Jiří Pehe

25. 01.

Britský nejvyšší soud stanovil meze přímé demokracie

Jiří Pehe Přečteno 5135 krát

Rozhodnutí britského nejvyššího soudu, podle nějž britské vládě nestačí pro odchod z Evropské unie jen výsledky referenda, ale potřebuje, aby brexit schválil i britský parlament, asi (jak už upozornila v reakci na rozhodnutí soudu řada komentátorů) nezvrátí odchod Velké Británie z unie. Předpokládá se, že obě komory britského parlamentu budou respektovat vůli voličů a brexit schválí.

Rozhodnutí nejvyššího soudu je přesto důležité. A to nejenom proto, že britským zákonodárcům poskytne příležitost, aby si nad kroky britské vlády při odcházení z unie vymohli větší dohled, kterému se vláda zatím brání, ale zejména proto, že soud jasně stanovil, kde jsou meze přímé demokracie.

Ačkoliv rozhodnutí platí jen pro Velkou Británii, svým významem ji, pokud jde stanovení hranic mezi přímou a zastupitelskou demokracií, přesahuje. Nejvyšší soud v jedné z kolébek parlamentní demokracie totiž jasně stanovil, že vláda nemůže obcházet parlament tím, že se obrátí na lid a pak jedná údajně přímo na základě jeho rozhodnutí.

Kdyby britský parlament před vyhlášením referenda rozhodl, že jeho výsledky budou závazné a vláda se jimi má přímo řídit, nemusel by nejvyšší soud o ničem rozhodovat. Ale to se nestalo, a mnozí odborníci tudíž argumentovali, že referendum má jen poradní charakter, jakkoliv si málokdo dokázal představit, že by parlament výsledky referenda odmítl respektovat.

Britská vláda si ale evidentně tak jistá nebyla a uchýlila se k taktice, která, kdyby ji nezastavil nejvyšší soud, mohla mít závažné důsledky pro fungování parlamentní demokracie. I jakákoliv příští vláda totiž mohla o důležité věci vyhlásit referendum a pak tvrdit, že k naplnění jeho závěrů nepotřebuje parlament.

Liberální demokracie stojí na třech pilířích moci: výkonné, zákonodárné a soudní. Britská výkonná moc chtěla ty dvě ostatní obejít, ale neuspěla. Jelikož Velká Británie nemá psanou ústavu, která by jasně stanovovala, jak postupovat, má rozhodnutí nejvyššího soudu i precedentní charakter pro ústavní pořádek země.

V obecnější rovině vysílá zprávu, že v parlamentní demokracii nelze obcházet parlament tak, že se vláda bude obracet přímo k lidu a výsledky plebiscitů si nenechá parlamentem ani potvrdit. Rozhodnutí britského nejvyššího soudu je tak důležité jako jistý návod i pro naši zemi, kde se stejně jako ve zbytku Evropské unie nyní módně šermuje lidem a nutností posílit přímou demokracii.

Referenda mohou být občas užitečná, ale mohou být také snadno zneužita. Je proto důležité, aby parlament, pokud se sám takového práva předem nezbaví, fungoval i po referendu jako pojistka, která lidové hlasování stvrdí. Anebo nestvrdí, usoudí-li, že byly porušeny—kupříkladu v kampani před referendem--určité principy, které jeho výsledek zpochybňují.

ČRo Plus, 25.1.2017

19. 01.

Evropské míčky v globálním ping pongu

Jiří Pehe Přečteno 4510 krát

Rozhodnutí Velké Británie jít cestou takzvaného tvrdého brexitu a zvolení nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který nepodporuje jednotu Evropské unie a NATO vidí jako zastaralou alianci, poslouží jako katalyzátor, jenž urychlí další vývoj v Evropě. Unie se bude muset rozhodnout, a to po měrně brzy, zda se v reakci na dění v USA a Velké Británii vydá cestou větší integrace.

Pokud tak neučiní, je možné předvídat dva scénáře vývoje. Buď pokračování současného stavu, v němž unie drží pohromadě setrvačností a silou již přijatých závazků, ale v krizích není schopná jednat rezolutně a flexibilně, což ovšem není stav, který lze prodlužovat donekonečna. Anebo pozvolný rozpad v podobě postupného odchodu jednotlivých zemí následujících příklad Velké Británie.

Lze si představit i scénář, v němž se od unie oddělí některé země, které pod vedením nacionalistických stran dospějí k závěru, že členství pro ně není ekonomicky či politicky výhodné, zatímco ty země, které chtějí ve spolupráci pokračovat, se rozhodnou pro další integraci.

Jisté je, že unii se rychle krátí čas, během kterého mohla jen tak přešlapovat. Nově zvolený americký prezident Donald Trump neskrývá přesvědčení, že pro prosazování amerických zájmů by byla pro USA lepší Evropa národních států, s nimiž mohou USA spolupracovat na základě podmínek, které budou z pozice síly diktovat především ony. Evropskou unii vidí spíše jako těžkého ekonomického soupeře než jako spoluhráče.

A v blízké budoucnosti se opravdu rozhodne, zda v Evropě zvítězí odstředivé politické síly, které se zdají být nyní na vzestupu, anebo v reakci na jednání Trumpa, který, zdá se, nadřazuje dobré vztahy s Ruskem spolupráci s jednotnou Evropou, se Evropská unie semkne.
Netřeba zdůrazňovat, že to, jakou cestou se Evropská unie vydá, bude také záležet na tom, , zda se „tvrdý brexit“, tak jak ho nastínila britská premiérka Theresa Mayová, promění v ekonomický úspěch anebo spíše v neúspěch, doprovázený vážnými politickými turbulencemi ve Spojeném království, kupříkladu v podobě pokusu Skotska získat nezávislost.

Rok 2017 bude v tomto směru klíčový, protože to, kam se EU vydá, bude dost záležet na výsledcích prezidentských voleb ve Francii a na výsledcích parlamentních voleb v Nizozemsku a Německu. Vydá-li se v případě vítězství spíše proevropských sil směrem k větší integraci, je pravděpodobné, že vznikne silný tlak na revizi současných evropských smluv. A že tento tlak může být natolik silný, že váhající země dostanou na vybranou: buď se připojí nebo zůstanou vzadu, popřípadě úplně mimo.

Pokud by se Evropská unie postupně rozpadla, stanou se jednotlivé země, zejména ty menší, míčky v globálním ping pongu. Obrazně řečeno si je budou podle vlastníc potřeb mezi sebou podávat nejen USA a Rusko, ale i největší státy současné EU, zejména Německo. A nezapomínejme na kolébku ping pongu Čínu.

Evropa má ještě stále na vybranou, kam vykročí. Za rok už tomu tak nemusí být. Doufejme, že v té době nebudeme místo analýz reformních kroků směřujících k větší akceschopnosti unie muset psát politické nekrology.

ČRo Plus, 19.1.2017

14. 01.

Má prezident Zeman opravdu starost o svobodu slova?

Jiří Pehe Přečteno 7470 krát

Prezident České republiky Miloš Zeman vede, dalo by se říci, až umanutý boj proti vytvoření Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Ve svém vánočním projevu mluvil o centru jako o jakémsi cenzurním orgánu a přirovnal ho k novodobému Koniášovi.

Svůj názor nezměnil ani po setkání s ministrem vnitra Milanem Chovancem, který se prezidentovi pokoušel vysvětlit, že centrum nemá za úkol nikoho cenzurovat nebo cokoliv zakazovat, ale pouze vyhodnocovat nejrůznější informace kolující zejména na internetu a upozorňovat z pozice českého státu na ty, které jsou zjevně nepravdivé.

Podle prezidenta nemá nikdo monopol na pravdu, přičemž ovšem on sám trvá poněkud umíněně na té svojí: tedy, že centrum je cenzurní orgán, a že jeho zaměstnanci nejsou dostatečně kvalifikovaní na to, aby dezinformace mohli odhalovat. Vzhledem k tomu, že prezident nemůže mít o schopnosti zaměstnanců centra odhalovat zjevné smyšlenky a konfrontovat je s ověřenými informacemi potřebnou znalost, dalo by se ironicky argumentovat, že by centrum možná mělo upozornit, že ve vztahu k jeho činnosti pan prezident šíří dezinformace.

Hrad evidentně provedl jakousi soukromou lustraci pracovníků centra a došel k ohromujícímu závěru, že jeho zaměstnanci jsou ideově zaujatí, což se projevuje i dokumentovaným vztahem k nově zvolenému prezidentovi USA Donaldu Trumpovi. Jak známo, prezident Zeman má naopak k Trumpovi vztah velmi pozitivní, dokonce se označil v dopise blahopřejícím Trumpovi k jeho zvolení za jakéhosi českého Trumpa.

Pokud by se ale Donald Trump, politik vyvolávající velmi vyhrocené reakce, měl u nás stát prubířským kamenem toho, zda někdo může vykonávat svou funkci podle toho, jak se na něj dívá, mohla ta část české společnosti, která se domnívá, že zvolení Trumpa je pro svět špatná zpráva, argumentovat, že nezpůsobilý vykonávat svoji funkci je i prezident Zeman.

Zajímavější než už tradičně bohužel dosti pokleslá argumentace Hradu proti těm, které si současný prezident vezme na mušku, je otázka, co Zemana k tak intenzivní kampani vede. Má opravdu starost o svobodu slova, kterou úřad nijak neohrožuje, protože nemůže nikoho a nic zakazovat, pouze upozorňovat?

Anebo mu coby politikovi, jehož veřejná vystoupení jsou prošpikována neověřenými informacemi, vadí už jen to, že na šíření takových informací bude nově zmíněný úřad upozorňovat? Co když si eventuálně vezme na paškál i některý z jeho výroků nebo výroků jeho některých politických spojenců, kteří jsou s pravdou občas na štíru?

Nový úřad má jednat v zájmu ochrany bezpečnosti země. Bylo na čase, chce se říct, protože už i respektovaná zahraniční média upozorňují, že Česká republika se stala jednou základen šíření dezinformací, které mají původ zejména v ruských továrnách na šíření dezinformací. Dávají jim za pravdu i české výzvědné služby. Stačí nahlédnout do výroční zprávy Bezpečnostní a informační služby.

Podivná umanutost prezidenta v boji s novým centrem už vedla na sociálních sítích mnohé k pověstné otázce „komu to slouží?“. Jde skutečně jen o princip, anebo to nějak souvisí se skutečností, že český prezident je obklopen lidmi s úzkými vazbami na současné Rusko a kteří byli v jeho volebním štábu? Třeba nám časem odhalí pravdu právě činnost úřadu, který by Zeman chtěl za každou cenu zrušit.

ČRo Plus, 13.1.2016

04. 01.

Česko je v rekordním plusu i mínusu

Jiří Pehe Přečteno 5957 krát

Vláda oznámila, že hospodaření státu za loňský rok skončilo s rekordním přebytkem více než šedesáti miliard korun. Měli bychom se z tohoto rekordního ekonomického plusu radovat, jenže česká společnost se zároveň potácí v jakémsi rekordním mínusu.

Lze ho cítit nejen ve společenské náladě, ale ukazují na něj i průzkumy, podle nichž Češi mají navzdory rozpočtovým přebytkům, nízké nezaměstnanosti i obecně dobrým ekonomickým vyhlídkám velký strach z nejrůznějších reálných (nebo dokonce u nás zatím často jen virtuálních) hrozeb, jako jsou terorismus a masová migrace. Česká společnost nemá ani jasnou vizi, kam se ubírat.

Toto tápání se projevuje už v diskuzích o tom, jak vlastně s rekordním rozpočtovým přebytkem naložit. Někteří politici míní, že by se měl umořit státní dluh, jiní, že by se přebytek měl použít ke snížení předpokládaného rozpočtového schodku v příštím roce. Další mají zato, že by se měly zvýšit důchody a některé sociální dávky. A slyšíme také, že by se peníze měly použít na investice do infrastruktury.

Což o to, všechna tato doporučení dávají smysl. Jejich mnohost, i v samotné vládě, ale vyjevuje, že Česká republika ani v místech nejvyšších nemá jasně nastavené priority dalšího rozvoje. Nebo, řečeno poněkud vzletněji, nemá žádnou vizi toho, čím chce být. Kdyby ji měla, bylo by poměrně zřejmé, v jakých oblastech většinu přebytku bude investovat.

Toto tápání se bohužel neomezuje jen na diskuze o využití rozpočtového přebytku. Česká republika nemá příliš jasno ani v odpovědích ani na mnoho dalších otázek. Kupříkladu jakou roli chce hrát v rámci Evropské unie nebo, ještě obecněji, zda patří pevně k Západu. Či, zda si chce dál pohrávat s iluzí, že může být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem.

Když ministr financí Andrej Babiš vysvětloval, jak Česká republika k rekordnímu přebytku přišla, vyzdvihl, že se vládě podařilo dostat od Evropské unie většinu peněz, které nám prý „dlužila“ v podobě zatím nevyčerpaných strukturálních fondů. Už samotné použití slova „dlužila“ přitom ukazuje, jakým způsobem čeští politici EU vnímají.

Když už se ale Babiš zapletl se slovem „dlužit“, co se kupříkladu zeptat, zda unii, která nám poskytuje stovky miliard z daní vybraných v bohatších zemích, nedlužíme v podobě větší solidarity v řadě oblastí něco my? Možná by odpověď na tuto otázku pomohla vyjasnit, jakou roli chceme vlastně v EU hrát.

Česká společnost ale asi nebude na takovou otázku schopná odpovědět, dokud se sama nevypořádá s problémy ještě závažnějšími. Kupříkladu s jakousi únavou z transformace a z demokracie, která se projevuje v diskuzích na sociálních sítích i jinde, jakož i v malém zájmu o politiku. A také se zmatkem ohledně vlastní identity nebo s absencí otevřené diskuze o některých temných stránkách naší nedávné historie.

Skutečnost, že u nás neproběhla žádná hlubší diskuze o minulosti, o smyslu demokracie, o Evropské unii, či o tom, proč patříme či nepatříme k Západu, jakož i skutečnost, že máme řadu politiků, kteří raději rozdmýchávají strach, než aby nabízeli odvahu a vize, jsou hlavními důvody, proč ani v okamžiku, kdy vláda oznámí rekordní rozpočtové přebytky, nikdo příliš nejásá. Naopak se paradoxně zdá, že ono rekordní „plus“ jen rozněcuje ve zmatené a ustrašené společnosti ještě větší obavy o budoucnost.

ČRo Plus, 4.1.2017

Archiv článků: leden 2017

Britský nejvyšší soud stanovil meze přímé demokracie

Evropské míčky v globálním ping pongu

Má prezident Zeman opravdu starost o svobodu slova?

Česko je v rekordním plusu i mínusu

Blogeři abecedně