Jedním z rysů liberální demokracie je její co největší transparentnost. Jistě: i demokratické vlády musí leccos utajovat—například v zájmu národní bezpečnosti nebo ochrany soukromí. Leccos logicky utajují i některé složky státní moci: například policie v zájmu zdárného vyšetření kriminálních kauz.

Jak ukazuje například aféra kolem WikiLeaks, i za oponou diplomacie existuje množství informací, které demokratické vlády nechtějí zveřejňovat, aby neohrozily některé národní zájmy, jakkoliv v definování toho, co takový zájem reprezentuje, se často ocitají na tenkém ledě.

Obecně má mít ale utajování v demokracii svá přísná pravidla, a rozhodně se nemá týkat běžného politického provozu. Bohužel, ne tak v České republice, která končí rok 2010 s temnou kaňkou na svém demokratickém resumé.

Když totiž prezident Václav Klaus a představitelé stran vládní koalice uzavřeli na Hradě tajnou politickou dohodu, neporušili žádný konkrétní zákon, ale zpochybnili demokratické hodnoty, o nichž hovoří i Ústava ČR. Například když říká, že politický systém země je založen na volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy.

Nejenom veřejnost, ale i část vládní koalice a celá nevládní část stranického spektra nyní tápou ve tmě, pokud jde o to, co bylo pod patronací prezidenta tajně dohodnuto. Takováto privatizace toho, co má být z podstaty demokratického systému veřejné, do rukou několika politiků s tím, že soudcem nad tajnou dohodou má být ústavně neodpovědný prezident země, je výsměchem jak volné soutěži stran, tak demokratickým principům.

Před květnovými volbami do Poslanecké sněmovny se voliči rozhodovali na základě veřejně deklarovaných programů politických stran. Později se Sněmovna při hlasování o důvěře vládě rozhodovala na základě veřejně známé koaliční dohody a vládního programu. Mnozí občané i politická opozice s takovým programem nesouhlasili, ale hrálo se, jak to má být, podle pravidel.

Nyní ovšem vláda, otřesená korupčním skandálem, přestála hlasování o nedůvěře na základě tajných dohod, což jsou vlastně dodatky k dřívějším transparentním dohodám. Důvěra ve vládu se tak už neopírá o veřejně známý program, ale o program, jehož jedna část není známa dokonce ani mnohým politikům a poslancům vládních stran.
Možná si to česká veřejnost, která se zatím demokracii ještě stále učí, plně neuvědomuje, ale jakákoliv, třeba i jen dočasná privatizace demokratického procesu do rukou několika „vyvolených“ je útokem na demokracii. Vláda nemusela nutně padnout kvůli jednomu korupčnímu skandálu, zato tajná hradní dohoda zásadně zpochybňuje její právo na existenci. Navíc mění roli prezidenta způsobem, který by se dal vykládat jako obcházení Ústavy.

I novoroční projev prezidenta je třeba nazírat v kontextu této skutečnosti. Až do úplného zveřejnění hradních dohod, je třeba brát cokoliv, co Václav Klaus národu sděluje, jen jako falešnou fasádu, za níž se skrývá jakýsi tajný obsah, tedy vlastně konspirace několika politiků proti veřejnosti.

Právo, 31.12.2010