Jiří Pehe

30. 11.

Prezidentské volby mohou mít soudní dohru

Jiří Pehe Přečteno 5905 krát

Nebylo by divu, kdybychom na jméno nového prezidenta museli čekat ještě týdny po skončení druhého kola prezidentských voleb u nás, protože poslední slovo může mít soud, a to možná až ten ústavní. Ve způsobu, jakým mohou kandidáti na prezidenta získávat nominace i ve způsobu, jakým je vedena volební kampaň, totiž existuje z právního hlediska několik slabých míst.

Stát se oficiálně prezidentským kandidátem může občan třemi různými způsoby. Buď tak, že nasbírá nejméně 50 tisíc platných podpisů na svoji podporu, nebo tak, že ho podpoří deset senátorů. Anebo 20 poslanců. Zákon ale nestanoví, zda tentýž poslanec či senátor může svým podpisem podpořit více než jednoho kandidáta. Ministerstvo vnitra tvrdí, že ano, řada ústavních expertů ovšem tvrdí, že taková možnost jde proti duchu zákona.

Jelikož někteří zákonodárci nakonec podpořili svým podpisem více než jednoho kandidáta, není překvapivé, že bývalá místostarostka Prahy 8 Holovská se u Nejvyššího správního soudu domáhá zrušení registrace pěti kandidátů kvůli tomu, že někteří poslanci a senátoři podpořili více uchazečů.

Nelze předvídat, jak soud rozhodne. Pokud by ale ve shodě s ústavními experty rozhodl, že tentýž zákonodárce nemůže svým podpisem podpořit několik prezidentských kandidátů, mohlo by v lepším případě být výsledkem být jen doporučení změnit zákon, v horším ale zneplatnění voleb.

V případě, že postoupí do druhého kola nebo v prezidentských volbách celkově zvítězí současný prezident Miloš Zeman, někteří neúspěšní kandidáti také mohou napadnout způsob, jakým vede svoji prezidentskou kampaň. Varoval před tím už před několika měsíci politolog Stanislav Outlý, který stojí v čele nově zřízeného Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Ten nabádal prezidenta, aby během volební kampaně zvážil, zda má podnikat pravidelné výjezdy do jednotlivých krajů, kde se setkává na veřejných shromážděních s občany. Tyto výjezdy jsou přitom financovány ze státních peněz.

Outlý upozornil prezidentskou kancelář, která jeho doporučení odmítla, že některý z prezidentských kandidátů může tato prezidentova vystoupení na veřejných shromážděních napadnout jako formu kampaně, která porušuje pravidla financování kampaní. Možná by podobná žaloba byla dokonce žádoucí, protože by soudní rozhodnutí vyjasnilo pro budoucnost pravidla, která jsou momentálně dosti rozmlžená. V případě znovuzvolení Zemana mohou vést k řadě pochyb o férovosti prezidentského klání.

Problémy může způsobit také rozhodnutí uspořádat případné druhé kolo doplňkových voleb do Senátu na trutnovsku souběžně s prvním kolem voleb prezidentských s tím, že voliči mají vkládat svoje hlasovací lístky pro senátní i prezidentskou volbu do stejné obálky. Odborníci varují, že to může vést k podvodům. Někteří voliči by se mohli vrátit do volební místnosti a hlasovat po druhé, když budou tvrdit, že poprvé volili jen prezidenta nebo jen senátora. Navíc by při volbě senátora mohli teoreticky hlasovat i lidé s volebními průkazy pro prezidentské volby z jiných částí Česka.

Ministerstvo vnitra odmítá i tyto obavy jako neopodstatněné, jenže už to, že se vynořily, s velkou pravděpodobností povede k soudní při. Pravděpodobnost, že prezidentské volby budou mít tentokrát soudní dohru, která může zaměstnat jak Nejvyšší správní soud, tak možná i Ústavní soud je tedy poměrně vysoká. A dojde-li k soudním přím, bude to zase jednou jen výsledek legislativního šlendriánu, který bylo možné před volbami odstranit.

Aktualizovaný komentář, odvisílaný původně ČRo Plus, 29.11.2017

22. 11.

Jak se sestavuje vláda: Německo versus Česko

Jiří Pehe Přečteno 3755 krát

Část českého komentátorského spektra reaguje na neúspěch šéfky německých křesťanských demokratů Angely Merkelové sestavit vládní koalici se zelenými a liberály škodolibě. Neúspěch Merkelové se prý dal předvídat, už když coby úřadující kancléřka vpustila do země milión uprchlíků. Problémy se sestavováním vlády v Německu prý navíc ukazují, že velké země západní Evropy, která rády poučují evropský Východ, nejsou v politické kultuře zase tak daleko před námi.

Takové srovnávání naší a německé situace ale bohužel ignoruje některé zásadní rozdíly. Pomineme-li, že vzestup extrémistů na Západě je i reakcí na reálné problémy s masovou migrací, zatímco u nás je reakcí na převážně virtuální hrozby, lze začít tím, že jak v Německu, tak před časem v Nizozemí (kde skládání nové vlády trvalo půl roku) si vítězné strany odmítly ve vládě i parlamentu zadat s extrémisty. To sice vzhledem k volebním výsledkům komplikuje sestavování vlády, ale když je nakonec vláda bez podpory extrémistů sestavena, vysílá to jasnou zprávu, že demokratické strany jsou připraveny hájit jisté hodnoty.

V tom se německá a nizozemská povolební situace poněkud liší kupříkladu od té rakouské, kde vítězní lidovci jednají o vládě s populistickými Svobodnými. Ale ani v rakouském případě bychom neměli ignorovat skutečnost, že Svobodní se od časů svých prvních politických úspěchů proměnili. Česká média o nich sice jaksi automaticky referují jako o extrémistech, ale pomíjejí, že když srovnáme jejich program a vyjádření s tím, co jsme slyšeli před volbami od některých stran hlavního proudu u nás, nebo s vyjádřeními českého prezidenta, jsou ještě docela umírnění.

Což nás přivádí k české povolební situaci. Vítězné hnutí ANO mělo jedinečnou šanci přesvědčit nejen naší, ale i západní veřejnost, že se mnohé řeči o jeho nedemokratické podstatě nezakládají na pravdě, kdyby odmítlo, stejně jako Merkelová v Německu, jakoukoliv spolupráci s extrémisty. Stejně jako Merkelové by se mu vláda sestavovala hůř, ale vyslalo by tím zbytku Evropské unie důležité poselství.

Mohlo přitom navázat na minulé zvyklosti. Podíl komunistů ve vysokých sněmovních funkcích legitimizovaly už před časem tradiční demokratické strany. Vyhnuly se ale zatím podpoře vlády ze strany KSČM nebo dokonce účasti komunistů ve vládě. A to nikoliv snad kvůli tomu, že dnešní KSČM by byla extrémistická strana, ale protože má jistou minulost, s níž se ne úplně vypořádala. Ze stejných důvodů v Německu ostatní strany vylučují spolupráci s postkomunistickou Die Linke.

Podstatnější je symbolika spolupráce s pravicovými extrémisty. S těmi se v časech, kdy byli v podobě Republikánů Miroslava Sládka ve Sněmovně nikdo příliš nebavil. Demokratické strany tím dávaly najevo, že taková strana do demokratické politiky prostě nepatří. V Německu Merkelová podobně přistupuje dnes k Alternativě pro Německo.

U nás vítězné ANO naopak nejen vyjednává s extrémistickým hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury o rozdělení pozic ve vedení Sněmovny a důležitých výborů, ale nevyloučilo úplně ani, že by se mohlo případně opřít o podporu SPD při sestavování vlády.

Čeští komentátoři, kteří se dnes posmívají Merkelové, by tedy možná měli brát v úvahu přinejmenším lekci z demokratické politické kultury, kterou Merkelová dává nejen nám, ale částečně třeba i Rakousku. Říká nám, že v demokracii coby systému odrážejícímu celé spektrum názorů ve společnosti, sice mohou ve volbách uspět i extrémistické strany, ale to neznamená, že demokratické strany si s nimi mají zadat.

To, že tuto roli vítězné hnutí ANO u nás zatím nezvládlo, nejen stojí v ostrém rozporu s ujišťováním Andreje Babiše, že jeho ANO je standardní politický subjekt, jehož cílem není ohrozit demokracii u nás, ale jen zemi zbavit korupce a přitom ji ekonomicky modernizovat. Probíhající legitimizace okamurovců je také pořádná kaňka pro obraz České republiky v Evropské unii.

ČRo Plus, 22.11.2017

15. 11.

Babiš má demokratickou opozici na lopatkách

Jiří Pehe Přečteno 12096 krát

Vzhledem k neochotě ostatních politických stran vstoupit do koalice s hnutím ANO sestavuje šéf hnutí Andrej Babiš vládu menšinovou. Ta, jak se zatím zdá, nedostane důvěru Poslanecké sněmovny, což může vytvářet mylný dojem, že Babiš bude zahnán do defenzívy.

Jenže i vláda bez důvěry může provádět celou řadu změn, které dál výrazně zvýší Babišův vliv. Jeho lidé mohou obsadit dozorčí rady důležitých státních podniků. Vláda bez důvěry může spustit čistku v systému státního zastupitelství, na jejímž konci může být zastavení trestního stíhání Babiše v kauze Čapí hnízdo, či dokonce kriminalizace jeho oponentů.

Nebo ANO může s pomocí vlády bez důvěry dosadit svoje lidi do vedoucích pozic ve zpravodajských a bezpečnostních složkách, popřípadě využít některých ustanovení služebního zákona k obsazení klíčových postů ve státní správě. S komunisty a hnutím Svoboda a přímá demokracie zase může ANO ovládnout rady veřejnoprávních médií, či rovnou přepsat současný zákon, který upravuje jejich činnost.

Pokud by Babišův kabinet nedostal důvěru ani na podruhé, může Babiše v třetím kole pověřit sestavením vlády předseda Sněmovny, jímž se skoro jistě stane Radek Vondráček z ANO. Jisté je, že kdyby Babišova vláda nedostala důvěru ani na potřetí, mohou s pomocí prezidentova natahování lhůt pro jmenování nové vlády v druhém pokusu či rozpuštění Sněmovny po třetím neúspěšném pokusu, vlády bez důvěry vládnout hodně dlouho.

Pochmurný výčet kroků, které může i vláda bez důvěry učinit, naznačuje, že Babiš může vystavit strany, které s ním odmítají spolupracovat, velkému tlaku. Občanští demokraté si to již uvědomili a navrhují urychlené přijetí zákona, který by vládě bez důvěry znemožnil činit zásadní rozhodnutí, zejména v personální oblasti. Jenže je to jen plané gesto. Není na něj ani dostatek času, ani dostatek vůle v roztříštěném ne-babišovském táboře.

Zase se jednou ukazuje, jak krátkozraké naše takzvané tradiční politické strany, které se rády zaštiťují obranou demokracie a právního státu, jsou. V minulých čtyřech letech měly dost času na to, aby upravily ústavu, včetně stanovení lhůt pro některé kroky prezidenta. Anebo aby omezily zákonem působnost vlády bez důvěry ve světle zkušeností se Zemanovou vládou tzv. odborníků v roce 2013, jejímž jmenováním obešel Sněmovnu. Věnovaly se ovšem, jak u nás bývá zvykem, často jen bezobsažnému hašteření. Teď budou sklízet plody svojí impotence.

Jejich nejlepší šancí na jakési přibrzdění Babiše je porážka Miloše Zemana v prezidentské volbě, protože Babiš potřebuje prezidentovu součinnost nejen při natahování lhůt, ale i k provedení některých personálních změn. Jenže i zde se vyjevuje stranická krátkozrakost. Již zmíněná ODS kupříkladu opatrně podpořila překvapivou kandidaturu svého bývalého předsedy Mirka Topolánka, který, ač sám nemá vzhledem ke své problematické minulosti šanci na zvolení, oslabí Jiřího Drahoše. Ten má podle průzkumů zatím jako jediný šanci Zemana v případném druhém kole porazit.

Jelikož má Babiš v ruce opravdu silné karty, podaří se mu nakonec nejspíš buď dostat důvěru pro menšinovou vládu, anebo dokonce získat potřebné koaliční partnery. A kdyby ne, má v záloze předčasné volby, před nimiž by pro jeho hnutí jako možná pro jediný subjekt nebyly problémem peníze, přičemž by jeho marketingová mašinérie nejspíš úspěšně líčila jeho stranické konkurenty jako nestátotvorné a neodpovědné.

ČRo Plus, 15.11.2017

08. 11.

Přímá volba má i pozitiva

Jiří Pehe Přečteno 5434 krát

Mnoho českých politických komentátorů a politologů i ústavních expertů lamentuje nad tím, že u nás byla zavedena přímá volba prezidenta. Nabízejí přitom širokou škálu argumentů proti přímé volbě.

Je to prý nesystémový prvek, který při faktickém zachování těch pravomocí, které měl prezident volený parlamentem, vytváří v celém ústavním systému nerovnováhy. Někteří experti proto argumentují, že když už byla zavedena přímá volba, měly se prezidentské pravomoci zvýšit.

Na tento argument ale lze odpovědět tak, že existuje hned několik zemí, kde je prezident volen přímo, a jeho pravomoci odpovídají zhruba tomu, jaké má ten český. Třeba Slovensko, abychom nechodili pro příklady daleko. Jinde je má větší, ale nevyužívá je. Kupříkladu Rakousko.

Což nás dostává k otázce politické kultury. Jedna skupina námitek proti přímé volbě totiž souvisí s tím, že by sama o sobě možná nebyla problémem, ale v nezralé české politické kultuře se přímo volený prezident bude snažit svého mandátu „od lidu“ využít k faktickému posílení svého vlivu. Což se v případě prvního přímo zvoleného prezidenta opravdu děje.

Dalším zdrojem kritiky je samotná povaha přímé prezidentské volby. Zbytečně prý polarizuje společnost a je pozvánkou pro demagogy. Stačí se vrátit k minulé volbě, která rozštěpila společnost na dva nesmiřitelné tábory, což svým způsobem trvá dodnes.

Jenže celou věc lze nahlížet takříkajíc i z druhé strany. První přímá volba prezidenta v roce 2013 jistě společnost polarizovala, ale zároveň ji vybudila k nemalé míře politického aktivismu, který nevidíme v případě jiných voleb. Argument, že nakonec vyhrál podle jedněch demagog nad kandidátem slušnějším, je možná pravda, ale je to také užitečná výpověď o české společnosti.

Ta se v druhém kole ostře rozdělila na dva tábory, přičemž většina lidí se rozhodovala podle mnohem základnějších politických a společenských priorit, než když volí kupříkladu do parlamentu. Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg reprezentovali dva velmi odlišné pohledy na to, jak by u nás měla vypadat politika, pohled na minulost i naše mezinárodní orientace. To, že nakonec vyhrál poměrně těsně pohled na svět i politický styl reprezentovaný Zemanem, je nejen důležitou výpovědí o české společnosti ale i výzvou pro ty, kdo byli poraženi.

Právě přímá volba jim totiž nabízí cosi, co z podstaty věci nenabízí ta parlamentní, která by mimochodem ve světle výsledků nedávných voleb do Sněmovny nemusela též dopadnout podle jejich představ. Tedy možnost aktivizovat se a přesvědčovat zejména nerozhodnuté voliče o tom, že jejich volba je správná.

Poučit bychom se mohli na Slovensku, kde v poslední prezidentské volbě zvítězil překvapivě kandidát občanské společnosti Andrej Kiska nad zdánlivě neporazitelným premiérem Robertem Ficem. Vyžadovalo to velké nasazení i přesvědčovací schopnosti občanských aktivistů. A celkově se zdá, že to slovenskou společnost posílilo, spíše než oslabilo, jakkoliv následné parlamentní volby byly pro demokraty spíše zklamáním.

Dnes ale existuje i zásluhou zvolení Kisky ve slovenských politických kruzích silný proevropský konsensus a Slovensko se po právu vykresluje jako proevropský a stabilní ostrov mezi zeměmi Visegrádu. Česká společnost má stejnou šanci. Pokud ji znovu nevyužije, neměli by možná proevropští zastánci liberální demokracie svádět opět vše jen na přímou volbu. Důvody bude nutné hledat i jinde.

ČRo Plus, 8.11.2017

03. 11.

Babišovo podivuhodné sestavování vlády

Jiří Pehe Přečteno 19105 krát

Andrej Babiš, jenž sebe vykresluje jako úspěšného podnikatele a manažerského profesionála, sestavuje menšinovou vládu naprosto amatérským způsobem, který budí rozpaky. Oznamuje každý den médiím, na kterou pozici hledá a ještě nenašel ministra, přičemž zároveň varuje, že případní členové jeho kabinetu riskují, protože jeho vláda asi nedostane důvěru.

ANO i s Babišovou zákulisní pomocí by přitom mohlo klidně sestavovat vládu většinovou, kdyby byl oligarcha ochotný uznat, že coby politik obviněný v kauze Čapí hnízdo, by měl přenechat pozici premiéra vlády někomu jinému z hnutí ANO—přinejmenším do doby, než očistí svoje jméno. Jenže podle Babiše je obvinění v kauze Čapí hnízdo jen účelovka a hon na čarodějnice, což bude zřejmě platit, i když ho Sněmovna vydá k policejnímu stíhání i napodruhé.

Vraťme se ale k pozoruhodné Babišově technice sestavování menšinové vlády. Jeden by si po jeho výrocích o tom, jak dokáže řídit dokonce i stát jako firmu, mohl myslet, že má vše promyšlené. Tedy že byl připraven ve světle předvolebních výroků všech ostatních stran, že s ním do vlády nepůjdou, pokud bude právě on v pozici premiéra, i na eventualitu, že bude sestavovat vládu menšinovou.

Připravený politik by tedy věděl, že bude nutné pro takovou vládu vyjednat alespoň podporu v PS. A měl by také po ruce seznam vhodných ministrů. Babiš ale na vyjednání podpory po pár dnech vyjednávání rezignoval s tím, že připouští, že jeho vláda nedostane důvěru. A o obsazování ministerských pozic se vyjadřuje ležérně tak, že na tu či onu pozici ještě někoho shání, brzy snad sežene. Uvidíme. Nechme se překvapit.

Je sice jasné, že když se už rozhodl jít hlavou proti zdi, bude jen těžko shánět politiky a odborníky zvučných jmen, pokud nejsou zrovna součástí jeho politického komparsu z ANO. Vždyť kdo by si chtěl kazit renomé tím, že přijme pozici ve vládě, která má i podle Babiše jen mizivou šanci získat důvěru?

Členové takové vlády budou vlastně jen politickými rukojmími miliardáře, který odmítá uznat, že trestně obviněný politik by opravdu, ale opravdu neměl stát v čele vlády. A který chce zřejmě použít pád své první vlády v podstatě jen ke zvyšování nátlaku na ostatní politické strany. Vždyť až nedostane důvěru, uslyšíme jistě spoustu řečí o odpovědnosti za stát a potřebě stability.

Přesvědčit ale ostatní strany, aby se tlaku řečí o státotvornosti podvolily, bude těžké. Kterákoliv by to udělala, nejen předvede občanům těžko pochopitelné názorové salto, ale legitimizovala by také Babišův výklad kauzy Čapí hnízdo. Tedy že u nás nemáme vládu zákona, protože trestní stíhání je jen účelový hon na pana Babiše.

01. 11.

Proč ve volbách prohrála levice

Jiří Pehe Přečteno 2839 krát

Obě české levicové strany—Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a Moravy--utrpěly ve volbách zdrcující porážky. Jejich lídři reagovali, tak jak je to u nás zvykem. Tedy v podobě neurčitých prohlášení o potřebě provést důkladnou analýzu a na základě takové analýzy vyvodit důsledky.

Jako příspěvek ke slibované analýze lze oběma stranám nabídnout několik postřehů. Začít lze tím, že politické strany obecně doplácejí na to, když zradí v reakci na nové výzvy svojí identitu. Na Západě se to už před lety přihodilo sociálně demokratickým stranám, když na nástup globalizace, a s ní spojené ideologie ekonomického neoliberalismu, reagovaly v některých zemích nabídkou tzv. třetích cest, což byly pokusy sloučit neoliberalismus se sociáldemokratismem. Z počátku to fungovalo, později se ale voliči od těchto stran začali odvracet, protože proč koneckonců volit levici hájící ekonomické a sociální recepty, které pravice nabízí v mnohem čistější podobě.

Obě české levicové strany se dopustily něčeho podobného ve vztahu k řešení výzev, které hýbaly světem v posledních letech. Když se začal na pravici stávat módním nacionalismus coby reakce na různé výzvy ekonomické globalizace a masovou migraci či mezinárodní terorismus, rozhodly se nabídnout své verze nacionalismu a volání po bezpečnosti. Jenže v podání stran, které původně vyšly z internacionalismu, a které ve své rétorice nemohou už z podstaty věci zajít tak daleko jako nejrůznější pravicoví extrémisté či nacionalističtí populisté, takový příklon k tématům nacionalistické pravice působí nevěrohodně.

Týká se to přitom více sociální demokracie než komunistů, kteří přeci jen dokázali slavit se svým protiněmeckým nacionalismem, mírným euroskepticismem a stavěním se do role protestní strany jisté úspěchy už v minulosti. Jejich hlavním problémem je, že na scénu nyní přišla populistická hnutí, která dělají tytéž věci s větší energií a přímočařeji, přičemž dokážou oslovit na rozdíl od KSČM i mladší lidi. Ukázalo se ale, že když se zjevili polici, kteří nabízeli vládu silné ruky přesvědčivěji než konzervativně a zároveň rádoby levicově působící politici KSČM, následovali tyto autoritářské politiky z nových hnutí i mnozí starší voliči komunistů.

Sociální demokracie zradila svojí identitu hned nadvakrát. Nejen svým jistým příklonem k nacionalismu, bojem proti migraci ve stylu pravicových stran a opatrnictvím vůči Evropské unii, který z ní opticky činil spíše novodobou verzi národních socialistů, ale i neschopností nabízet témata, která přeci jen činí ze západních sociálně demokratických stran—i navzdory jejich oslabování v posledních letech--ještě stále rozpoznatelnou alternativu k pravici. Tedy otevřenost k jinakosti, toleranci k menšinám nebo diskuzi na tématy tzv. kulturní levice.

ČSSD se nepoučila z minulých regionálních a komunálních voleb, které ukázaly, že začíná silně ztrácet mezi mladšími a vzdělanějšími voliči. Pokusy o modernizaci ztroskotaly ještě před tím, než se o nich vůbec začalo vážně diskutovat. Strana se rozhodla zůstat jakousi odborovou organizací pro postarší voliče z malých města venkova, nabízející bezpečí, což hezky ilustroval zbraněmi opásaný ministr vnitra za ČSSD. Jenže se ukázalo, že nová populistická hnutí dokážou některými levicovými recepty v sociální oblasti šermovat stejně dobře, přičemž jsou jejich autoritářští vůdci důvěryhodnější při slibování ochrany před údajnými hrozbami i ve své nacionalistické rétorice.

Otázkou je, zda skluz české levice směrem národnímu socialismu a populismu lze ještě zvrátit. A pokud ne, zda to neznamená, že obě strany úplně nezmizí coby relikty postkomunismu. Bohužel se zdá, že nejen u nejspíš nereformovatelných komunistů, ale i v ČSSD, neexistuje potenciál pro obrat směrem k modernějšímu typu levice. Ta tak bude u nás muset možná vzniknout nezávisle na obou zmírajících odnožích českého levicového postkomunismu.

ČRo Plus, 1.11.2017

Archiv článků: listopad 2017