Na obranu Evropy
Neustálá kritika Evropy začíná být ve své fádnosti a plytkosti používaných argumentů poněkud iritující. Ze všech stran slyšíme, že Evropa je stále méně konkurenceschopná, trpí demografickou krizí, a její dominantní instituční rámec v podobě Evropské unie se zmítá v problémech, které ilustruje krize společné měny. Což o to, Evropa problémy má, ale rozhodně se neblíží jakýsi totální rozvrat či úpadek, jak bychom se podle některých komentářů mohli domnívat.
Ve skutečnosti se věci mají o dost jinak: Evropa, zejména evropský západ, možná s čestnými výjimkami Kanady, některých částí USA, Austrálie a Nového Zélandu, je nejlepším místem pro život na Zemi. A ještě jím dlouho zůstane.
Evropská unie i její eurozóna se sice potýkají s problémy, které působí do značné míry snahy vyrovnávat, i s pomocí společné měny a dalších nástrojů, velké rozdíly mezi jednotlivými státy, včetně rozdílů vzniklých po rozšíření na východ, ale samotná EU je historicky naprosto unikátním a ve své podstatě veleúspěšným integračním projektem demokratických států.
Podíváme-li se například na světové žebříčky kvality života, jednoznačně a dlouhodobě vedou evropské státy, zejména ty severoevropské. A nadále vést budou.
I v žebříčcích konkurenceschopnosti nebo vzdělanosti se evropské státy umisťují na nejvyšších místech, stejně jako v žebříčcích nejmenších sociálních rozdílů, kvality životního prostředí, apod. Ekonomizující pohled na svět, který vládne v médiích, ovšem vše posuzuje prizmatem růstu HDP nebo dalších ekonomických kategorií, jako je míra zadlužení. Možná proto, že kvality, jako jsou míra solidarity, životní jistoty, nebo přijatelný životní styl se tak snadno kvantifikovat nedají.
Jistě, některé evropské státy mají co napravovat, pokud jde o stav jejich financí a perspektivy dalšího ekonomického růstu, ale i zde jsou namístě výhrady. Tak především relativní pokles ekonomického růstu v Evropě (ale i v USA) je do značné míry výsledkem globálního ekonomického přeskupování.
Jinými slovy: dochází k tomu, co by si měl každý rozumný člověk přát, neboť je to v globálním kontextu stabilizující faktor. Z celkového koláče světového bohatství si ukrajují více dříve zaostalé země, takže například v Číně, Indii nebo Brazílii roste střední třída po stamiliónech a po stamiliónech se zmenšuje počet lidí žijících v chudobě. Vcelku logicky přispívá takový vývoj k jistému chudnutí dříve mohutných středních tříd na Západě.
Neznamená to ale že bohaté západní státy kvůli bohatnutí těchto dříve chudých zemí nějak výrazně upadají; prostě jen nerostou tak rychle jako v minulosti. I „zchudlý“ příslušník střední třídy v západní Evropě je na tom ve všech směrech ještě pořád mnohem lépe než vzhůru stoupající příslušník stejné třídy například v Indii. Relativní jsou i mnohé další věci.
Například: jakkoliv nám mnozí ekonomové a komentátoři neúnavně dávají za vzor Čínu, skoro nikdy neslyšíme, že růst z velmi nízké úrovně HDP, což je případ Číny, je něco jiného než růst z velmi vysoké úrovně, což je případ Evropy.
Neslyšíme ani například, že když Čína nedávno předstihla v absolutních číslech Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou světa, znamená to pouze tolik, že jelikož se to podařilo zemi, která má desetkrát více obyvatel než Japonsko, je stále ještě v přepočtu HDP na hlavu desetkrát chudší než Japonsko.
Neslyšíme také, že Čína nemá téměř žádný sociální stát, stejně jako Indie nebo Brazílie, a už vůbec neslyšíme úvahy o tom, zda si sílící střední třídy v těchto zemích nezačnou sociální jistoty zcela logicky vynucovat. Naopak slyšíme do omrzení, že si Evropa v konkurenci s Čínou nemůže svůj údajně přebujelý sociální stát dovolit.
Ba dokonce slyšíme úvahy o tom, že raketový rozvoj hospodářství je možný bez demokracie. Ano, ale jen po určitou hranici. I Čína zjistí, že neexistence právního státu a politické demokracie je za určitou hranicí hospodářského rozvoje kontraproduktivní. Pokud budeme považovat demokracii za evropský vynález, je Evropa nesmírně úspěšná i v tomto ohledu.
I řeči o přebujelém sociálním státu v Evropě jsou vesměs nesmysl. Ten je nákladný hlavně v těch zemích, kde kvete korupce a nepotismus, které spolykají nemalé prostředky. A má problémy též proto, že moderní demokratické státy zatím nenašly recept, jak se účinněji bránit loupeživým nájezdům globálních finančních institucí, jejichž ohromující ztráty jsou zatím ochotny sanovat. To se téměř jistě změní.
Obecně je ale Evropa, zejména ta severozápadní, až na výjimky místem s nejvyšší průměrnou vzdělaností na světě, nejdostupnější zdravotní péčí vysoké kvality, nejvyšším průměrným věkem, a vedle USA i s nejvyšším počtem technologických a vědeckých inovací. Dokonce i lamentování nad vysokým počtem starých lidí je falešné—je to výsledek úspěchu evropského modelu. Navíc: je snad stáří jakási sociální choroba?
Demografický vývoj Evropy je obecně nepříznivý, ale to je například i vývoj v Číně. Populační růst začne zpomalovat téměř kdekoliv, kde se zvýší životní úroveň na určitou hranici.
Možná největším neúspěchem Evropy je její imigrační model, který je jen málo schopný integrovat přistěhovalce. Ale i imigrační nápor je nakonec výsledkem neobyčejné přitažlivosti Evropy, který spočívá nejenom v jejím vysokém životním standardu, ale i v jejích hodnotách a kultuře.
Ano, Evropa má problémy, ale současné apokalyptické vize evropské budoucnosti se zdají být do značné míry rozumováním zhýčkaných, kteří měří úspěch především růstem ekonomiky v absolutních číslech a nedokáží věci zasadit do širšího kontextu. Ve skutečnosti Evropa spíše prochází jen jistou nutnou adjustací svého velmi úspěšného modelu, v němž ústřední místo zaujímá vyspělý sociální stát, novým globálním podmínkám.
Ti, kdo už předpovídají čínské století a evropský úpadek, by si měli odpovědět na jednoduchou otázku: čím to, že se do Číny, Indie, Brazílie nebo dokonce superbohatých emirátů nehrnou milióny imigrantů z Evropy, ale že tomu je a i nadále bude pořad přesně naopak?
Stejně tak by si měli položit otázku, zda odpovědi na složité sociální problémy působené stárnutím populace, imigrací či náporem globálního kapitalismu nakonec lépe vyřeší spíše vzdělaná a historií poučená Evropa nebo naopak nějaký nový ekonomický tygr, jako je Čína, která ve skutečnosti zatím není ničím jiným než dynamickou montovnou věcí, které, ač vymyšleny na Západě, se v Evropě a USA nevyplatí vyrábět.
Ve skutečnosti se věci mají o dost jinak: Evropa, zejména evropský západ, možná s čestnými výjimkami Kanady, některých částí USA, Austrálie a Nového Zélandu, je nejlepším místem pro život na Zemi. A ještě jím dlouho zůstane.
Evropská unie i její eurozóna se sice potýkají s problémy, které působí do značné míry snahy vyrovnávat, i s pomocí společné měny a dalších nástrojů, velké rozdíly mezi jednotlivými státy, včetně rozdílů vzniklých po rozšíření na východ, ale samotná EU je historicky naprosto unikátním a ve své podstatě veleúspěšným integračním projektem demokratických států.
Podíváme-li se například na světové žebříčky kvality života, jednoznačně a dlouhodobě vedou evropské státy, zejména ty severoevropské. A nadále vést budou.
I v žebříčcích konkurenceschopnosti nebo vzdělanosti se evropské státy umisťují na nejvyšších místech, stejně jako v žebříčcích nejmenších sociálních rozdílů, kvality životního prostředí, apod. Ekonomizující pohled na svět, který vládne v médiích, ovšem vše posuzuje prizmatem růstu HDP nebo dalších ekonomických kategorií, jako je míra zadlužení. Možná proto, že kvality, jako jsou míra solidarity, životní jistoty, nebo přijatelný životní styl se tak snadno kvantifikovat nedají.
Jistě, některé evropské státy mají co napravovat, pokud jde o stav jejich financí a perspektivy dalšího ekonomického růstu, ale i zde jsou namístě výhrady. Tak především relativní pokles ekonomického růstu v Evropě (ale i v USA) je do značné míry výsledkem globálního ekonomického přeskupování.
Jinými slovy: dochází k tomu, co by si měl každý rozumný člověk přát, neboť je to v globálním kontextu stabilizující faktor. Z celkového koláče světového bohatství si ukrajují více dříve zaostalé země, takže například v Číně, Indii nebo Brazílii roste střední třída po stamiliónech a po stamiliónech se zmenšuje počet lidí žijících v chudobě. Vcelku logicky přispívá takový vývoj k jistému chudnutí dříve mohutných středních tříd na Západě.
Neznamená to ale že bohaté západní státy kvůli bohatnutí těchto dříve chudých zemí nějak výrazně upadají; prostě jen nerostou tak rychle jako v minulosti. I „zchudlý“ příslušník střední třídy v západní Evropě je na tom ve všech směrech ještě pořád mnohem lépe než vzhůru stoupající příslušník stejné třídy například v Indii. Relativní jsou i mnohé další věci.
Například: jakkoliv nám mnozí ekonomové a komentátoři neúnavně dávají za vzor Čínu, skoro nikdy neslyšíme, že růst z velmi nízké úrovně HDP, což je případ Číny, je něco jiného než růst z velmi vysoké úrovně, což je případ Evropy.
Neslyšíme ani například, že když Čína nedávno předstihla v absolutních číslech Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou světa, znamená to pouze tolik, že jelikož se to podařilo zemi, která má desetkrát více obyvatel než Japonsko, je stále ještě v přepočtu HDP na hlavu desetkrát chudší než Japonsko.
Neslyšíme také, že Čína nemá téměř žádný sociální stát, stejně jako Indie nebo Brazílie, a už vůbec neslyšíme úvahy o tom, zda si sílící střední třídy v těchto zemích nezačnou sociální jistoty zcela logicky vynucovat. Naopak slyšíme do omrzení, že si Evropa v konkurenci s Čínou nemůže svůj údajně přebujelý sociální stát dovolit.
Ba dokonce slyšíme úvahy o tom, že raketový rozvoj hospodářství je možný bez demokracie. Ano, ale jen po určitou hranici. I Čína zjistí, že neexistence právního státu a politické demokracie je za určitou hranicí hospodářského rozvoje kontraproduktivní. Pokud budeme považovat demokracii za evropský vynález, je Evropa nesmírně úspěšná i v tomto ohledu.
I řeči o přebujelém sociálním státu v Evropě jsou vesměs nesmysl. Ten je nákladný hlavně v těch zemích, kde kvete korupce a nepotismus, které spolykají nemalé prostředky. A má problémy též proto, že moderní demokratické státy zatím nenašly recept, jak se účinněji bránit loupeživým nájezdům globálních finančních institucí, jejichž ohromující ztráty jsou zatím ochotny sanovat. To se téměř jistě změní.
Obecně je ale Evropa, zejména ta severozápadní, až na výjimky místem s nejvyšší průměrnou vzdělaností na světě, nejdostupnější zdravotní péčí vysoké kvality, nejvyšším průměrným věkem, a vedle USA i s nejvyšším počtem technologických a vědeckých inovací. Dokonce i lamentování nad vysokým počtem starých lidí je falešné—je to výsledek úspěchu evropského modelu. Navíc: je snad stáří jakási sociální choroba?
Demografický vývoj Evropy je obecně nepříznivý, ale to je například i vývoj v Číně. Populační růst začne zpomalovat téměř kdekoliv, kde se zvýší životní úroveň na určitou hranici.
Možná největším neúspěchem Evropy je její imigrační model, který je jen málo schopný integrovat přistěhovalce. Ale i imigrační nápor je nakonec výsledkem neobyčejné přitažlivosti Evropy, který spočívá nejenom v jejím vysokém životním standardu, ale i v jejích hodnotách a kultuře.
Ano, Evropa má problémy, ale současné apokalyptické vize evropské budoucnosti se zdají být do značné míry rozumováním zhýčkaných, kteří měří úspěch především růstem ekonomiky v absolutních číslech a nedokáží věci zasadit do širšího kontextu. Ve skutečnosti Evropa spíše prochází jen jistou nutnou adjustací svého velmi úspěšného modelu, v němž ústřední místo zaujímá vyspělý sociální stát, novým globálním podmínkám.
Ti, kdo už předpovídají čínské století a evropský úpadek, by si měli odpovědět na jednoduchou otázku: čím to, že se do Číny, Indie, Brazílie nebo dokonce superbohatých emirátů nehrnou milióny imigrantů z Evropy, ale že tomu je a i nadále bude pořad přesně naopak?
Stejně tak by si měli položit otázku, zda odpovědi na složité sociální problémy působené stárnutím populace, imigrací či náporem globálního kapitalismu nakonec lépe vyřeší spíše vzdělaná a historií poučená Evropa nebo naopak nějaký nový ekonomický tygr, jako je Čína, která ve skutečnosti zatím není ničím jiným než dynamickou montovnou věcí, které, ač vymyšleny na Západě, se v Evropě a USA nevyplatí vyrábět.