Demokratická levice, obzvláště pak sociální demokracie, je všude v Evropě v těžké defenzivě. V souvislosti s tím se objevila řada dalekosáhlých úvah, že proces globalizace, ve spojení s moderními technologiemi, proměnil svět natolik, že levicové koncepty, zejména ty založené na obhajobě sociálního státu, jsou zastaralé, a že ústup levice je tudíž permanentním jevem.

V reakci na takové argumenty je možné nabídnout mnohem střízlivější, a pro levici příznivější pohled. Tak především není zatím vůbec zřejmé, zda oslabení demokratické levice v Evropě není jen projevem jistého politického cyklu.

Před deseti lety byla v defenzivě demokratická pravice. Ve většině evropských zemí vládly sociálně demokratické strany. Stačí připomenout jména Tony Blair, Lionel Jospin, Gerhard Schröder nebo Romano Prodi. V souvislosti s tím se objevovaly úvahy, že posunem k blairovské třetí cestě vyvlastnila demokratická levice pravici liberální agendu, takže pravice byla natrvalo vytlačena do nacionalisticko-konzervativních pozic.

Jinými slovy, ještě před deseti lety se zdálo, že pravicové strany zůstanou dlouhodobě v defenzivě, protože nedokázaly spojit stejně efektivně jako strany sociálně demokratické obhajobu tržní ekonomiky s obhajobou individuálních (lidských) i sociálních práv. Zároveň se zdálo, že konzervativní pravice byla schopna přesvědčivě obhajovat kapitalismus (což byla vždy důležitá součást jejího programu), pouze dokud fungoval převážně v rámci národních států, a že jí zaskočil proces globalizace, který národní státy oslaboval.

Jenže právě v době, kdy byla demokratická levice na vrcholu, začínaly se už pod povrchem naplno projevovat dopady konce bipolárního světa, který otevřel cestu ke globální expanzi kapitalismu. Jinými slovy, zatímco někteří myslitelé mluvili o konci historie v souvislosti s údajně definitivním vítězstvím liberální demokracie, ve skutečnosti znamenal pád komunistického bloku především globální nástup kapitalismu, včetně vítězství ideje volného obchodu, přičemž se ukázalo, že některé země se-- přinejmenším v počátečních fázích překotného kapitalistického rozvoje--bez liberální demokracie docela dobře obejdou.

Expanze globálního kapitalismu do zemí, jako je Čína, Indie, Indonésie nebo Brazílie ovšem začala měnit i podmínky, které umožňovaly jistý typ rovnováhy mezi tržní ekonomikou a sociálním státem v západních demokraciích. Poměrně nákladné sociální státy byly stále více vystavovány konkurenci levné pracovní síly v prudce se rozvíjejících trzích v Asii a Jižní Americe.

Společně s nástupem globálního trhu se začal stále více prosazovat neoliberální koncept neviditelné ruky trhu, který na jedné straně požadoval „zmenšení“ přebujelých sociální států a privatizaci veřejných statků v rozvinutých demokraciích, zároveň odbourával, i v globálním měřítku, překážky pro nové typy spekulativního kapitálu a jeho volný pohyb v planetárním měřítku.

Na rostoucí tlak namířený vůči sociálnímu státu, který tato nová situace vytvářela, nedokázala evropská levice odpovědět. Většina levicových (a nejprve i pravicových, neboť s paradigmatem sociálního státu srozuměných) vlád reagovala defenzivně, tedy v podstatě odmítáním diskuze o zásadnějších reformách sociálního státu. Jistě i ze strachu před sociálními nepokoji a nepříznivými politickými důsledky. Výsledkem byly rostoucí deficity většiny evropských států, neboť ekonomický růst nebyl v soutěži s novými trhy natolik velký, aby sociální vymoženosti „ufinancoval“.

Pravicové strany se postupně vymanily z defenzívy, protože pro ně bylo snadnější než pro levici distancovat se od zdánlivě hlavního handicapu západních demokracií v nové globální konkurenci, kterou byl právě sociální stát a údajně přebujelý veřejný sektor obecně. Neoliberální ideologie trvala na tom, že je nutné západní ekonomiky učinit pružnějšími s pomocí omezování státních zásahů a regulace, jakož i s pomocí omezování sociálních výdajů.

To vše bylo doprovázeno „postmoderní“ neoliberální rétorikou zdůrazňující individualismus a legitimizující sobectví. V podmínkách globalizovaného světa, jehož tón určují nové technologie i způsoby podnikání, je prý každý vzdělanější jedinec pánem svého osudu, který si může kreativně vytvářet. Mizí prý staré „třídy“, odumírá potřeba rigidně regulovat pracovní vztahy, privatizace zbývajících veřejných statků (penzijních systémů, zdravotnictví, školství) je nevyhnutelná, neboť efektivní. „Staré“ formy sociální solidarity jsou prý překonané.

Tato rétorika nebyla samozřejmě úplně nová. Přišli s ní už Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, ale demokratická levice byla v podmínkách bipolárního světa ještě schopná tento první nápor neoliberalismu odrazit.
V podmínkách globálního kapitalismu, který zcela převážil v posledním desetiletí, ovšem musí levice hledat poněkud jiný druh odpovědí.

Do jak těžké defenzivy se demokratická levice dostala, ukazuje i její neschopnost využít ke svým politickým cílům i světovou ekonomickou krizi z roku 2008. Ta ukázala, že soukromý kapitál, fungující v globálních měřítcích, „zprivatizoval“ během krátké doby národní státy i jejich veřejné prostory do té míry, že vlády západních států ve zdánlivě „keynesiánské“ reakci ochotně sanovaly obrovské ztráty soukromých společností a bank. Ty byly údajně příliš velké na to, aby mohly padnout.

Ve skutečnosti byla tato „keynesiánská“ reakce vynucená soukromým sektorem, protože soukromý kapitál zprivatizoval sociální služby, penzijní systémy i bankovnictví (úspory běžných lidí) do té míry, že zájem státu se stal nerozlišitelný od zájmů soukromého kapitálu. Když pak ovšem vlády západních zemí zasáhly s pomocí záchranných balíčků a dalších opatření, v důsledku čehož ještě více zvýšily již beztak vysoké deficity, ocitly se vzápětí pod náporem globálního kapitálu, s podporou různých ratingových agentur, aby začaly okamžitě šetřit.

Krize tak paradoxně nevedla k protiútoku levice, ale k její ještě větší defenzivě, protože rétorika „škrtů“ a částečné demontáže sociálního státu se najednou zdála být zcela logická. Kdo by chtěl, aby zbankrotoval jeho stát? Pravice byla paradoxně schopna v krizi nabídnout „reformní“ rétoriku, která se jevila být zcela legitimní.

Šance pro znovuoživení demokratické levice spočívá zejména v tom, že obrovská systémová korupce a zpronevěry, jakož i rostoucí závislost politiky na penězích, které jako rakovina postihují stále více vyspělých demokracií, nejsou jen jakýmsi morálním selháním několika podnikatelů, politiků či investičních bankéřů, ale zcela logickým vyústěním způsobu, jakým funguje nespoutaný globální kapitál, který „privatizuje“ politické strany, politiku obecně, jakož i celé státy.

V této podobě je stále větším nebezpečím pro demokracii. Kolonizace veřejného prostoru soukromými zájmy, jakož i privatizace politiky do rukou různých ekonomických skupin napojených na globální kapitál (což vede k systémové korupci) demokracii ničí.

Zatímco klasický kapitalismus, vzniklý v národních měřítcích a v mnoha směrech se řídící „ctnostmi“ popsanými Maxem Weberem, byl nerozlučně spojen se vznikem demokracie i občanské společnosti, globální kapitalimus je jejich nepřítelem. Demokracie nemůže fungovat bez racionálního dizkursu ve veřejném prostoru a bez politických stran sledujících nikoliv soukromé ale veřejné zájmy.

Jinými slovy, více trhu v současných podmínkách neznamená více demokracie, jak se to snaží interpretovat neoliberální pravice. Pokud se levici podaří nastolit agendu záchrany demokracie (a tím i svobody mimo prostor trhu) jako zásadní téma, vrátí se zpět do hry. Náznaky toho, že se veřejnost začíná vzpírat „kmotrovské“ demokracii globálního kapitalismu (která není problémem zdaleka jen u nás), se ostatně už objevují.

Levici se též nabízí téma globálního vládnutí, které může legitimně „zvednout“ právě jen ona, protože pravicové strany jsou v zajetí zvláštní schizofrenie: na jedné straně umetají cestičku globálnímu kapitalismu, který oslabuje národní státy, na straně druhé ovšem kritizují nadnárodní integraci.

Přitom nejde o vytvoření nějaké světové vlády, kterou straší český prezident. Jde o to, že globální kapitál nemá v podobě stále více zprivatizovaných, a ve srovnání s jeho globální mocí malých národních států protiváhu, která by ho dokázala regulovat tak, aby nezačal požírat sám sebe v příštích krizích, které mohu být mnohem katastrofičtější, než byla ta v roce 2008.

Neviditelná ruka trhu, působící v globálním měřítku, je prostě docela jistou cestou ke katastrofě globálních rozměrů. Levice v Evropě přežije, ale pouze za předpokladu, že nastolí téma globálního vládnutí, přinejmenším v podobě účinného regulatorního rámce, působícího v planetárních měřítcích.

Musí také jasně formulovat svůj postoj k již vytvořeným nadnárodním celkům, jako je Evropská unie. Současná krize EU a její eurozóny je mimo jiné totiž také důsledkem tlaku globálního kapitálu na členské země. Ty se mohou ubránit pouze za předpokladu, že budou postupovat jednotně, a že vytvoří skutečně efektivní nadnárodní politické instituce.

Je jasné, že taková agenda se bude těžko prodávat veřejnosti infantilizované neoliberálními hesly ve stylu „amerického snu“. A je zřejmé, že defenziva demokratické levice ještě nějakou dobu potrvá, než si kritické masy voličů uvědomí, že současná neoliberální ofenziva ničí střední třídy a ohrožuje demokracii, a že je zcela legitimní úsilí o reformu a záchranu sociálního státu v podobě, která poskytne základní ochranu decimovaným středním třídám a dalším pracujícím, jež se globální kapitalismus snaží přeměnit v recyklovatelné zdroje námezdní práce.

Čas levice zdaleka neskončil. Jak ale upozorňuje například Tony Judt, bude levice muset změnit svůj jazyk: přejít od technokratického přístupu k sociálnímu státu k obhajobě společenské solidarity coby etického úkolu, který má v západní civilizaci své pevné hodnotové podhoubí.

Listy, č.6/2010