Jiří Pehe

25. 02.

Diskuse o czexitu může být užitečná

Jiří Pehe Přečteno 3230 krát

Premiér Bohuslav Sobotka vyjádřil obavu, že v případě odchodu Velké Británie z Evropské unie se i u nás vzedme vlna volání po odchodu z Unie. Diskuze o „czexitu“ by se prý mohla stát tématem volební v roce kampaně 2017.

Premiér v této souvislosti varoval, že mnozí naši politici přebírají teze ruské propagandy. Pokud by Česká republika z Evropské unie skutečně vystoupila, může opět skončit v ruské náruči.

Ačkoliv takový vývoj by si prozápadní a liberálnější část společnosti jistě nepřála, lze argumentovat, že skutečná celospolečenská diskuze o našem členství v unii by nebyla od věci. Češi mají podle průzkumů unii v nejmenší oblibě ze všech členských států. K EU mají dlouhodobě vztah černého pasažéra: dejte nám, co nám náleží, tedy miliardy ze strukturálních fondů, ale nic po nás nechtějte.

V České republice téměř nenajdeme politiky, kteří by unii aktivně bránili—kupříkladu nyní, v uprchlické krizi. Brusel má jenom špatné nápady, ty naše skvělé ignoruje, a ještě nám chce diktovat.

Značná část protiunijních nálad bezpochyby pramení z toho, že deset let u nás prezidentoval Václav Klaus, který z obecně uctívaného Hradu dštil na unii oheň a síru. Jeho nástupce Miloš Zeman se sice formálně označil za eurofederalistu, ale jeho rétorika se v souvislosti s unijními sankcemi proti Rusku a v kontextu uprchlické krize stala těžko rozlišitelnou od té Klausovy.

Pokud by tedy případný odchod Velké Británie u nás rozpoutal diskuzi, zda nemá z unie odejít i Česká republika, mohlo by to být docela užitečné. I ti politici, kteří nyní nezmeškají jedinou příležitost kritizovat Brusel, ale zároveň nevolají po odchodu z unie, by museli veřejnosti vysvětlit, proč má pro nás členství v unii smysl, a proč případný odchod malé středoevropské země není totéž jako odchod ostrovního království.

Celá politická scéna i veřejnost by musely vést diskuzi o smyslu unie i našeho členství v ní, která u nás do hloubky nikdy neproběhla. A opakovaně se ukazuje, že to byla chyba. Většina lidí nemá valnou představu, jak unie funguje a k čemu je vlastně dobrá. Není divu, že mnoho lidí tak snadno podléhá populistickým tvrzením, že bez unie, za opevněnými hranicemi, nejlépe s vládou silné ruky, by nám bylo lépe.

Pokud by v důsledku brexitu k diskuzi o našem setrvání v unii došlo, museli by svoje karty vyložit všichni politici, včetně prezidenta. A i pro-unijní politici, jako je Sobotka, by museli občanům konečně začít srozumitelně vysvětlovat, co vše ještě vedle evropských fondů členstvím získáváme, a co bychom v případě odchodu ztratili.

Sobotka má pravdu, že by odchod Velké Británie mohl učinit naše setrvání v unii středobodem volební kampaně před volbami do Sněmovny v roce 2017. Nepochybně by to byl i středobod kampaně v prezidentských volbách. Jisté je, že bychom si tak museli ujasnit mnoho otázek, kterým se ve vztahu k unii česká veřejnost zatím vyhýbala.

Ať už by to vše skončilo odchodem z unie nebe setrváním v ní, byl by to výsledek založený na rozhodnutí po jistě hluboké národní diskuzi. I mnoho z nás, pro něž je případný scénář odchodu z unie noční můrou, by nejspíš muselo uznat, že lepší je odchod nebo setrvání, které jsou založené na hluboké diskuzi, než současný polomrákotný stav, v němž ani veřejnost, ani politici, zdá se, často nevědí, proč v Evropské unii vlastně jsme a čím jí můžeme prospět.

ČRo Plus, 25.2.2016

17. 02.

S Visegrádem nebo s Evropskou unií

Jiří Pehe Přečteno 4048 krát

Spolupráce zemí visegrádského uskupení nebyla nikdy úplně snadná. Během pětadvaceti let jeho existence nacházely Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko těžce společný jazyk zejména v těch obdobích, kdy v některých zemích vládla pravice a v jiných levice. A ještě těžší to bylo, když se některé země na čas přiklonily k autoritářství—kupříkladu Slovensko za vlády Vladimíra Mečiara.

Navzdory těmto problémům ale až do vstupu všech čtyřech visegrádských zemí do Evropské unie panovala určitá shoda na tom, že společný postoj je důležitý, protože pomáhal všem čtyřem zemím ve vyjednáváních s Bruselem.

Po přijetí do Unie se ale začala projevovat jistá asymetrie zájmů jednotlivých zemí Visegrádu. Polsko—počtem obyvatel větší než všechny tři ostatní země Visegrádu dohromady—se začalo vcelku oprávněné chovat jako středně velká evropská mocnost, která jen těžko hledala s třemi menšími zeměmi společný jazyk. Jednotlivé země se začaly značně lišit i svojí mírou vstřícnosti k Bruselu v různých obdobích.

V poslední době se visegrádské uskupení zdánlivě stmelilo, je o něm hodně slyšet. Jenže na rozdíl od doby před vstupem do EU nespojují nyní visegrádské země převážně pozitivní cíle, jako bylo právě dosažení členství v Unii, ale stále více jen společný odpor k různým rozhodnutím evropského západu, zejména v poslední době k řešení uprchlické krize.

To vše je doprovázeno větším či menším odklonem od pravidel liberální demokracie a právního státu v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, kde volby vyústily do vlád jedné strany. Západní kritika politické praxe v jednotlivých zemích Visegrádu i jejich společných postupů vůči zbytku Unie v posledním roce notně zesílila.

O tom, proč mají visegrádské země problémy s liberální demokracií už bylo leccos napsáno. Jisté je, že Česká republika byla v tomto směru zatím vnímána pozitivněji, protože i když se rétorika podobná tomu, co slyšíme z ostatních zemí Visegrádu line z pražského Hradu, česká koaliční vláda nesklouzla k praktikám, kterých jsme svědky zejména v Maďarsku a v Polsku.

Jenže zároveň se Česko bohužel drží společných visegrádských postupů vůči Unii v uprchlické krizi, které naší zemi chtě nechtě opticky činí součástí skupiny odpadlíků od Evropy, jak se o zemích Visegrádu nedávno nelichotivě vyjádřil lucemburský ministr zahraničí. Jak problematickým se postavení Visegrádu v rámci Unie stalo, o tom svědčí i kritika, která se sesypala na visegrádskou čtyřku v souvislosti s jejím posledním summitem, kde chtěla diskutovat o zablokování severních hranic Řecka.

Zejména Německo dalo jasně najevo, že jednostranné drátování hranic členské země EU a Schengenu ve spolupráci s Makedonií, která členskou zemí EU ani není, nepřichází v úvahu, a že všechna řešení, včetně případného posílení ostrahy řecko-makedonské hranice, mohou být jen společnými evropskými rozhodnutími. Visegrád i kvůli diplomatickým postojům českého předsednictví nakonec od svých plánů ustoupil a mluví o nich jako o „záložním řešení“, o kterém je třeba diskutovat s Unií.

I přesto jsou ale negativní postoje vůči zemím Visegrádu v západoevropské politice a médiích nyní tak silné, že si Česká republika začíná dost škodit, když se zbytkem Visegrádu takříkajíc drží basu.

Nedá se bohužel vyloučit, že současná krize Unii nakonec rozlomí. A není v našem zájmu, aby čára případně dělící Evropskou unii na dvě odlišné části vedla po německých a rakouských hranicích se zeměmi Visegrádu. Z mnoha důvodu by bylo lepší, kdybychom byli na západní straně této čáry.

ČRo Plus, 17.2.2016

11. 02.

Rodí se nová Evropa. Budeme v ní?

Jiří Pehe Přečteno 11077 krát

Uprchlická krize se stala jakýmsi urychlovačem procesů, které v Evropské unii byly dlouho latentně přítomny. Byl zde už dříve doutnající, ale ještě ne plně rozhořelý konflikt mezi těmi, kdo by nejraději znovu oživili národní státy a těmi, kdo by chtěli více integrovanou Evropu.

Byl zde také už dříve konflikt mezi těmi, kteří tvrdili, že Evropa se otevřela příliš doširoka cizincům, a těmi, kdo tvrdili, že už vzhledem k demografickým trendům Evropa bez přistěhovalectví začne ekonomicky upadat. Nový není ani konflikt o to, zda by Evropská unie měla tváří v tvář globálním ekonomickým tlakům a nerovnostem mezi jednotlivými státy praktikovat spíše úsporná opatření v kontextu neoliberálních teorií, nebo na celoevropské úrovni důsledně prosazovat přerozdělování a více regulovat finanční sektor i trhy obecně.

Všechny tyto i některé další ideové konflikty se pod tlakem uprchlické krize--a před ní pod tlakem problémů Řecka i obecně eurozóny--nyní naplno rozhořely. Je sice pravděpodobné, že Evropská unie nakonec s pomocí celé škály řešení příliv migrantů omezí, ale zdá se, že až současná krize skončí, budeme mít co do činění s jinou, řekněme „novou“ Evropou“.

Je těžké přesně předpovědět, jak bude tato nová Evropa vypadat, snadnější je argumentovat, že to rozhodně nebude Evropa, jak si ji představují různá nacionalistická, proti-imigrantská hnutí—tedy Evropa suverénních národních států opevněných za svými hranicemi. Evropská integrace prostě došla příliš daleko, a její benefity jsou příliš zřejmé, na to, aby se západní evropské střední třídy, jakkoliv mohou být části z nich vyděšené uprchlickou vlnou, vydaly zpět k modelu rivalit menších a větších národních států.

Nejrůznější nacionalistická hnutí mají také smůlu v tom, že liberální demokracie jsou flexibilní systémy, které reagují na problémy. I kdyby to mělo být za cenu dočasného obnovení hranic uvnitř Schengenu, v kombinaci se zvýšenou ochranou vnějších hranic, jakož i draze vykoupené spolupráce s Tureckem, popřípadě dalších nepopulárních kroků, nemohou současné demokratické elity v zájmu vlastního přežití nejednat.

Jenže pokud dostanou současnou uprchlickou kalamitu pod kontrolu, smrskne se výrazně přitažlivost nacionalistických hnutí a politiků. Buďme konkrétní. Kupříkladu u nás takový prezident Miloš Zeman, Martin Konvička nebo Tomio Okamura vsadili na strach z migrace tolik, že jakékoliv její výrazné omezení v důsledku nejrůznějších evropských i národních opatření je politicky oslabí.

Po skončení současné krize Evropa nebude už stejná, protože krize dala do pohybu řadu procesů. Jisté kupříkladu je, že odkryla zásadní rozdíly mezi evropským západem a východem, jakož do jisté míry i mezi evropským severem a jihem. Zejména na jihu Evropy se nyní rodí nová levice, k níž se začínají hlásit mladí lidé napříč Evropou. Nejde už jen o řeckou Syrizu nebo španělský Podemos, ale kupříkladu i o celoevropské levicové hnutí Demokracie v Evropě – hnutí 2025. které založil bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis.

Ukazuje se také, že si západní Evropa uvědomila, že liberální demokracie, na níž je ona sama důsledně vybudována, není ani dnes vůbec žádnou samozřejmostí v bývalých komunistických zemích. Jedním z opatření, která mohou být západní veřejnosti prodána jako boj s uprchlickou kalamitou, je i výraznější oddělení a následná rychlejší integrace zemí, které tvořily jádro Unie před jejím rozšířením o postkomunistické země. Ty jsou v reálném nebezpečí, že budou odsunuty na vedlejší kolej, ač si to jejich politické špičky nechtějí připustit.

Tak či onak, v Evropě se v blízké budoucnosti nejen povede vášnivá diskuze o tom, jak dál. Unie jako celek nebo možná jen některé skupiny evropských zemí také možná přijmou kroky, které postaví před zásadní rozhodnutí, kam chce patřit, i Českou republiku, která se momentálně chová tak, jako by chtěla před dravým proudem hýbajícím Evropou strčit hlavu do písku a počkat, až vše přejde. Pokud bude pokračovat současné vzdalování zemí Visegrádu od standardů a hodnot západního evropanství, jednou ze zásadních voleb může bohužel pro nás být odpověď na otázku „s Evropou nebo s Visegrádem?“

ČRo Plus, 11.2.2016

03. 02.

S Dalíkem stanula před soudem Topolánkova éra

Jiří Pehe Přečteno 4097 krát

Nepravomocný rozsudek soudu první instance, na jehož základě se bývalý vlivný lobbista a šedá eminence z okolí premiéra Mirka Topolánka Marek Dalík odsuzuje k pěti letům vězení nepodmíněně za to, že si zástupcům rakouské zbrojařské firmy Steyr údajně řekl o vysoký úplatek za zprůchodnění vládní zakázky na nákup obrněných vozidel Pandur, je-soudě podle výroků předsedkyně soudního senátu Veroniky Čeplové—též širším soudem nad korupčním fungováním politiky v dané době.

Čeplová naznačila, že Dalík nemohl jednat sám. Jinými slovy: nemohl si jen tak, jako Marek Dalík, muž bez oficiální funkce, říci o úplatek ve výši téměř půl miliardy korun, pokud nepanovalo jasné srozumění ohledně toho, kdo jsou politici, kteří jím nabízené zprůchodnění zakázky zajistí.

V prvních reakcích na vynesený rozsudek už jsme mohli zaznamenat, že Dalíkovi se údajně neměří stejným metrem jako některým jiným lobbistům a politikům. Jako příklad se uvádí náměstek ministra obrany v Topolánkově vládě Martin Barták, jehož soud nakonec zprostil obžaloby za to, že si při nákupu nákladních vozů Tatra měl údajně též říct o úplatek.

Případy Bartáka a Dalíka se opravdu v lecčems podobají, ale zároveň též vykazují odlišnosti. Kupříkladu v tom, že v případě Dalíka se obžaloba přeci jen opírala o solidnější důkazní materiál, jakkoliv (jak tomu bývá v případě korupčních kauz, v nichž schází listinné důkazy nebo nahrávky), i v tomto případě jde o to, které ze dvou stran soud nakonec uvěří.

Z odůvodnění soudkyně se zdá, že jistou roli v rozhodování senátu hrál i širší politický kontext. Vláda premiéra Topolánka byla obestřena řadou skandálů, včetně těch korupčních, a nakonec předčasně padla i kvůli údajné snaze právě Dalíka ovlivnit Českou televizi, aby nevysílala pořad o poslanci Petru Wolfovi vyšetřovaném kvůli korupci.

Wolf byl sice původně poslancem za opoziční sociální demokracii, ale za nejasných okolností takříkajíc přeběhl k vládnímu táboru, když s ním opakovaně hlasoval proti opozici. Dalíkovo jméno se už přitom pět let před tím objevilo v souvislosti s údajnou snahou podplatit opozičního poslance za Unii svobody Zdeňka Kořistku, aby tehdy opoziční Občanské demokratické straně pomohl svrhnout vládu vedenou sociální demokracií.

Stejně tak se Dalíkovo jméno objevovalo na začátku roku 2007 v souvislosti s přeběhnutím sociálních demokratů Miloše Melčáka a Michala Pohanky k vládnímu táboru vedeném Topolánkovou ODS. Dalík, ač neměl žádnou oficiální pozici, byl prostě velmi vlivný muž v pozadí Topolánkovy vlády i Topolánka samotného. A ačkoliv zbohatl údajně jen zásluhou svého soukromého podnikání, média opakovaně spekulovala, jakým způsobem k mnohamiliónovému majetku vlastně přišel.

Proč připomínat toto vše v souvislosti s rozsudkem v jedné specifické korupční kauze? Protože se zdá, i ze slov soudkyně, že Dalíkovo zákulisní působení a jeho další aktivity v okolí Topolánkovy vlády nelze od kauzy úplatku za nákup Pandurů zcela oddělit. U soudu v osobě Dalíka stanul prostě jistý typ politiky, a potažmo i Dalíkův šéf Topolánek.

Můžeme se přít, zda zahrnutí tohoto širšího kontextu je správné či nesprávné. Odvolací soud možná usoudí, že spíše nesprávné, a že když tento kontext od kauzy s nákupem Pandurů oddělíme, důkazy proti Dalíkovy jen v kauze Pandurů nejsou dostačující. Jenže už rozsudkem nad Dalíkem v první instanci bylo dosaženo něčeho důležitého: odsouzení jistého typu politiky, která silně poškodila českou demokracii. To není málo.

ČRo Plus, 3.2.2016

Archiv článků: únor 2016

Diskuse o czexitu může být užitečná

S Visegrádem nebo s Evropskou unií

Rodí se nová Evropa. Budeme v ní?

S Dalíkem stanula před soudem Topolánkova éra

Blogeři abecedně