Prezident Václav Klaus nazval v textu pro deník Právo mediální kritiku bývalého volebního lídra extremistické Národní strany Ladislava Bátory, jehož chtěl ministr školství Josef Dobeš za svého náměstka nebo poradce, „hilsneriádou“. Ta, jak známo, byla štvanicí ve jménu nejpokleslejšího českého národovectví a antisemitismu na žida Leopolda Hilsnera, který byl obviněn z rituální vraždy „české“ dívky Anežky Hrůzové.

Hilsnera se proti antisemitskému běsnění zastal Tomáš G. Masaryk. Prezident Klaus se nyní zastává Bátory, který vším, co dělá, patří svým profilem do stejného národoveckého davu, který Hilsnera uštval. Je to urážka nejen všech slušných lidí, včetně Masaryka, ale i židovských obětí antisemitismu.

Pěkně to vystihl Tomáš Halík: “Klausova stále větší náklonnost k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků, jejichž krédo tak pěkně formuloval Bátora, je znepokojující“.

Sám jsem měl s panem Bátorou poněkud absurdní zkušenost, připomínající časy druhé republiky, když se skupinkou členů iniciativy D.O.S.T. demonstroval proti vydání mé knihy o Václavu Klausovi. Fotografie v nahnědlé Národní myšlence, v níž se Halíkem tak pěkně popsaný myšlenkový svět názorově projevuje, ukazuje pana Bátoru s transparentem, na němž stojí „Vari Pehe, zemský škůdče!“

Neméně podivuhodný je článeček, který Bátora o této akci zveřejnil, přičemž ho doprovodil karikaturou, za níž by se nemusela stydět žádná tiskovina druhorepublikového fašismu.

Ano, Halík má pravdu: Klausova stále větší náklonnost k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků, jejichž krédo tak pěkně formuloval Bátora, je znepokojující. Na druhou stranu nikterak překvapující pro ty, kdo myšlenkové výboje pana prezidenta kriticky sledují už delší dobu.

Václav Klaus kdysi začínal po boku Václava Havla, Tomáše Ježka, Valtra Komárka a Jiřího Dienstbiera, později Josefa Zieleniece. Dnes lze jeho jméno přiřadit k Adamu Bartošovi (ano tomu, který vypracoval panem prezidentem pochválený seznam nenapravitelných pravdoláskařských petentů), Janě Bobošíkové, Ladislavu Jaklovi, Petru Hájkovi, a nyní i k Ladislavu Bátorovi. Opravdu smutný konec.