto politiky jako takové. Antipolitiku svého druhu ovšem praktikoval i prezident Zeman, který se krizi rozhodl řešit „odbornickou“ vládou.

Vedle nástupu antipolitických hnutí a odbornické vlády prezidenta, jmenované v rozporu s dosavadními zvyklostmi parlamentní demokracie, ke krizi přispěl i masivní propad české pravice., zejména občanských demokratů coby dlouholeté kotvy české pravice. Zkáza tradičního stranického systému pak byla dokonána, když Zemanovi spojenci dokázali před volbami vnitřně oslabit i poslední velkou demokratickou stranu—sociální demokracii.

Masivní policejní akce, která vedla k pádu Nečasovy vlády, navíc nijak neobnovila důvěru ve fungování nejen orgánů činných v trestním řízení, ale českého státu obecně. Ten se potácí v hluboké krizi mnohovrstevné nefunkčnosti ještě více než politika.

Krizí je zasažena i ekonomika, přičemž důvěru ztratila po úmyslné devalvaci koruny i tradiční bašta důvěryhodnosti--Česká národní banka. V neposlední řadě pak důvěru poztrácely i některé dosavadní pilíře mediálního světa u nás, které si koupili čeští oligarchové--někteří s politickými ambicemi.

Na prahu roku 2014 tak stojíme v bodě možného zásadního zlomu. Na jedné straně byla Česká republika v posledních 24 letech přetvořena v zemi s jakž takž fungujícím demokratickým zřízením, právním státem a tržním hospodářstvím. Na straně druhé téměř všechny instituce, které tyto změny nesly, jsou v hluboké krizi.

Příští měsíce tak budou pro další vývoj u nás osudové. Optimistický scénář lze založit na tom, že předčasné volby sice byly vítězstvím antipolitických hnutí, ale zároveň všechny politické subjekty, nichž se rodí nová vláda, mají jako svoji nejvyšší prioritu „fungující“ stát. Ve srovnání s velkohubými sliby zásadních reforem vlád minulých je to zdánlivě skromný cíl. Pokud by se ho ale podařilo z větší části naplnit, byl by to možná nejvýznamnější posun vpřed od reforem na začátku 90. let a vstupu do Evropské unie.

Bohužel ale také reálně hrozí, že se pod politickým dnem roku 2013, z něhož se už zdánlivě můžeme jen odrazit vzhůru, otevře skutečná propast, do níž se může zhroutit celý polistopadový režim--s jeho výdobytky i selháními. Na nové vládě i prezidentovi tak leží obrovská odpovědnost: buď mohou, i s pomocí EU, opravit porouchaný systém, anebo mohou nastartovat jeho definitivní rozpad, s možná velmi závažnými důsledky.

Právo, 28.12.2013

27. 12.

Zpráva prezidenta o činnosti

Jiří Pehe Přečteno 10658 krát

Prezident Miloš Zeman přednesl na druhý svátek vánoční „poselství“, které má nahradit bývalé novoroční prezidentské projevy. Ve skutečnosti nepronesl ani nic , co by se „žánrově“ novoročním projevům bývalých prezidentů třeba jen podobalo, ani žádné poselství. Když už bychom jeho "poselství" nějak žánrově zařadili, šlo o patnáct minut sebechvály.

Prezident nám v podstatě jen sdělil, že si v době nástupu do funkce stanovil pět základních priorit, a ty prý všechny splnil. Byla to výroční zpráva o činnosti politika Zemana, přednesená politikem Zemanem, kterou mohl přednést kdykoliv--třeba na schůzi Strany práv občanů-zemanovci, když s ní ještě spolupracoval.

Nebyl to projev prezidenta, který nabízí pohled na celkový stav a výhledy státu, jehož je hlavou. Nedozvěděli jsme se nic o tom, jak prezident vnímá současnou-- bezesporu nedobrou-- společenskou situaci. Ani slovo nepadlo o tom, že bychom brzy měli mít vládu, které by prezident snad mohl přát, aby zemi dobře spravovala.

Na konci projevu nám prezident sdělil, že smysl dávají lidskému životu užitečné skutky a popřál lidem, aby je činili. Co podle něj je „užitečným“ skutkem, bohužel vzhledem ke značné míře subjektivnosti takového soudu neobjasnil. Z jeho projevu nicméně vyznělo, že má dojem, že on splněním svých priorit svoji kvótu užitečných skutků v roce 2013 splnil.

Od ostatních významnějších projevů Zemana—toho inauguračního a toho u příležitosti svátku české státnosti 28. října—se tento lišil jen tím, že byl ještě bezobsažnější. Lepší byl naopak v tom, že se prezident vyvaroval útoků na novináře i komentátory a moudře se zdržel úvah o idiotech a dalších lidech, kteří dle něj ani nepatří ani k ostrůvkům pozitivních deviací, ani za sebou nenechávají hluboké brázdy jako prý ti, které v říjnu vyznamenal.

Skoro se chce říci, že dosavadní projevy prezidenta, ač pronášeny spatra, navozují dojem, že Miloš Zeman během svého desetiletého pobytu na Vysočině, mimo vysokou politiku, tak trochu intelektuálně zlenivěl, což by bylo ještě pořád lepší, něž kdyby odbyté projevy znamenaly, že pohrdá veřejností.

Jisté je, že ho více než vize baví hrát politiku jako šachy. Zajímá ho příští tah i politické zákulisí, spíše než nadstranický výkon funkce. Svým zvolením do funkce prezidenta se politický pragmatik Zeman prostě nestal státníkem. A nejspíš se jím už ani nestane. Což samozřejmě neznamená, že za sebou nenechá hlubokou brázdu—ať už si o její užitečnosti myslíme cokoliv.

Právo, 27.12.2013

23. 12.

Lidovecké vánoce

Jiří Pehe Přečteno 4007 krát

Křesťanští demokraté mají během vánočních svátků nad čím rozjímat. Kupříkladu nad svým chováním při dělení postů ve vládě. Při něm by se mohli inspirovat třeba výrokem sv. Matouše: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?”

Zatímco při vyjednávání o koaliční dohodě se lidovci chovali konstruktivně, jakmile došlo na dělení pozic ve vládě, začali silně připomínat Věci veřejné z dob Nečasovy vlády. Nikdo samozřejmě nemůže lidovcům zazlívat, že pro sebe chtěli vyjednat ve vládě co nejsilnější pozici.

Přesto je ale s„vyděračským“ potenciálem, který nejmenší členové koalic tradičně mají, třeba zacházet opatrně. Je dobré pečlivě číst společenskou objednávku. U nás si veřejnost po měsících nestability přeje konec politického chování, které kdysi předváděli právě véčkaři. Stále většímu počtu lidí se také zajídá provizórium v podobě tzv. odbornické vlády, s jejíž pomocí torpédoval fungování partajního systému prezident Zeman.

Lidovci samozřejmě musejí požadovat, aby se s nimi v koalici zacházelo důstojně. Mají jistě právo na respekt pro své „priority“. Jenže bohužel nebyli schopni uspokojivě vysvětlit veřejnosti, proč je pro ně „prioritní“ zrovna ministerstvo zemědělství a nikoliv třeba větší a důležitější ministerstvo práce a sociálních věcí, které mohli vést.

Navíc je už od počátku koaličních jednání jasné, že jde o víc, než o jednu vládu. Ve sporu s ústavně expanzivním prezidentem jde o samotné pokračování parlamentního systému u nás. Nůž na krku při sestavování vlády má nejen předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, ale v závislosti na jeho úspěchu či neúspěchu vlastně celý stranický systém u nás.

Sobotka je v kleštích, ale to neznamená, že si polepší ta strana, která bude jeho nezáviděníhodné pozice zneužívat. A přesně tento obraz vytvářeli svým chováním lidovci.

Zamyslet by se na sebou měl v době vánoční především lidovecký předseda Pavel Bělobrádek. Možná to byla jen náhoda, ale chování jeho strany bylo o poznání konstruktivnější, dokud byl na stáži v USA.

Jako by chtěl po svém návratu ukázat, kdo je ve straně pánem, začal klást jménem lidovců ultimata, která byla v ostrém kontrastu s předešlou snahou se dohodnout. I v jeho osobním výrazu bylo ve srovnání s prvním místopředsedou Marianem Jurečkou leccos, co silně připomínalo zakyslé, těžko pochopitelné eskapády Víta Bárty v minulé vládě. I on si hledá proti koaličním partnerům spojence v nevypočitatelném prezidentovi.

Třísek v očích ostatních opravdu našel dost, na trám v oku vlastním ho zřejmě upozornili až kolegové v předsednictvu strany, kteří uťali další kontraproduktivní pokusy klást si zbytečné požadavky. Jak uznal Jurečka v rozhovoru pro Právo, koaliční partneři začínali mít lidovců plné zuby. Možná by měli lidovci přes svátky analyzovat, jak by se měli oni i jejich předseda chovat tak, aby jich neměla brzy plné zuby i veřejnost.

Právo, 23.12.2013

19. 12.

(Ne)řecká česká cesta

Jiří Pehe Přečteno 3739 krát

Mnozí neoliberálně orientovaní komentátoři a ekonomičtí analytici po vzniku vlády Petra Nečase podporovali politiku škrtů. Navázali na předvolební kampaň pravicových stran, která strašila tzv. „řeckým scénářem“. V něm se Česká republika měla, podobně jako Řecko, brzy octnout na pokraji státního bankrotu, pokud nezačne okamžitě šetřit.

„Škrtformy“ Nečasovy vlády podvázaly investice a spotřebu, což vedlo k zadušení možného ekonomického růstu a následné recesi. Navzdory deklarovanému boji s korupcí ovšem nadále odtékaly desítky miliard do kapes „podnikatelů“ parazitujících na státních zakázkách. Vládní „reformy“ zároveň štědře nadělovaly tu soukromým penzijním fondům, tu církvím, a ministři nešetřili ani na tučných odměnách pro prý těžce pracující poradce. Státní zadlužení se během tříletého působení vlády enormně zvýšilo.

Je proto podivuhodné sledovat, jak mnozí z komentátorů oslavujících před třemi lety politiku vlády, která následně totálně zkrachovala, dnes kritizují koaliční dohodu rodící se vlády. Koaliční program prý slibuje věci, na které vláda nebude zaručeně mít.

Pokoušet se získat pro státní rozpočet víc peněz ucpáním děr, kterými zbytečně odtékají peníze, nebo lepším výběrem daní, je prý naivní. Dokonce si můžeme přečíst ironické stati o tom, jak se sociální demokracie zpronevěřuje své levicovosti, když nedokázala prosadit okamžité zvýšení daní.

Posuzování programu příští vlády se tak opět ocitá v zajetí ekonomizujícího pohledu na svět, z něhož kdysi vycházelo i strašení „řeckou cestou“. Ta ovšem ve skutečnosti byla především politickým problémem.

Drancování řecké stání kasy úzce souviselo s politickou kulturou totální řevnivosti mezi politickými stranami, v jejímž stínu se ve velkém neplatily daně , bujela korupce a kvetla předražená státní správa, ovládaná politiky.

Nečasova vláda, která tak obětavě zemi chránila od ekonomické katastrofy podobné té řecké, v politické rovině udělala z České republiky učiněné „Řecko“ z dob, které vedly téměř ke státnímu bankrotu.

Zatímco se teprve ukáže, zda nová koaliční vláda bude skutečně schopná najít peníze na své různé sliby, od „řecké cesty“ se významně odchýlila už tím, jak si zatím počínala v jednáních o programu. Tedy nekonfrontačně, bez velkých ideologických výkřiků. Kompromis přestal být špinavým slovem.

Zásadní otázkou pro Českou republiku totiž není, zda (ne)vzrostou ty či ony daně, bude se tam či jinde šetřit, nebo zda poněkud vzroste rozpočtový deficit. Zásadní otázkou je, zda se podaří nepokračovat v politice , kterou někteří politologové označují jako středomořský model. Tedy v politice,v níž vládne konfrontace, skandály, zpolitizovaná státní správa a nekompetentnost vládnutí.

Jde především o to, zda se podaří vytvořit politické prostředí, které je založeno spíše na dělnosti a kompromisech okolo politického středu, tak jak to vidíme kupříkladu v sousedním Německu. Nemá smysl si ale samozřejmě dělat velké iluze. Česká politika se může kdykoliv opět vydat plnou parou na „řeckou cestu“.

Dosavadní programová jednání rodící se koalice byla dělným a slušným kompromisem navzdory sýčkování komentátorské pravice, takže dávala přece jen jakousi naději, že se s příští vládou vymaníme z onoho druhu politického marasmu, který na jihu Evropy nakonec přispěl i k vážným ekonomickým problémům. Zbytečné hádky o rozdělení křesel ve vládě nás naopak „řecké“ cestě zase přiblížily.

Nejzásadnějším krokem na cestě „pryč od Řecka“ nejsou tupé škrty a experimenty na občanech, jak je předvedla Nečasova vláda, ale vytvoření fungujícího státu. A ten se v konfrontačním prostředí, v němž se každá strana řídí heslem, „urvi si,c o můžeš“, vytvořit nepodaří.

Právo, 19.12.2013

14. 12.

Poptávka po politice slušnosti

Jiří Pehe Přečteno 5651 krát

O koaličních jednáních se v médiích často diskutuje tak, jako by šlo o nějaký sportovní zápas, v němž diváci dychtivě sčítají body svých politických favoritů v boji o vládní křesla a programové priority. Ekonomizace myšlení, která dominuje už od 90. let českému veřejnému prostoru, plní média úvahami „odborníků“, jaké (ne)zvýšení kterých daní je zaručenou prohrou či vítezstvím pro tu kterou stranu.
Místo této poněkud jalové redukce všech podstatných sociálních zájmů na ty ekonomické a pojímání politiky jako fotbalového zápasu by možná neškodilo se ohlédnout zpět.

Lze totiž argumentovat, že zatímco vládní koalici pod vedením Petra Nečase jistě poškodila asociálnost a ekonomický neúspěch jejích reforem, mnohem více ji poškodil arogantní styl vládnutí, opakované skandály, jen předstíraný boj s korupcí a nefungující stát.

Sečteme-li volební výsledky ČSSD a komunistů, zdá se, že jasnou „levicovost“ jako prioritu příští vlády chtělo nakonec jen zhruba 35 procent voličů. Průzkumy sice dlouho ukazovaly, že by obě strany mohly spolu získat většinu, ale když pak pod tlakem „levicového“ prezidenta začala ČSSD předvádět ve svých řadách konfrontační politiku, které měli lidé v představení vládních stran už plné zuby, tato většina se vypařila.

Hlavním volebním mottem se stal odpor k jistému typu politiky. Nová hnutí nakonec uspěla na úkor tradičních stran právě proto, že dokázala voliče přesvědčit, že politiku snad mohou dělat jinak.

Jinými slovy: většina voličů volila podle jiných kritérií než pravicovost či levicovost. Měli především už dost tupé konfrontace pro konfrontaci, vládní nekompetentnosti, arogance i nevýkonné státní správy a chabé vlády zákona.

Současnou společenskou poptávku vystihl přesně Alexandr Mitrofanov v textu „Pracně vystavěné kruhy“ (Právo, 13.12.2013), když napsal, že úkolem nové koalice je rehabilitace politiky jako práce a spolupráce, politiky bez velkých gest, praktikované podle schématu vyjednal--zavázal se—udělal
Pokud tímto prizmatem dosavadní činy rodící se koalice poměříme, zdá se, že se blýská na lepší časy. Jednání jsou neteatrálně věcná, vedená vůlí se dohodnout. Finální verze koaličního programu je vpravdě demokratickým kompromisem, uměním možného, ať už o ni budou ideologové zprava i zleva tvrdit cokoliv.

Koalice se proto nakonec s velkou pravděpodobností dohodne i na smysluplném rozdělení křesel ve vládě. Zbortit už dosaženou dohodu kvůli křeslům by v atmosféře převládající společenské poptávky po konstruktivní politice nejen všem třem stranám výrazně uškodilo u voličů, ale způsobilo by další obrovskou politickou krizi.

Toho by si měl být vědom i prezident Zeman. Ve slibné atmosféře dělnosti a kompromisu, kterou dokázaly koaliční strany vytvořit, je veřejnost teď ze všeho nejméně zvědavá na to, zda prezident míní, že ten či onen v navrhované vládě není odborníkem podle jeho gusta. Koneckonců jeho vlastní strana-- extenze agresivních politických metod současného Hradu--ve volbách totálně propadla.

I prezidentovy vlády „odborníků“ má veřejnost už po krk. Nejen kvůli její sporné legitimitě, ale z velké části proto, že je jen pokračováním arogantních manýrů předchozí vlády politické. Je prostě nejvyšší čas nastolit v české politice minimální míru slušnosti, a pokud to prezident nepochopí, bude jeho vliv dále upadat.

Právo, 14.12.2013

11. 12.

Mezi Mandelou a Krejčířem

Jiří Pehe Přečteno 4712 krát

Jakási historická ironie tomu chtěla, že se pozornost Jižní Afriky i České republiky přesunula během několika hodin od procesu s českým „podnikatelem“ Radovanem Krejčířem k úmrtí Nelsona Mandely. Zatímco Krejčíř symbolicky reprezentuje to nejhorší, co po pádu totality u nás přinesla svoboda pochopená jako příležitost urvat si co nejvíc pro sebe, často s pomocí kriminálních metod, Mandela reprezentuje samotnou podstatu svobody coby boje o rovnost a odpovědnost k sobě i ostatním.

Kdo měl možnost poslouchat během piety za Mandelu projev amerického prezidenta Baracka Obamy, dotkl se lidské velikosti. Nejen té Mandelovy, ale i Obamovy, jehož fantastický projev uznale sledovalo několik dalších bývalých amerických prezidentů z obou stran politického spektra, jakož i celá plejáda světových státníků a osobností.

Těžko najít ve vztahu k současné české realitě něco symbolicky více výmluvného, než že poté, co smrt velikána Mandely mediálně překryla proces s uprchlým symbolem českého mafiánského kapitalismu, dostavil se na pietu za Mandelu coby reprezentant českého státu ministr zahraničí Jan Kohout z politicky nelegitimní „odbornické“ vlády.

A nejen to. Dostavil se poté, co předseda téže vlády Jiří Rusnok v neoficiálně nahrané konverzaci s vládními kolegy prohlásil, že se úplně „třese“, aby na Mandelův pohřeb nemusel, protože do Jižní Afriky je to „dálka jako prase.“

Diskutující vládní představitelé svorně usoudili, že prezident Miloš Zeman zřejmě nepojede, protože by prý nevylezl po schodech do letadla, což ministr financí a bývalý prezidentský kandidát Jan Fischer kvitoval s jistým povděkem, protože by prezident prý v Jižní Africe ještě mohl způsobit „nějaký průser“.

Účelem výše uvedených citací není se svatouškovsky pohoršovat nad tím, že čeští politici, včetně těch, které prezident považuje za „odborníky“, většinově „nemají úroveň“. To víme. I proto nás nemůže překvapit, že prezident Zeman, který neustále někoho poučuje a mistruje, nakonec--prý na radu doktorů majících starost o jeho bolavé koleno--po oněch schodech do letadla skutečně „nevylezl“.

Přesto má srovnání toho, co se odehrávalo v JAR v den, který je mimochodem celosvětově svátkem lidských práv, a současnou českou realitou smutnou vypovídací hodnotu.

Nabízí nám škálu lidské důstojnosti a velikosti, na jejíž jedné straně stojí Nelson Mandela, Václav Havel nebo Jan Pavel II., a z těch žijících i zmíněný Barack Obama, a na straně druhé, v sestupném pořadí, kupříkladu Vladimír Putin, Viktor Janukovič, Alexandr Lukašenko nebo třeba Radovan Krejčíř a Viktor Kožený.

Je na úsudku každého z nás, kam na této škále zařadíme Zemana, Rusnoka nebo představitele bývalé vlády Petra Nečase. Světlem naděje je, že možný příští premiér Bohuslav Sobotka se svým dosavadním slušným vystupováním před volbami i po volbách řadí spíše k té lepší části škály.

Bohužel jisté je, že se nikdo ze světových osobností, které patří k mandelovsko-havlovské části škály lidské důstojnosti a odvahy jistě „netřásl“ z toho, že na pietě za Mandelu nikdo z „velikánů“ české politiky z okolí současného Hradu nebyl. Vlastě to nejlepší, co Češi mohli udělat, bylo vyslat nenápadného Jana Kohouta. „Nejslavnějším“ žijícím Čechem v JAR je tak jako tak Krejčíř.

Právo, 11.12.2013

08. 12.

Odborník na odborníky na Hradě

Jiří Pehe Přečteno 18125 krát

Prezident Miloš Zeman prohlásil v Hovorech s z Lán, že chce, aby ministerstva řídili lidé s dostatečným odborným zázemím, a může tudíž odmítnout některé ministry navržené budoucím premiérem. Úkolem prezidenta je prý starat se o to, aby zde nebyla nová Karolína Peake.

Ponechme stranou, že Peake nikdy nedostala příležitost ukázat, zda by nebyla náhodou docela dobrou ministryní obrany. Prognostik Zeman takové věci ovšem ví dopředu, takže by prý kupříkladu nejmenoval ministrem obrany Martina Stropnického z hnutí ANO. Toho prý sice respektuje jako herce i bývalého diplomata, ale Stropnický nemá nic společného s ministerstvem obrany. Jako ministra zahraničí nebo kultury by si Zeman Stropnického představit uměl.

Zemanův důraz na odborníky ve vládě, jakož i jeho přesvědčení, že může zasahovat do složení vlády, si zaslouží pozornost.

Tak především: jen při velmi extenzivní interpretaci ústavy obstojí názor, že je “prezident společně s ministerským předsedou zodpovědný za finální podobu kabinetu”, jak tvrdí Zeman. Ani jeden z jeho předchůdců v úřadě prezidenta po roce 1989 si to nemyslel, neboť ctili skutečnost, že jsme parlamentní demokracií, v níž je hlavou exekutivy premiér a v níž dění v zemi určují výsledky voleb do Sněmovny.

Jisté ovšem je, že zatímco ústava poněkud mlhavě říká, že prezident jmenuje ministry na návrh premiéra, což si lze vyložit i tak, že je jmenovat nemusí, docela jistě neříká, že by měl být prezident jakýmsi strážcem odbornosti ministrů. Nic takového v ústavě přitom není z dobrých důvodů.

Za prvé, složení vlády je věc politická, a i když se nám tisíckrát nemusí líbit, že daný ministr nemá ve svém resortu odborné zkušenosti, je prostě podstatou parlamentní demokracie, že do vládních funkcí nastupují-- často na základě složitých politických kompromisů--politici, nikoliv experti. Pokud politici zklamou, budou oni i jejich strany potrestáni v příštích volbách.

Za druhé, posuzování odbornosti kandidátů na ministry je sám o sobě druh „odbornosti“. Víme, že je pan prezident učiněným odborníkem na slivovici, tlačenku i neškodnost kouření, a rád nás také poučí, kdo je idiot, ale je také odborníkem na odbornost?

Vždyť jím jmenovaná vláda „odborníků“ se ukázala být především vládou jeho přátel. Zatímco někteří její členové se zapsali do dějin především tím, že bez potřebné politické legitimity hromadně vyhazovali vysoké úředníky na ministerstvech, aby pak spolu se Stranou práv občanů-zemanovci, za niž kandidovali ve volbách, utrpěli zdrcující volební fiasko, premiér Rusnok se už navždy nesmazatelně zapsal do dějin svojí konverzací s minstrem obrany Picekem na téma pohřbu jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely.

„Ty vole, teď ještě zemřel Mandela“, řekl odborník Rusnok odborníkovi Picekovi. „Já se úplně třepu, abych tam nemusel jet,“ dodal.

Odborník Picek zřejmě musel mobilizovat své veškeré intelektuální rezervy, než odvětil: „Protože voni to dělaj tak do deseti dnů“.

Rusnok zasvěceně dodal: „To je dálka jako prase, to bych tam musel nějakou linkou, nebo něčím“. Picek pohotově nabídl speciál, zřejmě armádní.

Premiér České republiky a známý ekonomický odborník se pak táže: „Ty vole, kdo to zaplatí?“ Ministr obrany a odborník na armádu ujišťuje: „Já to zaplatím.“

Nechtěně odposlechnutá konverzace „odborníků“ ve vládě jmenované odborníkem na odborníky Zemanem dále pokračuje podle přepisů takto.

Rusnok: …hele, já doufám, že Miloš je nažhavenej, že chce někam jet a že pojede. Oni doktoři mu budou určitě říkat, ať tam nejede.“
Picek: Můžeš mi říct, jak vyleze do těch schodů do toho letadla?
Rusnok: No, já nevím.
Picek: Dyť on má problémy se schodama.
Jan Fischer (ministr financí): Ještě tam bude nějaký průser, člověče.
Picek: Hele, nám zrušil cestu do Afghoše dvacatýho a poletí tady?
Rusnok: Tak asi nepoletí, tak je to v prdeli.

Netřeba dodávat, že se tato konverzace po právu stala hitem ve světových médiích a bude jediným skutečně nehynoucím dědictvím české vlády odborníků, jmenované naším panem prezidentem.

Pan prezident Zeman je prostě obklopen samými odborníky. Především na "chlapácké" buranství, zdá se. Na to by se Karolína Peake určitě nevzmohla.

Možná je škoda, že nemáme funkci jakéhosi „nadprezidenta“, který by po skončení prezidentských voleb rozhodl, zda někdo jako inženýr Miloš Zeman má odborné předpoklady pro výkon funkce prezidenta.

07. 12.

Jak (ne)čelit prezidentovi

Jiří Pehe Přečteno 5151 krát

Politici, kteří nabízejí ústavní argumenty proti tvrzení prezidenta Miloše Zemana, že prý může odmítnout některé ministry, které mu navrhne nově jmenovaný premiér, daleko nedojdou. Ústava, jak známo, suše konstatuje, že prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh jmenuje členy vlády.

Příští pravděpodobný premiér Bohuslav Sobotka a další politici tak mohou tisíckrát opakovat, že podle ústavních právníků, které konzultovali, musí prezident jmenovat ministry navržené premiérem. Zeman je jednoduše odkáže na ústavní experty, kteří tvrdí opak.

Tento spor prostě není možné vyřešit s pomocí odkazů na odborníky. Řešení může být pouze politické, popřípadě soudní.

Jinými slovy, prezident bude pouze tak silný, jak mu to dovolí politické strany. Pokud se v současném sporu postaví rozhodující část politického spektra, zejména pak rodící se koalice, k prezidentově snaze spoluurčovat složení vlády tak, že prezident na to má nejspíš právo, pak se to jakýmsi novým nepsaným právem prezidenta skutečně stane.

Pokud se naopak politické strany--napříč rodící se koalicí i celkově politickým spektrem--dohodnou, že prezident spoluurčovat složení vlády nemůže, pak se jim nabízí několik možností, jak se pokusit tento názor prosadit. Jednou je vyvolání tvrdého politického sporu s prezidentem, v němž by koalice trvala na tom, že prezident musí jmenovat ty ministry, které mu premiér navrhne.

Pokud by prezident pod tlakem neustoupil, nabízí se možnost vyvolat kompetenční spor u Ústavního soudu. Je dokonce možné argumentovat, že takový krok je navýsost žádoucí, protože jedině ÚS by mohl svým rozhodnutím utnout spory o tom, jak si vykládat sporná ustanovení Ústavy. Bylo by jasno i v budoucnosti.

Ať už strany do takového střetu s prezidentem půjdou nebo ne, mají také k dispozici možnost změnit Ústavu tak, aby si ji prezident v tomto a dalších bodech nemohl vykládat podle svého. Přitom už jen viditelné a víceméně jednotné odhodlání politických stran ústavní pravomoci rozpínavého prezidenta změnit je politikum, které by prezidenta nutilo počínat si opatrněji, než zatím při výkladu svých pravomocí činí.

Jádro sporu je prostě politické, nikoliv striktně ústavní. Když někteří politici říkají, že se vzhledem k nejasnému textu Ústavy musejí obě strany „džentlmensky“ dohodnout, zní to „politicky“, ale zastírá se tak, že současný prezident žádný džentlmen“ není. Hraje tvrdý mocenský poker, a každá dohoda tohoto typu je jeho výhrou, neboť vytváří nové zvyklosti, které postupně, bez jediné změny v Ústavě, formují poloprezidentský systém.

Straničtí politici, kteří tvrdí, že s prezidentem nemá smysl jít do sporu, tak prohrávají nejen jednu konkrétní bitvu, ale i širší spor o to, zda máme zůstat parlamentní demokracií. Otevírají prostor pro další expanzi prezidentské moci na úkor politických stran. A za to česká stranická politika, už beztak slabá, zaplatí vysokou cenu.

Právo, 7.12.2013

03. 12.

Politika strachu

Jiří Pehe Přečteno 5150 krát

V právě vyšlém českém překladu knihy pod názvem Násilí (Rybka Publishers, Praha, 2013) je její autor, globální filozofická celebrita Slavoj Žižek, jako vždy nejen provokativní, ale i inspirativní. Jednou takovou pasáží je bezpochyby úvaha, že převládající formou dnešní politiky je postpolitická biopolitika,která je jednou z hlavních příčin úpadku tradičních politických stran.

Žižek upozorňuje, že postpolitická je taková „politika“, která prohlašuje, že opustila veškeré staré ideologické souboje a namísto toho se soustředí na expertní management a administrativu.

Biopolitika má zase za svůj primární cíl regulaci bezpečnosti a blaha lidských životů. Překrytí expertní postpolitiky a biopolitiky znamená, že politika je zredukována na efektivní správu života. Jejím cílem je bezproblémový „provoz“. Politické strany, které chtějí zajišťovat takový provoz, nevzbuzují ovšem už žádné vášně, navíc jsou ovládány částmi tohoto provozu, jako jsou velké peníze.

Jediným nástrojem, jak do této sféry vnést vášeň a aktivně mobilizovat masy lidí je strach—základní prvek dnešní subjektivity. Zatímco tradiční politika byla založená na souboru univerzálních axiomů, „postpolitická biopolitika“ odmítá samotnou dimenzi politična.

Uchylue se ke strachu jako svému nejzazšímu mobilizačnímu principu: strachu z imigrantů, strachu ze zločinu a terorismu, strachu z „bezbožné“ sexuální zvrácenosti, strachu z nadměrného státu, strachu z ekologické katastrofy, nebo strachu z obtěžování. V pozdně kapitalistické společnosti tak jako základní lidské právo postupně vyvstává—coby protiváha formálně deklarované liberální tolerance--právo nebýt obtěžován, neboli právo udržovat si bezpečnou vzdálenost od ostatních.

Toto stále silnější vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co nám potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně měnit, je jedním z paralyzujících prvků dnešních západních společností.

Je paradoxně výrazem poměrného blahobytu širokých středních vrstev, které cítí, že v procesu globalizace se jejich blahobyt nenávratně zmenšuje,otřásá a přesouvá do jiných částí světa, přičemž politické strany národních států s globálním trhem moc nenadělají. Co ještě zdánlivě dělat mohou, je bránit status quo--i na úkor těch „druhých“, sociálně slabších ve vlastních společnostech nebo přistěhovalců.

Politika strachu, z níž těží nejrůznější nová antipolitická hnutí, není skutečným řešením problémů. Tím by mohl být jen návrat k aktivní, skutečné politice, což se nemůže pro změnu obejít bez návratu k vášni pro ideje, ba v jistém slova smyslu pro „ideologie“. A také bez překonání onoho postmoderního „lidského práva“ v podobě udržování si bezpečné vzdálenosti od druhých--zvlášť když nejsou jako „my“.

Skutečná politika znamená v nejhlubším slova smyslu odvahu angažovat se za změny, i pro ty druhé, nikoliv pouhé živení strachu z druhých a z nezvladatelných „procesů“. Strach, jak známo, nakonec často plodí násilí. Zásadní otázkou proto je, zdali stále více ustrašený západní svět ještě může tuto otočku zvládnout bez nějaké nové vlny násilí, s nímž má bohužel ve své historii v časech krizí bohatou zkušenost.

Právo, 3.12.2013

Archiv článků: prosinec 2013