Jiří Pehe

30. 10.

KSČM si sama dláždí už zřejmě definitivní cestu do propadliště dějin

Jiří Pehe Přečteno 26141 krát

Komunistická strana Čech a Moravy se odmítla distancovat od prohlášení svého místopředsedy Stanislava Grospiče, že obsazení Československa v roce 1968 armádami Varšavského paktu nebyla okupace a lidé, kteří zahynuli, byli většinou oběťmi dopravních nehod. Podle předsedy strany Vojtěcha Filipa je kritika Grospiče, která se po jeho vyjádření rozpoutala, kampaň. Má prý právo na vlastní názor.

Je zřejmé, že KSČM nemá zájem prezentovat se voličům jako strana, která prošla po pádu komunistického režimu kritickou introspekcí. Od totalitní minulosti a zločinů komunismu se sice distancovala v obecné rovině, ale znovu a znovu v ní vybublávají na povrch neostalinské instinkty, ať už se týkají února 1948, hodnocení procesu s Miladou Horákovou, nebo Sovětským svazem vedené invaze v roce 1968. Stranické vedení by mohlo takové projevy některých svých předních členů rázně odsoudit, jejich šiřitele dokonce potrestat, a tím změnit obraz KSČM ve veřejnosti, ale nečiní tak.

Možným vysvětlením je nejen to, že navzdory fasádě regulérní demokratické strany, kterou se pokouší KSČM nabízet veřejnosti v posledních desetiletích, se toho v hodnocení minulosti v myslích většiny současných komunistů příliš nezměnilo, ale i taktická hra s voliči. Po odchodu značné části elektorátu KSČM mezi podporovatele Andreje Babiše, popřípadě krajně pravicových stran, totiž, zdá se, zůstává straně věrné už jen bývalé tvrdé jádro.

A jelikož si vedení strany dost zahrává i s těmito skalními komunisty, když podporuje vládu jednoho z nejbohatších českých podnikatelů, který by byl v minulosti označen za třídního nepřítele, musí svůj mocenský oportunismus vyvažovat jinde. Grospičova slova o roce 1968 přitom jistě rezonují u mnoha z těch dnešních členů strany, kteří se dívají s nostalgií na éru normalizace coby sovětskými tanky podpořené korekce liberálního poblouznění části strany v roce 1968.

Grospičova slova mnohým z nich budou konvenovat i proto, že vycházejí z nejlepších tradic komunistické demagogie. Hraje se v ní o slovíčka, zatímco se rozmazává obecnější pravda. Podle Grospiče a dalších prý totiž nešlo v roce 1968 o okupaci, protože sovětská vojska u nás pak zůstala na základě souhlasu československých komunistů. Co na tom, že mocná země přepadla o mnoho menší bezmocnou zemi, a pak už si jen diktovala, co má vedení země po invazi podepsat.

Nechutný významový posun nám Grospič nabízí i v případě obětí invaze. I kdyby skutečně většina z nich byla obětí dopravních nehod, což je samo o sobě fakticky sporné tvrzení, je dosti velký rozdíl mezi tím, srazíte-li se s protijedoucím vozidlem za normálních okolností nebo srazíte-li se s okupačním tankem. Anebo máte prostě nehodu proto, že jste v enormním stresu z toho, že vaše země je okupována.

Premiér Babiš, ač sám bývalý komunista, ukázal vedení KSČM, proč má za sebou okolo třiceti procent převážně levicových voličů, včetně bývalých komunistů, když na adresu Grospiče poznamenal: „Je to absolutní nesmysl a já ani nechci věřit, že to skutečně řekl ten pán. Pokud to myslel vážně, tak by se skutečně měl omluvit. Každý ví, že to byla invaze, že to byla okupace, a že nás to poznačilo.”

Když se vedení KSČM fakticky postavilo za Grospiče, ještě jasněji než dosud definovalo stranu jako pohrobka normalizačního post-stalinismu. Tím ovšem také dál redukuje svoji voličskou bázi. Ta sice možná ještě několik let udrží stranu nad pěti procenty, ale i kvůli vysokému věku dál upadá. A noví členové a voliči se, už kvůli nehoráznému zkreslování dějin, do strany nepohrnou. KSČM tak neodvratně míří do propadliště dějin, které měla kdysi přichystané pro své ideové soupeře.

ČRo Plus, 30.10.2019

10. 10.

Babiše porazí jen Babiš

Jiří Pehe Přečteno 3283 krát

Průzkumy veřejného mínění po politicky turbulentním létě ukazují, že voličská podpora pro hnutí ANO Andreje Babiše ani výrazně nepoklesla, ani se výrazně nezvýšila. Navzdory dosti nedůstojnému, pasivnímu přihlížení tomu, jak prezident odmítá oficiální návrhy premiéra, aby odvolal z funkce ministra kultury a jmenoval nového, i naopak navzdory příznivému zvratu v kauze Čapí hnízdo, v níž se pražští státní zástupci rozhodli zastavit Babišovo trestní stíhání, drží se preference hnutí ANO okolo třiceti procent.

Jelikož jde o dlouhodobý trend, který vydržel i navzdory různým kontroverzím, je zřejmé, že voličským jádrem ANO hned tak něco neotřese. Pevnost Babišovy podpory evidentně souvisí s jinými faktory, než je ta či ona politická nebo dokonce trestně-právní zápletka. Jmenovat lze dobrou ekonomickou situaci, které využil k tomu, aby nabízel zejména starší „postkomunistické“ generaci ekonomickou stabilitu, vyšší penze a pocit bezpečí v prudce se měnícím světě.

Politická opozice je přitom nadále nejen slabá a roztříštěná, ale má ve srovnání s Babišem ještě další problém. S výjimkou Pirátů fungují opoziční politické subjekty s pomocí těžkopádných rozhodovacích struktur a mechanismů, které jsou spojovány s takzvanými tradičními stranami. Jinými slovy, Babišova opozice, se svými grémii, předsednictvy a místními organizacemi, jen těžko může u určitého typu voličů konkurovat hnutí, v němž se rozhoduje pružně. Navíc tyto voliče, kteří preferují jednoduchost a vládu pevné ruky, odpuzují vnitřní sváry a boje o moc v jednotlivých stranách.

Piráti, kteří se zdáli být pro Babiše největší výzvou, protože jsou novým, vnitřně pružným hnutím, zdá se, narazili se svou současnou politikou na strop svých preferencí. Prorazit by ho mohli snad jen v případě, že si jasně osvojí nějaké nové mobilizační téma, jako je boj proti klimatickým změnám. Jelikož převzali v českém politickém systému částečně roli Zelených, udělat by to mohli, ale zatím spíše jen přihlížejí, takže mladé voliče, kteří pomohli ke strmému růstu německým, rakouským i francouzským Zeleným zatím ve větším nesbírají.

Babiš tedy momentálně nemá soupeře. Nebude-li ale opatrný, může porazit sám sebe. Kupříkladu tím, jak decimuje svojí politikou obě levicové strany, s jejichž podporou vládne. Pokud bude v nastoleném trendu pokračovat, mohou se propadnout pod hranici volitelnosti, což by hnutí ANO vážně komplikovalo sestavování příští koaliční vlády. A pokud by ke spolupráci nakonec získal nějakou ze současných opozičních stran, nemohl by pro změnu dál provozovat populistickou levicovou politiku, která drží pohromadě jeho současné voličské jádro.

Babiš může porazit sám sebe i tím, jak se postaví k výsledkům auditu Evropské komise, který se týká jeho konfliktu zájmů. Pokud se konečná verze auditu nebude příliš lišit od té předběžné, podle níž se český premiér dostatečně neodstřihl od společnosti Agrofert, bude muset Babiš našlapovat opravdu opatrně, protože nepřiměřené reakce mohou poměrně stabilní české politické poměry hodně rozkolísat, znovu aktivizovat občanskou společnost, a navíc ohrozit evropské dotace nejen pro Agrofert. A to by mohlo mít vážné dopady na českou ekonomiku.

Její stav může ostatně ovlivnit nejen evropská dotační politika, ale i výrazné zpomalení růstu nebo recese, způsobené externími faktory, jako je brexit nebo vývoj v Německu. Jelikož se zdá, že Babišovu voličskou podporu vyztužuje především šlapající ekonomika, která mu dovoluje rozdávat, je zřejmé, že pokud chce dál slavit politické úspěchy, měl by jeho mozkový trust připravovat už teď strategii, jak na případný ekonomický pokles zareagovat. Právě tento úkol nezvládly pravicové vlády po krizi v roce 2008, a skončilo to jejich pádem.

ČRo Plus, 9.10.2019

02. 10.

Co říká českým politikům celoevropský průzkum o toleranci homosexuálů

Jiří Pehe Přečteno 3168 krát

Evropská komise zveřejnila rozsáhlý celoevropský průzkum o postojích veřejností v jednotlivých členských státech ke komunitě LGBT. Lidové noviny sice uvodily článek o průzkumu titulkem „Češi zaostávají v toleranci gayů“, ale ve skutečnosti průzkum nedopadl pro Českou republiku špatně. Záleží na tom, z jakého úhlu se na jeho výsledky díváme.

Na ústřední otázku průzkumu, zda by gayové a lesby měli mít stejná práva jako heterosexuálové, odpovídá pozitivně 57 procent českých respondentů. To je sice o 19 procent méně, než je průměr Evropské unie, a o 42 procent méně než ve Švédsku (kde na tuto otázku odpovídá „ano“ 99 procent respondentů), ale nelze si nevšimnout, že pořadí zemí v průzkumu se kryje s jejich životní úrovní a délkou demokratické zkušenosti, jakož do jisté míry i s vlivem náboženství, a zejména pak s tím, zda jsou historicky převážně protestantské či katolické.

Česká republika je za všemi západními zeměmi, ale z postkomunistických zemí jsou před ní pouze Slovinsko a Litva. Češi jsou rozděleni na dvě poloviny v odpovědi na otázku, zda by mělo být povoleno osobám stejného pohlaví uzavírat manželství. Pro i proti je 48 procent z nich, zbytek neví. Evropský průměr je 69 procent, žebříček zemí vede Nizozemsko, kde s manželstvím gayů a leseb souhlasí 92 procent respondentů.

Nadpoloviční většina Čechů (konkrétně 53 procent) též odpovídá, že by jim nevadilo, kdyby nejvyšší politickou funkci zastával gay nebo lesba, a 67 procent odpovídá, že by jim nevadilo, kdyby byl kolega v práci gay nebo lesba. A Češi jsou rozděleni přesně napůl (48 procent pro a proti) v odpovědi na otázku, zda by se ve školní výuce měly objevovat informace o sexuální orientaci.

Výsledky průzkumu by měly zajímat především politiky. Vezmeme-li v úvahu, jaký je u nás momentálně přetlak rádoby konzervativních stran, bránících takzvané tradiční hodnoty, je pozoruhodné, že ve světle převažujících liberálních postojů veřejnosti k emancipaci komunity LGBT se tématu nechopí viditelněji, než to dosud činily, ty strany, které lze považovat za liberální. Měly by značnou část veřejnosti na své straně, ale ještě by mohly přispět k tomu, aby se Česká republika posunula blíže k evropskému průměru.

V opačném gardu je možné argumentovat, že strany, které vzývají tradiční rodinu a hodnoty, přičemž některé se vyznačují až otevřeným nepřátelstvím ke komunitě LGTB, hájí v otázce, zda dát gayům a lesbám možnost uzavírat manželství, názory, které nejenže nemají podporu ve většině české společnosti, ale budou ve stále větší menšině.

Jelikož, jak už bylo řečeno, z průzkumu jasně vyplývá, že tolerance gayů a leseb v té které zemi závisí na její životní úrovni a délce demokratické zkušenosti, Česká republika se bude posunovat blíže k západním zemím. Vezmeme-li v úvahu, že u nás tomu v cestě nestojí ani silné náboženské cítění většiny společnosti, je zřejmé, že radikální opozice vůči zrovnoprávňování gayů a leseb bude politicky stále více kontraproduktivní.

Jisté je, že kdyby politici u nás schválili manželství gayů a leseb, u veřejnosti by si zásadně neuškodili. I proto jsou politické tance okolo této otázky u nás spíše ukázkou toho, jak čeští politici ne vždy správně čtou nálady a vývojové trendy ve společnosti.

Archiv článků: říjen 2019

KSČM si sama dláždí už zřejmě definitivní cestu do propadliště dějin

Babiše porazí jen Babiš

Co říká českým politikům celoevropský průzkum o toleranci homosexuálů

Blogeři abecedně