Jiří Pehe

30. 09.

Jak si Češi mohou ušetřit další porážku v uprchlické krizi

Jiří Pehe Přečteno 3946 krát

Příštím bitevním polem v EU budou v kontextu uprchlické krize snahy o zavedení trvalého přerozdělovacího mechanismu. Česká republika už dopředu avizuje že tento mechanismus odmítne, protože prý nemůže fungovat. Možná lepší by ale bylo, kdyby česká vláda nejprve přišla s konstruktivními návrhy, jinak hrozí, že bude zase potupně přehlasována--stejně jako v předešlé bitvě o jednorázové kvóty.

Vláda tehdy jen umíněně opakovala, že preferuje princip dobrovolnosti. Jenže dobrovolnost není vynutitelné pravidlo, což dost otupovalo ostří českého argumentu, že zatímco my se řídíme pravidly, Německo a další země jednají chaoticky, protože prý z pozic hodnot.

Ve snahách zavést trvalý přerozdělovací mechanismus ale Německo a jeho spojenci nebudou argumentovat primárně hodnotami, nýbrž potřebou zavedení srozumitelných stálých pravidel. ČR by je měla vzít za slovo. Měla by tudíž kromě svého již známého požadavku na lepší ochranu vnějších hranic EU požadovat přinejmenším dvě další věci.

Za prvé by měla žádat, že pokud už uprchlíci--i navzdory zvýšené ostraze vnějších hranic--do EU proniknou, žádný z nich nemůže doufat v azyl, jestliže se nejprve řádně nezaregistruje a nevyčká na relokaci v jednom z „hotspotů“, tedy vlastně v jednom ze sběrných center, které jsou postupně zřizovány na vnější hranici EU. Toto by měla být zpráva pro uprchlíky a závazek pro země, jako jsou Německo a Švédsko, které by neměly přijímat k azylovému řízení žádné uprchlky,kteří jim nebudou přiděleni z hotspotů, kde se zaregistrovali.

Není prostě možné, aby v opravdu evropsky fungujícím systému, kterým má trvalé přerozdělování být, panoval dosavadní chaos, v němž putují napříč EU proudy uprchlíků s tím, že budou o azyl žádat až v zemi svých snů. Tím jak oni, tak země, které je přijímají, porušují dokonce i nepříliš dokonalá současná pravidla.

Evropská shoda na tomto požadavku by mimo jiné zastavila proud uprchlíků uvnitř Schengenu. Ti by museli přijmout, že v EU , v níž nově funguje evropský, nikoliv primárně národní imigrační mechanismus, nelze v první fázi pobytu emigrovat do konkrétní země, ale že přišli do EU jako celku. Ta v hotspotech rozhodne na základě konzultací s členskými zeměmi, kam je umístí.

Za druhé by ČR měla trvat na tom, že se EU musí před spuštěním relokačního mechanismu dohodnout na seznamu bezpečných zemí. Uprchlíci z těchto zemí by byli automaticky odmítáni coby ekonomičtí migranti.

Legitimní by též bylo otevřít debatu o tom, jak postupovat vůči uprchlíkům, kteří nebudou chtít do přidělených zemí jít nebo v nich zůstat alespoň po dobu, kdy s nimi bude vedeno správní řízení. Zároveň byla ale byla na místě debata o větší flexibilitě v tom, kam a jak mohou odejít přidělení migranti po úspěšném skončení všech přijímacích procedur v přidělené zemi.

Teprve když budou takové návrhy ignorovány, měla by se česká vláda postavit proti. I kdyby byla ČR opět přehlasována, byla by její pozice alespoň srozumitelnější. A ta zní, že funkční systém přerozdělování jsme ochotni podpořit, zatímco nefunkční systém nikoliv, protože „distribuce chaosu“ by se opravdu neměla tvářit ani jako pravidlo, ani jako evropská hodnota.

ČRo Plus, 30.9.2015

24. 09.

Z Chovance je politický golem a Sobotka asi nemá šém

Jiří Pehe Přečteno 5785 krát

Od vypuknutí uprchlické krize říkají předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a první místopředseda strany Milan Chovanec totéž, ale přesto to není totéž. I po přehlasování naší a dalších tří zemí zbytkem Evropské unie v otázce schválení povinných kvót pro distribuci uprchlíků, je Chovanec o poznání méně diplomatický než Sobotka.

Ten působí od začátku krize spíše jako kolovrátek, který mechanicky opakuje základní teze českého přístupu k uprchlické krizi, přičemž se občas zdá, že není o neústupnosti vůči Unii stoprocentně přesvědčen, ale pod tlakem tak mluvit musí. Zato ministr vnitra Chovanec se jeví jako „duch“ i motor této politiky.

Tu vášnivě kritizuje kvóty, tu se kriticky „naváží“ do německé politiky, tu se nekompromisně ohradí proti obviněním, že jeho ministerstvo v uprchlických centrech nezachází humánně se zadrženými migranty, a tu se pustí do údajně příliš „idealistického“ ministra pro lidská práva za ČSSD Jiřího Dienstbiera. Ani po přehlasování České republiky zbytkem Unie nešel daleko pro silná slova, a to i na adresu Polska, které na poslední chvíli kvóty podpořilo.

Rozdíly mezi oběma politiky se vyjevily i při nedávném jednání Sněmovny o uprchlické krizi. Sobotka prezentoval data. Vystupoval vyváženě, ale suše. Chovanec působil jako politik, který si roli lídra v českém zákopově-obranářském postoji k řešení krize užívá.

Že by měl Chovanec Sobotku zastiňovat, popřípadě snad ohrozit v čele ČSSD, neměl přitom Sobotka dozajista v plánu, když vzal Chovance na milost po „lánském puči“, v němž Chovanec nejprve figuroval na straně pučistů., ale pak je zradil. Zdálo se, že Sobotka tak získal vlivného spojence, kterého může i kvůli tomu, že na něj takříkajíc „něco má“, kontrolovat.

Což o to, za normálních okolností by Chovanec coby zdatný politický „šíbr“ Sobotkovi nejspíš dál dobře kryl záda. Jenže uprchlická krize z něj udělala v roli mocného ministra vnitra oživlého politického golema. A není jisté, zda má Sobotka k tomuto golemovi ještě šém.

Pokud ne, bude to moci vyčítat jen sám sobě. Zdá se totiž, že zapomněl co ho po „lánském puči“ zachránilo. Tehdy se postavil proti politickému cynismu a v mnoha lidech následně dokázal svojí slušností mobilizovat to lepší.

V uprchlické krizi s ničím „lepším“ ale nepřišel, jen se spolu se zbytkem ČSSD vezl na vlně populismu. Otěže výkonu odlidštěné politiky vůči uprchlíkům předal Chovancovi, který má, zdá se, na politiku coby technologii moci bez hodnot nadání, a bezkrevného premiéra zcela zastínil.

Jako principiální spojenci nakonec zůstali Sobotkovi a jeho vládě jen orbánovské Maďarsko a Slovensko vedené postkomunistickým Smerem Roberta Fica, který nyní chtějí někteří čelní evropští socialisté vyloučit ze socialistické frakce v europarlamentu.

A na rozdíl od Polska neměl Sobotka, ani jeho vláda, připraven před hlasováním o kvótách ani žádný ústupový plán, takže Česká republika utrpěla ponižující porážku, což bude politicky přičteno na vrub spíše Sobotkovi než Chovancovi.

Když nyní Sobotka navíc připouští, že ČSSD by mohla „nenominováním“ vlastního kandidáta podpořit v prezidentské volbě Miloše Zemana, zdá se, že definitivně spotřeboval veškerý politický kapitál, který na podzim roku 2013 nahromadil. Pokud přijde další „puč“, nikdo už Sobotku nejspíš nebude litovat.

Stranu nedokázal zreformovat, ba se o to ani nepokusil. Možná to ani není možné, protože postkomunismus je, zdá se, v ČSSD zakořeněn mnohem hlouběji než moderní levicové instinkty.

Tak či onak, uprchlická krize jasně vyjevila, že Chovanec vyjadřuje v současné ČSSD ducha národně-socialistického postkomunismu, který nemá se socialistickou levicí na Západě moc společného, mnohem lépe než „slušnák“ Sobotka, který by se možná jako skutečný sociální demokrat rád choval, ale nemá pro to v ČSSD "lidský materiál".

Začíná se tak jevit v jejím čele jako stále více nadbytečný a jím stvořený politický golem Chovanec ho nejspíš brzy "vyřídí".

ČRo Plus, 23.9.2015

22. 09.

Kvóty, aneb dětinský vzdor českých politiků tváří v tvář porážce

Jiří Pehe Přečteno 6633 krát

Možná ještě trapnější než neschopnost českých politiků jet na summit ministrů vnitra Evropské unie s konstruktivními návrhy, které by nakonec umožnily České republice přijmout ve světle většinového konsensu zemí EU povinné kvóty pro distribuci uprchlíků, a zachovat si tak tvář, jsou vzteklé a arogantní reakce české politické reprezentace na rozhodnutí EU povinné kvóty nakonec přijmout.

Navzdory demokratickému (neboť předepsanou kvalifikovanou většinou docílenému) rozhodnutí ministrů, že povinné kvóty budou, čeští politici trousí v lepším případ uštěpačné poznámky, v horším pak mluví o „stupiditě“ EU.

Stupidně ovšem vypadají především oni. Na rozhodnutí EU reagují „zaručenými“ předpověďmi o tom, jak kvóty nebudou fungovat a invektivami vůči zemím, které nám v podobě strukturálních fondů posílají nemalé částky placené jejich daňovými poplatníky. Prezident naší země dokonce vyhlašuje, že se snad ještě podaří rozhodnutí zvrátit, a pokud ne, bude toho prý EU litovat. Další čeští politici mávají jakýmisi svými právními analýzami a hrozí, že půjdou k evropským soudům.

Zase jednou prostě víme vše nejlépe. A divíme se, že Polsko, které je přeci jen evropštější než my, nakonec uznalo, že lepší než se nechat potupně jako exotická menšina v evropském koutě přehlasovat, je se „konstruktivně“ přidat k většině. Zato český ministr vnitra Milan Chovanec vykresluje změnu polského postoje skoro jako zradu a „konec Visegrádu.“

Jediné, co naše politiky v jejich dětinské umíněnosti tváří v tvář většinovému rozhodnutí EU činí ne úplně netrapnější politickou reprezentací v celé EU, je srovnání s orbánovským Maďarskem a především pak s naprosto zoufalým chováním postkomunisty Roberta Fica na Slovensku, který už dopředu vyhlašuje, že nebude rozhodnutí EU respektovat. Zapomíná dodat, že to Slovensko může nejen přijít na pěkné peníze, ale mít pro jeho zemi i další důsledky.

Je možné, že zavedení kvót na přerozdělení uprchlíků budou provázet zádrhele a nedorozumění. Bylo by ale skvělé, kdyby čeští politici alespoň pro jednou přestali k EU přistupovat tak, že oni vše vědí lépe než zbytek Unie, uznali „sportovně“ porážku, a začali se ptát, jak a čím mohou ke zdaru této nové politiky přispět.

Pokud toho nejsme schopni, měli bychom si naopak "sportovně" přiznat, že v EU nemáme co pohledávat a nést veškeré důsledky s tím spojené.

16. 09.

Je třeba vojensky zasáhnout v Sýrii

Jiří Pehe Přečteno 3606 krát

Nejpřímější cestou k ukončení podstatné části současné uprchlické vlny je umožnit miliónům uprchlíků v utečeneckých táborech v Turecku, Jordánsku a Libanonu, aby se mohli vrátit do svých domovů v Sýrii. Pokud s tím nedokážeme pomoct, vydají se jich další statisíce na cestu do Evropy.

Evropští politici nyní o „stabilizaci poměrů“ v Sýrii začali mluvit, ale většinou jen mlží. Málokdo se totiž odváží ve světle minulých neúspěšných západních intervencí v regionu vyslovit, že jediným reálným řešením je mezinárodní vojenská intervence (nejspíš pod vedením USA, které mají jako jedné schopnost ji zorganizovat) a následná rekonstrukce země pod vedením EU.

Podle mnohých by takový krok dál posílil odpor vůči Západu v islámských zemích a vedl by k novým vlnám džihádu na půdě západních zemí. Nejspíš ano, jenže je iluzí si myslet, že IS porazí nějaká koalice islámských zemí v regionu, v němž panuje mnoho protichůdných zájmů a náboženských sporů.

Máme tedy na vybranou: buď IS budeme bombardovat a snít přitom o regionální koalici, což k jeho porážce nepovede, a uprchlíků bude přibývat. Anebo se Západ odhodlá k vojenskému zásahu s tím, že to možná popudí některé islámské země i Rusko, ale také ukončí chaos, který začíná destabilizovat svět daleko za hranicemi Sýrie, a je tak pro Západ zásadní bezpečnostní hrozbou.

Diskutuje se též o tom, o koho opřít nový režim v Sýrii, ať už by byl vytvořen s pomocí vojenské intervence nebo nějakým způsobem, který nikdo zatím nezná, bez ní. Podle některých analytiků to nepůjde bez současného prezidenta Bašíra al-Asada.

Jenže jakákoliv konstruktivní role Asada v „nové“ Sýrii je nepředstavitelná poté, co nechal vybombardovat celá města a použil proti opozici chemické zbraně. Nejméně polovina uprchlíků v utečeneckých táborech prchla před ním. Když tedy někteří analytici tvrdí, že nakonec ďábla IS porazíme jen s pomocí čerta Asada, nedoceňují, že pro milióny utečenců to není žádné řešení, a tudíž ani žádné řešení pro EU ohroženou uprchlickou vlnou.

Navíc je to „ruské“ řešení. Putin otevřeně říká, že chce Asada dál podporovat. A dokonce říká, že Rusko možná vybuduje v Sýrii leteckou základnu. Tato ruská politika má přitom bohužel víc co do činění s prosazováním ruských strategických zájmů než s hledáním stability. Včetně toho, že Rusko má už léta v Sýrii námořní základnu. To věci nesmírně komplikuje, ale i tak se Západ bude muset brzy rozhodnout.

Nejde totiž už jen o porážku IS, ale o co nejrychlejší komplexní řešení celkového vnitřního rozvratu v Sýrii, jehož důsledky v podobě miliónů uprchlíků hrozí zničit EU. Rusko by možná za ústupky Západu vůči jeho politice na východní Ukrajině bylo ochotné podpořit útok na IS, ale rozhodně nehodlá obětovat Asada. Zničující dopady uprchlické vlny na EU navíc hrají Kremlu do jeho strategických not.

ČRo Plus, 16.9.2015

14. 09.

Nebudou kvóty, nebude nejspíš ani Schengen

Jiří Pehe Přečteno 12824 krát

Německá vláda svým zavedením hraničních kontrol jistě řeší na jedné straně logistické problémy se zvládáním velkého množství běženců, zejména v Bavorsku, které nastaly, když oznámila, že přijme Syřany, za což už se jí leckdo škodolibě posmívá.

Zároveň tak ale v den konání summitu ministrů vnitra Evropské unie demonstrativně vyslala varování visegrádským zemím, které odmítají kvóty pro rozdělování uprchlíků, kteří už jsou v Evropě.

Visegrádské země si představují evropskou solidaritu tak, že opakovaně „dávají na stůl“ návrhy na omezení či zastavení uprchlické vlny, které se týkají budoucnosti (posílení ochrany vnějších hranic EU, stíhání pašeráků lidí, stabilizace zemí, odkud uprchlíci nejvíc proudí), ale omítají se podílet na základě jasných pravidel na proporčním řešení již existujícího karambolu-- tedy rozdělení uprchlíků, kteří už v EU jsou.

Lídři Visegrádu tak jako flašinet opakují, že preferují „dobrovolnost“, anebo že distribuce uprchlíků stejně nebude fungovat, protože se rozutečou do zemí, kam ve skutečnosti chtějí.

Západní politici zase opakují, že jsme v krizové situaci, kdy je rychle na základě srozumitelného mechanismu vyjadřujícího evropskou solidaritu třeba ulevit zemím, které jsou přílivem uprchlíků nejvíce zasaženy a zároveň jednat o zavedení dlouhodobých opatření, která tento příliv omezí. I oni uznávají, že uprchlíci zřejmě v zemích, kam byli přiděleni, nezůstanou, ale jejich země nyní potřebují pomoc v prvních fázích pobytu uprchlíků na evropské půdě s azylovým řízením, ubytováním, atd. Západní politici také potřebují svým voličům ukázat, že EU má smysl, a že v tom tudíž nejsou sami.

Zarputilost, s níž se země Visegrádu, které pobírají od bohatších zemí EU nemalé obnosy v podobě strukturálních fondů, odmítají podílet na spravedlivém rozdělení uprchlíků, kteří už do EU dorazili a ještě dorazí (i navzdory lepší ohraně vnějších hranic a dalším opatřením), nemůže na Západ působit jinak, než jako naprostý nedostatek solidarity.

Že mají v této otázce lídři Visegrádu špatné svědomí, o tom svědčí i skutečnost, že se pouštějí do slovních protiútoků, v nichž uvádějí příklady toho, jak principy solidarity porušují i západní země, nebo jak právě „Evropa“ nedokázala ochránit evropské hranice, což zase jednou jen ukazuje, že oni se za „Evropu“ považují, jen když se to hodí.

Některé příklady západních selhání jsou jistě pravdivé, ale měli bychom si uvědomit, že Západ, především Německo, hraje se silnějšími kartami. A to nejen proto, že západní země mají právo očekávat od zemí, které ve všech možných oblastech od bohatších zemí EU zatím jen berou, aktivní pomoc v krizové situaci podle jasných a vymahatelných kritérií, což mohou zaručit jen kvóty, ale také proto, že mohou, jak už to navrhli někteří rakouští a další politici, zredukovat dotace zemím Visegrádu.

Pokřik politiků v zemích Visegrádu, že to by opravdu, ale opravdu nebylo solidární, a že by to porušovalo již schválené evropské dohody, je ve světle jejich neochoty evropskému západu pomoct v krizové situaci, jen další ukázkou, jak si soužití v EU představují. Západ EU nám přitom vůbec nemusí krátit existující dotace. EU může prostě odhlasovat, že země, které odmítají kvóty, zaplatí za uprchlíky, které takto odmítají přijmout, těm zemím, které je přijmou. Mohou to být celkově nemalé částky.

Měli bychom si též uvědomit, že jakákoliv opatření, která omezují dosavadní stupeň evropské integrace (kupříkladu zrušení Schengenu), nejvíce postihnou malé otevřené ekonomiky, jako je ta česká, které závisí na co nejsnadnějším pohybu lidí, zboží i služeb.

Někteří přední čeští politici dokonce sami vyzývají k uzavření hranic a nasazení armády. Snad zatím jen dočasné obnovení hraničních kontrol Německem a Rakouskem budou možná dokonce vítat jako signál, že i my bychom měli hranice obnovit. A ve světle průzkumů veřejného mínění by to dokonce mohlo být zpočátku i populární opatření.

Měli by ale také občanům vysvětlit, že pro zemi, jako je Česko, to může mít neblahé ekonomické důsledky. A to nejen proto, že obnovení plné pohraniční služby je drahý špás, ale i proto, že velké a bohaté země ustojí případné uzavření hranic lépe než ty malé a ne tak bohaté.

Pokud občanům nebude vadit, že takto získané „bezpečí“ před pár tisícovkami uprchlíků, které bychom na základě kvót museli přijmout (a jistě si s nimi bez větších problémů poradili), se může s postupem času zásadně podepsat na momentálně slibně rozjeté české ekonomie, pak budou mít Češi většinově opravdu to, co chtějí a co si zaslouží.

09. 09.

Ostnatý drát máme v hlavě

Jiří Pehe Přečteno 3294 krát

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že až třem čtvrtinám Čechů by v reakci na uprchlickou krizi nevadilo znovuobnovení hraničních kontrol a zrušení volného pohybu osob v rámci schengenského prostoru i za cenu, že by nepohodlí při cestování do jiných zemí Evropské unie, jako jsou pasové kontroly a čekání ve frontách na hranicích, postihlo i našince.

Mnozí se ptají, odkud strach, který vede lidi k ochotě dobrovolně se vzdávat tímto způsobem svobody, pramení. Možných vysvětlení je mnoho: od komplikované historie nesamozřejmého národa, který se po staletí obával o svou existenci, až po skutečnost, že Češi po sérii etnických čistek ve 20. století ztratili v prostředí relativně vysoké etnické homogenity schopnost tolerovat vedle sebe ty „ostatní“ a konfrontovat se s nimi produktivně jako s jakýmisi zrcadly vlastních nedostatků.

Výše zmíněný průzkum ale poukazuje ještě na něco jiného. Zdá se, že během čtyř dekád komunismu se hned několika generacím Čechů hluboce zaryl pod kůži mentální stereotyp, který vytvářely hranice oplocené ostnatým drátem a poseté strážními věžemi. Mnozí byli sice nespokojeni s tím, že tyto hranice existovaly nejen kvůli údajným možným narušitelům zvenčí, ale i kvůli tomu, aby svobodně nemohli ven cestovat i Češi, ale zároveň fungování země coby jakéhosi velkého koncentračního tábora mnohým dávalo pocit, že žijí v bezpečí.

Po roce 1989 se zdálo, že naprostá většina lidí uvítala svobodu, k níž patřilo i postupné odbourávání hranic a nejrůznějších restriktivních právních omezení, včetně těch bránících svobodnému pohybu lidí. Mnoho Čechů toho začalo využívat ke svobodnému cestování i k práci v zahraničí, a nemálo cizinců se postupně, a vcelku nenápadně usadilo u nás.

Zároveň ale v české kotlině zůstávala jakási ostražitost ke všemu, co přicházelo zvenčí. Odtud pramení opatrné postoje mnohých Čechů k Evropské unii či odpor k přítomnosti cizích vojenských jednotek na našem území. Zejména každá větší krize, které musíme čelit spolu se zbytkem západního světa, jehož jsme se po roce 1989 stali formálně opět součástí, vyvolává u nás až jakousi křečovitou reakci v podobě volání mnohých lidí po návratu do bezpečí národního státu.

Ukazuje se, že jedním z podstatných rysů českého postkomunismu je, že mnozí lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se po změně režimu v roce 1989 najednou octli de facto na území nikoho. Přijali sice rituály demokracie, ale kdykoliv se nároky žití ve svobodě stanou příliš složitými, utíkají se k mentálnímu stereotypu země oplocené ostnatým drátem coby symbolu bezpečí.

Průvodním rysem je i rozšířená nostalgie mezi lidmi, kteří strávili podstatnou část života v komunismu, po kultuře a dalších produktech z dob bývalého režimu, což je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledání ztraceného domova. Když k nám přijdou běženci, kteří byli vypuzeni ze svých domovů válkami či chudobou, sráží se chápání jejich situace ze strany našinců s jejich vlastní vykořeněností v prostředí svobodných demokratických poměrů, jejichž nárokům a komplexnosti mnozí nerozumí a nikdy se s nimi nesmířili.

Jakousi zkratkovitou reakcí pak je pak volání, ať jdou ti „cizí“ pryč, a pokud nepřestanou dotírat, ať se obnoví hranice, které nám kdysi zaručovaly takové bezpečí. A to nejen proto, že k nám nemohl hned tak každý, ale i proto, že oplocené hranice vytvářely dojem , že se řídíme vlastními pravidly, do kterých nám svět—přinejmenším ten za srozumitelným teritoriem sovětského bloku--nemá co mluvit. Ostnatý drát coby symbol bezpečí spíše než symbol vlastní nesvobody má prostě mnoho našich spoluobčanů i dnes, po čtvrtstoletí života v demokracii, stále kdesi v hlavě.

ČRo Plus. 9.9.2015

02. 09.

Která země je nejvíc xenofobní

Jiří Pehe Přečteno 6629 krát

Prezident Miloš Zeman během své nedávné tiskové konference tvrdil, že Češi nejsou xenofobní národ, z čehož je kvůli jejich většinově vyjadřovanému odporu k uprchlíkům v současné době leckdo obviňuje. Prezident místo toho obvinil některé západní země, že jsou prý více xenofobní, protože mají velké strany odmítající přistěhovalectví, jako je kupříkladu Národní fronta ve Francii.

Podle Zemana u nás podobné strany neslaví úspěch, což je údajně jasný důkaz naší tolerantnosti. Pan prezident ve své analýze velkoryse opominul nedávný průzkum agentury Eurostat, podle kterého Češi v rámci Evropské unie vedou s 83 procenty, pokud jde o počet lidí odmítajících migranty.

Když už se ale prezident rozhodl použít jako hlavní měřítko xenofobie podporu pro nacionálně-populistické strany v té které zemi, mohl alespoň zmínit, že se v zemích s milióny přistěhovalců, jako je Francie (v níž skoro 10 procent populace tvoří přistěhovalci), může z pochopitelných důvodů podobným stranám dařit o něco lépe, než u nás, kde žije jen půl miliónu cizinců, kteří navíc vesměs přišli ze zemí kulturně nepříliš odlišných.

Prezident se také mohl nechat inspirovat analýzou politologa Ondřeje Slačálka, který před časem trefně popsal Komunistickou stranu Čech a Moravy jako v podstatě nacionálně-konzervativní stranu se sociálním akcentem. Zvážíme-li, co tato strana dlouhodobě říká na adresu nejen Němců a Evropské unie, ale dnes i přistěhovalců, zjistíme, že se od takové Národní fronty moc neliší. Možná pan prezident nechtěl o komunistech mluvit proto, že si s KSČM dobře rozumí.

Obecně lze konstatovat, že snaha českých politiků převádět reálně existující problém většinového českého odporu k přistěhovalcům z kulturně odlišných zemí na rovinu jakési soutěže s ostatními státy Unie v míře xenofobie nás daleko neposune. Záslužnější by bylo pokusit se analyzovat, proč a čeho se Češi většinově tak bojí.

Má to co do činění převážně s desetiletími komunistické izolace? Nebo spíše se špatným svědomím, a tudíž nejistotou, většinové populace, která době ví, že žije v zemi, z níž během posledního století zmizela násilně i jinak z různých důvodů většina ne-Čechů, včetně tří miliónů sudetských Němců?

Anebo je to problém ještě hlubší, jehož kořeny spočívají v tom, co Milan Kundera kdysi označil jako „nesamozřejmost“ národa, který se ve světle své historie bojí o vlastní existenci a není si jistý svojí identitou? Jak jinak vysvětlit takovou míru strachu z „cizího“ v zemi, která nemá s přistěhovalectvím z kulturně odlišných zemí téměř žádnou reálnou zkušenost ve srovnání se západními zeměmi, které jsou přesto k přistěhovalcům v současné krizi o poznání vstřícnější?

Možná nechtěně ukázal v tomto kontextu na cosi podstatného francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, když ve své kritice údajně skandálního přístupu východní Evropy k přistěhovalcům se podivil, jak malá míra empatie s přistěhovalci coby lidskými bytostmi v bývalých komunistických zemích existuje. Místo toho se o nich mluví jako o „produktech“, které je třeba „řešit“.

Tento převažující bezcitný přístup k lidem je nepochybně dědictvím komunismu. Stačila jedna velká krize, aby se ukázalo že ani čtvrtstoletí demokracie nestačí k tomu, aby zmizely odlidštěné instinkty a sobectví, které lidé přijali za komunismu. Markantní je to zejména mezi současnými, ale i bývalými komunisty, dokonce i v případě prominentních levicových komentátorů, u nichž jsou patrné nedostatek tolerance a záliba v silných, nekompromisních řešeních.

Ale nejen mezi nimi. Takový Daniel Kalenda se i po svém vyloučení z KDU-ČSL kvůli tomu, že si veřejně liboval nad udušením 71 uprchlíků v kamionu na rakouské dálnici, cítí jako Jan Hus. Je prý perzekuován, i když prý jen neobratně vyjádřil, co si myslí většina lidí.

Starosta Břeclavi Pavel Dominik si pro změnu libuje, jak si Břeclavané bedlivě kontrolují, kdo po městě chodí. A dodal: „Volají policii, aby prověřila, o koho se jedná. Nepřipadá tedy v úvahu, že by se tu běženci volně pohybovali a unikli pozornosti občanů, městské policie anebo cizinecké policie.“

Nepřipomíná vám tento chvalozpěv na udavačství něco?

ČRo Plus, 2.9.2015

Archiv článků: září 2015