Jiří Pehe

26. 02.

Pandemie, aneb slabost národní politiky tváří v tvář globálním výzvám

Jiří Pehe Přečteno 3751 krát

Zprávy o výskytu koronaviru v dalších a dalších zemích, podtržené u nás zasedáním Bezpečnostní rady státu, vyjevují křehkost situace, do níž se svět dostal v éře globalizace. Navzdory obecně příznivým dopadům globalizace na světovou ekonomiku a komunikaci máme také co do činění s rostoucím počtem globálních výzev, kalamit a hrozeb, které se nedaří řešit i proto, že těžištěm politiky zůstává národní stát.

Hlavní globální výzvy, kterým svět v poslední době čelí, jsou klimatické změny a masová migrace, a nyní také globální epidemie koronaviru nazvaného Kovid-19, přerůstající v pandemii. Globální budou svými rozměry i reakce planetárně propojené ekonomiky i finančních trhů. Objevují se první příznaky poklesu hospodářského růstu v celosvětovém měřítku.

Většina zmíněných globálních výzev se dá řešit jen globální politickou akcí a opatřeními, jenže žijeme v době, kdy globalizovaná ekonomika, finanční trhy a technologie nemají partnera v podobě skutečně globálně fungujících politických institucí. Virus, který vypadal jako lokální problém jednoho čínského města, začal rychle přerůstat do podoby celosvětové pandemie i proto, že mezinárodní instituce mohou v takových případech vydávat jen doporučení národním vládám, popřípadě začít organizovat mezinárodní pomoc.

Reakce národních vlád se navíc liší podle toho, zda jde o země demokratické nebo autoritářské. Komunistická Čína nepochybně přispěla k dalšímu šíření viru i tím, jak se zpočátku pokoušela nákazu tajit a pak informačně kontrolovat způsobem, který připomínal sovětské chování během katastrofy v jaderné elektrárně Černobyl.

Situace, v níž není svět schopný reagovat na globální výzvy a hrozby účinnou globální politickou akcí, anebo alespoň globálně závaznými opatřeními, je potenciálně značně nebezpečná. Nemalá část světové populace už kupříkladu pociťuje dopady postupujících klimatických změn, ale politické reprezentace některých národních států tento problém, který je snad ještě řešitelný s pomocí globální akce, zlehčují, popřípadě se ke globálním řešením odmítají přidat.

Různá selhání i improvizaci národních vlád lze pozorovat i nyní v případě šíření koronaviru Kovid-19. Je přitom jasné, že epidemie tohoto typu se dá zpomalit nebo zastavit jen s pomocí standardizovaných, koordinovaných opatření, která lze uplatnit globáně. A lze argumentovat, že k nákaze by vůbec nemuselo dojít, kdyby platila celosvětově závazná hygienická pravidla, která by znemožnila otřesné hygienické standardy na tržištích s potravinami v některých zemích, včetně Číny, nebo zdravotně riskantní zacházení s některými zvířaty.

Je možné, že současná globální epidemie viru Kovid-19, která může vyústit i do světové ekonomické krize, opět posune svět blíže k poznání, že v éře globalizace není možné řešit stále větší počet výzev planetárního rozsahu lokálními politickými prostředky. Jde to ale pomalu, a vzhledem k možným katastrofálním dopadům kupříkladu klimatických změn, může tato pomalost ve vytváření účinného systému globální správy začít ohrožovat přežití lidstva.

Paradoxně jsme v současnosti, kdy je víc než kdy jindy třeba nadnárodní integrace a vytvoření systému globální správy, svědky vzestupu politických hnutí i politiků, kteří vzývají nacionalismus, a řešení vidí v posilování suverenity národních států. Kdokoliv kdo slibům těchto politiků i politických subjektů v dnešní době věří, by je měl konfrontovat se současnými globálními výzvami. Vyřeší větší suverenita třeba České republiky klimatické změny, nebo zastaví globální epidemii, která, i kdyby se nějakým zázrakem naší zemi vyhnula, už teď poškozuje globální hospodářství, na němž naše exportně orientovaná země závisí?

Odpověď zní, že nikoliv. Řešení ve světě propojeném technologiemi, financemi, globálním turismem i obchodem spočívá jen ve větší mezinárodní spolupráci a vytváření účinných nadnárodních institucí. Čím déle budeme přešlapovat, tím více roste pravděpodobnost skutečné globální katastrofy.

ČRo Plus, 26.2.2020

12. 02.

Pojmenování náměstí po Borisu Němcovovi není čecháčkovství

Jiří Pehe Přečteno 5321 krát

Prezident Miloš Zeman se dal prostřednictvím svého mluvčího slyšet, že plán pražského magistrátu přejmenovat náměstí Pod kaštany před ruskou ambasádou na Náměstí Borise Němcova je upatlané čecháčkovství. Je to prý snaha někomu to nadat a být přitom schován za bukem.

Boris Němcov, jak známo, byl ruský liberální opoziční politik, který byl v roce 2015 zavražděn v Moskvě. Jelikož byl nejznámějším a nejvlivnějším oponentem Vladimíra Putina, jeho vraždu ruská opozice i západní kritici Putinova režimu spojují právě s Putinem. Vykonavatelé vraždy byli sice dopadeni a odsouzeni, ale kdo si vraždu objednal, nebylo dodnes objasněno.

Inciativu pojmenovat některá významná místa v různých zemích po Němcovovi vede ruský opoziční politik, bývalý spolupracovník Němcova, Vladimír Kara-Murza, který momentálně žije převážně ve Spojených státech, kam se uchýlil i s rodinou poté, co v Rusku přežil dva pokusy ho otrávit. Se svou iniciativou už v několika zemích uspěl, takže Praha by nebyla zdaleka prvním městem, které by pojmenovalo ulici nebo náměstí po Němcovovi. Jsou i ona ostatní města v jiných zemích zasažena čecháčkovstvím?

Literární historik a bývalý disident Václav Černý, který s pojmem „čecháčkovství“ přišel, ho definoval jako neuvěřitelnou směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti. Václav Havel, který se čecháčkovství též vysmíval, ho viděl jako malost a ustrašenost vyrůstající z provinční zakrnělosti.

Poměříme-li plán pražského magistrátu pojmenovat náměstí před ruskou ambasádou po Němcovovi výše zmíněnými definicemi čecháčkovství, těžko bychom v tomto činu hledali mravní či charakterovou slabost či malost, která se stará jen o vlastní píseček. Spíše naopak.

Je to symbolické gesto mířící nejen proti nemravnosti putinovského režimu, ale také proti charakterové slabosti mnoha českých politiků odpovědných za formulování české zahraniční politiky. Ti často nejen nemají odvahu se k situaci v Rusku jasně vyjadřovat, ale dokonce, jako třeba právě prezident Zeman, relativizují západní sankce proti Rusku, uvalené po jeho anexi Krymu a podpoře pro separatisty na východní Ukrajině.

Sporné je i tvrzení prezidenta, že pražský magistrát to chce komusi nadat a schovávat se přitom za bukem. Primátor Zdeněk Hřib i další politici se za nikoho a za nic neschovávají. Důvody přejmenovat náměstí vysvětlují stejně jasně, jako před časem svoje rozhodnutí vyškrtnout z partnerské smlouvy s čínským Pekingem nesmyslné ustanovení, že Praha respektuje politiku jedné Číny.

Když už je řeč o čecháčkovství, je jeho projevem pojmenování náměstí před arogantní a předimenzovanou ruskou ambasádou, reprezentující autoritářský režim, po zavražděném demokratickém ruském politikovi, anebo je jeho projevem spíše český prezident hovořící úslužně v čínské státní televizi o tom, jak se do komunistické Číny přijel učit stabilizovat společnost?

A když už prezident přiřazuje ve své kritice pražského magistrátu k čecháčkovství i adjektivum „upatlané“, možná by bylo dobré se zamyslet, zda upatlaně působí gesto pražského magistrátu, podporující demokratickou opozici v Rusku, anebo třeba spíš dopis čtyř nejvyšších ústavních činitelů naší země, v němž se Číně poníženě omlouvali za to, že se někteří členové vlády jejich vlastní země setkali s dalajlámou při jeho návštěvě Prahy.

Obecně bychom mohli říct, že politika obrany lidských práv, kterou začal razit už prezident Václav Havel, jde zcela proti tomu, co se rozumí čecháčkovstvím. Zato poklonkování autoritářům ve jménu momentálních ekonomických výhod a šlapání po mravních hodnotách ve jménu provinčního, vypočítavého politického pragmatismu, čecháčkovstvím rozhodně je.

ČRo Plus, 12.2.2020

Archiv článků: únor 2020

Pandemie, aneb slabost národní politiky tváří v tvář globálním výzvám

Pojmenování náměstí po Borisu Němcovovi není čecháčkovství

Blogeři abecedně