Jiří Pehe

27. 07.

Politické tance okolo přijetí uprchlíků

Jiří Pehe Přečteno 5711 krát

Vláda oznámila, že v rámci plnění dohod Evropské unie s Tureckem přijme Česká republika 80 uprchlíků z utečeneckých táborů v Turecku. Přijme též deset uprchlíků z Řecka. Budou prý řádně prověřeni a je pro ně připraven poměrně komplexní integrační program.

Šéf hnutí ANO, místopředseda vlády a ministr financí v jedné osobě, Andrej Babiš, ale trvá na tom, že Česká republika by neměla přijmout uprchlíky žádné, a to zejména ve světle série teroristických útoků ve Francii a v Německu. Souhlasí s ním Hrad, Občanská demokratická strana a hnutí Úsvit.

Takový postoj bude nepochybně ve většině vystrašené veřejnosti populární. A na první pohled dokonce vypadá racionálně. Proč by si Česká republika měla zanášet v současné vlně islámského terorismu na svoje území rizika, která zatím vzhledem k nízkému počtu imigrantů u nás jsou spíše jen teoretická?

Jenže politici, kteří přijetí uprchlíků odmítají, nesdělují veřejnosti, jak už to v populistické police chodí, některé zásadní souvislosti.

Začněme tím, že přijetí uprchlíků z Turecka je součástí dohod, které uzavřela s Tureckem celá EU, včetně České republiky. Na jejich základě Turecko brání odchodu uprchlíků do Řecka a je možné do Turecka vracet z Řecka uprchlíky, kteří se tam přeci jen přeplaví. EU pak přijme z Turecka odpovídající počet migrantů, které ovšem mají jednotlivé členské země možnost nejprve řádně prověřit z hlediska bezpečnosti a skutečné potřebnosti pro udělení azylu.

Když někteří čeští politici odmítají v rámci těchto dohod uprchlíky přijmout, měli by vysvětlit občanům, že to může mít dva základní negativní dopady. Za prvé kolaps dohod s Tureckem—zejména pokud by český příklad následovalo několik dalších členských zemí a ty zbylé by se odmítly o jimi odmítnuté uprchlíky podělit.

Politici, kteří de facto odmítají naplňování dohod s Tureckem, by proto měli vysvětlit, jaká mají řešení pro případ, že Turecko v odvetě za porušení dohod nechá na území Unie opět proudit statisíce uprchlíků.

Obecná doporučení o tom, jak je třeba lépe chránit vnější hranci EU, moc neobstojí, protože pokud Turecko nechá uprchlíky volně putovat do Řecka, nikdo jim v cestě na blízké řecké ostrovy nezabrání. Můžeme se sice utěšovat tím, že kvůli faktickému uzavření balkánské trasy nemají z Řecka kam jít, jenže pokud se v Řecku, členské zemi EU, nahromadí statisíce uprchlíků, stává se z toho krizový problém celé unie, včetně České republiky.

Druhým dopadem českého rozhodnutí porušit v podobě odmítnutí uprchlíků dohody EU s Tureckem mohou být odvetné akce zbytku unie proti nám. Atmosféra je napjatá, a mnohým politikům, i na Západě, dochází trpělivost. Pokud některé země nebudou respektovat, že současnou krizi musíme řešit společně a budou chtít jednat sólově tak, aby profitovaly ze společných řešení, ale odmítaly se na nich podílet, může to mít pro Česko vážné důsledky.

Tvářit se, že když jde o věci, které se nám hodí, je Česko členem EU, ale v otázkách, které jsou nám nepříjemné, členem EU jako by není, prostě není moudré--zejména při zvýšené nervozity evropského Západu na to jak dál v EU ve světle brexitu, krize v Turecku, množících se teroristických útoků i rostoucí bankovní krize v Itálii.

ČRo Plus, 27.7.2016

22. 07.

Zdivočelí sociální demokraté

Jiří Pehe Přečteno 6269 krát

Miloš Zeman v polovině 90. let prohlásil, že Republikáni Miroslava Sládka jsou vlastně sociální demokraté—jen zdivočelí. Z „vandru domů“ do ČSSD také pozval komunisty.

Politolog Lukáš Jelínek, který má k ČSSD blízko, se důsledků tohoto tehdejšího „rozkročení“ ČSSD dotkl ve výstižném komentáři v Deníku Referendum pod názvem „Chřadnoucí růže“. Napsal mimo jiné, že v klíčových pozicích v ČSSD je nedostatek vzdělaných členů, schopných získávat a zpracovávat informace pro svoji práci. Bídou není podle Jelínka homofobní poslankyně Pavlína Nytrová sama o sobě, nýbrž to, kdo se může v ČSSD ocitnout vysoko na kandidátní listině.

“Nezná a nehájí program své strany, naopak jí v době, kdy záleží na každém hlasu, odhání voliče, ba celé voličské skupiny. Hlavně že je pečená vařená na pochybných webech šířících propagandu a dezinformace,” dodává Jelínek s tím, že nepochybně není sama.

Coby dalšího „mistra zkratky“ a užitečného šerpu východního a nacionálního pojetí světa zmiňují média Stanislava Humla, připomíná Jelínek, ale šlo by přidat i další jména, jež se těší té výhodě, že jejich nositele nikdo navenek nezná. Jelínka by prý docela zajímalo, jak by oni vyprávěli příběh sociální demokracie, průkopnice občanských a sociálních práv, počínaje osmihodinovou pracovní dobou, slušnou mzdou, přes všeobecné a rovné volební právo (i pro ženy), a konče právy sexuálních menšin.

Odpověď na jeho otázku není bohužel povzbudivá. Lidé jako Nytrová nebo Huml by ten příběh vyprávěli z pozic národního socialismu nebo krajně pravicového populismu, i když by se jistě zaštiťovali tím, že jsou pravověrní sociální demokraté. Mají ostatně dobrý příklad, protože tím, že je sociální demokrat, se zaštiťoval i Miloš Zeman, který lidi typu Nytrové do strany pozval, ačkoliv v době, kdy tak učinil, byl spíše liberálem než sociálním demokratem.

Tím se nestal ani během svého pobytu v čele strany. Dnes je nacionálním populistou a čestným předsedou Strany práv občanů, která se dříve pyšnila i douškou „zemanovci“. Tato strana, vedená bývalým normalizačním komunistou, senátorem Janem Velebou, je dnes v koalici se Stranou přímé demokracie Tomio Okamury, která hlásá názory ještě o poznání více xenofobní než sám Zeman. A to je co říct.

Někteří lidé, které Zeman v 90. letech nalákal „z vandru“ do ČSSD, odešli právě do SPO. Mnozí dříve zdivočelí sociální demokraté v řadách republikánů se nechali Zemanem ochočit, v ČSSD zůstali, ale přinesli s sebou politickou kulturu a názory, které nemají s moderní levicí nic společného. Generace mladých lídrů, která vedle těchto dříve zdivočelých sociálních demokratů vyrostla, se od nich dnes názorově moc neliší. Není vůbec náhoda, že lídrem eurokandidátky ČSSD je Jan Keller, který je dokonalým představitelem nacionálně-sociálního postkomunismu.

Výsledkem je, že v dnešní ČSSD lze jako sociální demokraty, tak jak je známe ze Západu, popsat jen hrstku lidí. Ti ostatní by se dobře vyjímali u národních socialistů anebo by byli ozdobou kupříkladu Národní fronty Marine Le Penové.

20. 07.

Jak nominace Trumpa změní Ameriku

Jiří Pehe Přečteno 7430 krát

Vítěz republikánských primárek ve Spojených státech Donald Trump byl na sjezdu Republikánské strany po mnoha předchozích spekulacích, zda se nepodaří jeho kandidaturu zablokovat, oficiálně potvrzen jako kandidát strany v listopadových prezidentských volbách. Co bude jeho kandidatura znamenat?

Tak především Trumpův triumf dokoná proces zásadních změn v Republikánské straně. Ta zůstane navzdory tomu, že se delegáti sjezdu za Trumpem nakonec většinově sjednotili, rozštěpená. A to hned na několik částí.

Což o to, v Republikánské straně vždy bylo několik křídel, ale byl to až nástup populistického hnutí Tea Party, který připravil půdu pro Trumpa. Jak upozornil přední americký politolog Fareed Zakaria, cesta pro nástup někoho, jako je Trump, byla umetena, když si před osmi lety senátor John McCain coby hlavního představitele konzervativního proudu ve straně vybral jako kandidátku na viceprezidentku Sarah Palinovou, která má blízko právě k Tea Party.

Vedle tradičních hlasů náboženské pravice a konzervativců začal ve straně sílit populismus s rasistickým a antiglobalizačním podtextem, v němž byl údajný úpadek Ameriky spojován nejen s přistěhovalectvím Hispánců, ale i s prezidentstvím Afro-Američana Baracka Obamy. Trump jen dokonal tento obrat směrem k xenofobní politice, oslovující zejména méně vzdělané bílé muže, jejichž pracovní místa i postavení ve společnosti jsou ohroženy globalizací i nástupem nejrůznějších menšin.

Pokud by Trump porazil na podzim kandidátku demokratů Hillary Clintonovou, přenese se napětí, které už nyní panuje v Republikánské straně, do celé americké společnosti. Trump sice slibuje obnovení silné a bezpečné Ameriky, jenže po všech svých útocích na imigranty, islám a menšiny, jakož i po prohlášeních s rasistickým podtextem, nemá právě on šanci Ameriku sjednotit.

Nemá také šanci Ameriku izolovat, jak slibuje, od nejrůznějších poryvů globalizace. Když například tvrdí, že do USA vrátí pracovní místa v tradičních průmyslech, která odtekla do zemí, jako je Indie a Čína, zamlčuje americké veřejnosti, že by to bylo možné jen za cenu izolace Ameriky od propojené světové ekonomiky, což by mělo na USA devastující ekonomické dopady v jiných oblastech.

Trumpovi se také nemůže zdařit obnovení postavení Ameriky coby hlavní světové supervelmoci, která bude zbytku světa diktovat svoje podmínky. Přitom mnoho jeho příznivců si jeho sliby o navrácení lesku Americe představuje právě takto. Jak Trump, tak tito příznivci odmítají vzít na vědomí, že se svět od pádu bipolárního světa radikálně změnil.

Lze tedy už teď předpovědět, že Trumpův případný úspěch v prezidentském klání by v Americe i ve světě prudce zvýšil nestabilitu. Obětí jeho úspěchu je už teď strana, kterou reprezentuje.

Zatímco se nedá vyloučit, že sám Trump silou své osobnosti problémy obtíženu Clintonovu porazí, Republikánská strana zůstane rozštěpená, nevěrohodná, a tudíž oslabená. A jelikož se spolu s prezidentskými volbami bude konat i řada volebních soubojů o křesla v obou komorách Kongresu, nedá se zcela vyloučit scénář, v němž velkohubý prezident, který přišel změnit Ameriku, by o každé svoje rozhodnutí musel bojovat s Kongresem, v němž by měli navrch demokraté.

To by v případě politika, který není zvyklý dělat kompromisy, znamenalo ještě větší rozštěpení Ameriky než to, které vidíme nyní, kdy má demokratický prezident Obama proti sobě Kongres dominovaný republikány.

ČRo Plus, 20.7.2016

15. 07.

Chilcotova zpráva a výsměch Kremlu

Jiří Pehe Přečteno 5671 krát

Málokdo dnes už asi pochybuje, že americko-britská vojenská intervence v Iráku za asistence koalice ochotných byla chybou. Potvrdila to i nedávno zveřejněná Chilcotova zpráva ve Velké Británii, která dochází v tomto směru k jednoznačným závěrům.

Válka podle ní byla vyhlášena na základě nepravdivých, možná vylhaných informací o držení zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna. O vyhlášení války nebylo rozhodnuto v souladu s mezinárodním právem.

Samotné dobytí Iráku a svržení režimu bylo provedeno rychle a profesionálně, ale většina dalších kroků vyjevila velkou míru nepřipravenosti. Země byla ekonomicky a politicky rozvrácena, bylo zabito více než půl miliónů Iráčanů, a dnes je Irák nejen na pokraji rozpadu, ale také semeništěm teroristických skupin, včetně Islámského státu.

Mnozí namítnou, že po bitvě je každý generálem, a že nezvládnutá okupace Iráku po úspěšné invazi nezbytně neznamená, že odstranění krutého diktátora bylo špatné. Navíc ani z Chilcotovy zprávy není zřejmé, do jaké míry mohl tehdejší britský premiér Tony Blair, na něhož zpráva kriticky míří, vědět, že informace o zbraních hromadného ničení v Iráku jsou nepravdivé.

Chilcotova zpráva není povzbudivé čtení, ale přesto na ní lze nalézt i něco pozitivního. A tím je její samotná existence a proces, který k jejímu vypracování vedl. Znovu se ukázalo, že přes všechny nedostatky, kterými západní demokracie trpí, nakonec nelze v otevřené společnosti nic natrvalo zamést pod koberec, nelze násilím udržovat jen jednu oficiální interpretaci důležitých událostí.

Chilcotova zpráva sice kritizuje skutečnost, že válka s Irákem nebyla řádně posvěcena Radou bezpečnosti OSN, ale konstatuje, že byla řádně vyhlášena. I to může být—možná poněkud paradoxně—považováno za jistý klad v dnešní době, kdy jsme svědky momentálně zmrazené války na východní Ukrajině, kterou ovšem nikdo oficiálně nevyhlásil a agresor, tedy Rusko, tvrdí, že s ní je spojováno neprávem.

Současný Kreml, který okolo svého vojenského angažmá na východní Ukrajině nestydatě mlží, a donedávna lhal i ohledně zapojení své armády při anexi Krymu, se nemusí obávat ani nějaké Chilcotovy zprávy, ani ostré kritiky ze strany domácích politiků a médií.

Obávat se musí jen reakcí demokratických zemí, které zatím trestají ruské angažmá na východě Ukrajiny sankcemi. Pro budoucnost Ruska by bylo ovšem mnohem důležitější, kdyby se bylo schopné jednoho dne se svým jednáním porušujícím mezinárodní právo kriticky konfrontovat samo.

Chilcotova zpráva bohužel nevrátí život všem zbytečným obětím invaze v Iráku, ani neobnoví mávnutím kouzelného proutku stabilitu v zemi. Je ale zdrojem poučení, kterého jsou demokracie schopné.

Z Ruska, které vede proti svému sousedovi takzvanou hybridní válku, se zatím naopak v reakci na západní sankce ozývá spíš jen vzdor a smích. Vladimíru Putinovi opravdu nehrozí, že by se ze svých činů musel zodpovídat, jako to nyní činí Tony Blair.

Tento rozdíl mezi otevřenou západní demokracií a autoritářskými režimy je dobré mít na mysli i nyní, kdy mnohé na Západě naplňuje Chilcotova zpráva spravedlivým rozhořčením.

ČRo Plus, 14.7.2016

Archiv článků: červenec 2016

Politické tance okolo přijetí uprchlíků

Zdivočelí sociální demokraté

Jak nominace Trumpa změní Ameriku

Chilcotova zpráva a výsměch Kremlu

Blogeři abecedně