Podle médií na posledním jednání vlády vicepremiérka Karolína Peake upozornila ministra financí Miroslava Kalouska, že není gentleman, když mlátí někoho na ulici. Ten ji měl údajně opáčit, že se zachoval jako chlap a dodal: „Když vás tak vidím, tak jste asi nikdy v životě neměla chlapa.“

Už v květnu 2005 jsem napsal text nazvaný „Chlapi sobě“, který mi ve světle výše zmíněných výroků připadá natolik aktuální, že si možná zasluhuje „oprášit“ alespoň v tomto blogu.

Od té doby jsme samozřejmě měli mnohé další příležitosti být svědky „chlapáctví“ v české politice, od památné facky Miroslava Macka Davidu Rathovi, až třeba po dopis Jiřího Paroubka Mirkovi Topolánkvi na jaře 2007, v němž ho vyzýval, aby se zachoval jako chlap a nevyhýbal se televizní debatě s ním.

Ani někteří voliči si s politiky nezadají. Jako velmi "chlapácké" se jevilo házení vajíček na politiky ČSSD před volbami v roce 2010, nebo úder pěstí rozuřeného voliče do čelisti Bohuslava Sobotky. Velmi "chlapácky" se chová i "bílá" většina na Šluknovsku, když si to chce vyřídit s romskou menšinou. Zatímco v takové Francii by už politici hlavního proudu pochodovali v čele statisícové demonstrace na obranu menšiny, u nás dělají chlapácky svaly právě na tuto zuboženou menšinu, čímž jen pomáhají "politikům" z různých neonacistických skupin.

Ani Kalousek tak nebude asi posledním „chlapem“ v české politice. Možná v parlamentu brzy zasedne nějaká holá lebka.

Chlapi sobě
(publikováno v MF Dnes, 23.5.2005)

Zdá se, že hlavním měřítkem české politiky je Chlap. Když si například chtěl nedávno poslanec za sociální demokracii Robert Kopecký cosi vyříkat s premiérem Jiřím Paroubkem, deklaroval, že tak učiní „jako chlap s chlapem na férovku“. Nedlouho před tím jsme od jiného člena ČSSD mohli zaslechnout, že „Gross už měl měsíc na to, aby si jako chlap sbalil kufry“. Dokonce i jedna sociálně demokratická politička pravila, že od Grosse očekává, že se zachová „jako chlap“.

Dnešní předseda občanských demokratů před svým prvním zvolením do funkce dokonce prohlásil, že příští předseda ODS „musí být chlap s gulama“. Měl na co navazovat, protože v ODS se vždy chovali chlapsky, i když o gulích se začalo mluvit až v Topolánkově éře. Václav Klaus se jednou svěřil médiím, že mu jeho syn při jedné krizi poslal naléhavou zprávu na mobilní telefon, která zněla: „Tati, jestli seš chlap, tak odstoupíš“.

Klaus této výzvě k chlapskému chování jistě rozuměl, protože chlapstvím se už dávno řídila i jeho mezinárodní politika. Kdysi například prohlásil: „Já chlapské, sebevědomé a suverénní vztahy s Rakouskem bych nikdy neporušil“. Chlapsky se chová i k zženštilé Evropské unii.

Co je to ovšem proti bývalému premiérovi Miloši Zemanovi! Ten, jak znovu ukázal ve své nedávné knize, zakládá celou svou filozofii politiky na přesvědčení, že se má člověk v politice chovat jako chlap. O chlapství kdysi řekl i toto: „Skutečný chlap prostitutky nepotřebuje“.

Chlapství je v Česku evidentně považováno za základní měřítko jistého typu chování. Jako chlap se podle vyznavačů chlapáctví chová člověk který je férový, zásadový, „nebojí se věcem postavit tváří v tvář“, v rozhodujících momentech nepostrádá odvahu. A to ani kdyby měla padnout nějaká ta facka, jak se například kdysi stalo mezi sociálními demokraty Grulichem a Wagnerem v Posedicích.

Víme také, že skutečný chlap Zeman zůstane chlapem, i když například o kolegyni z vlastní strany mluví jako o „ líné couře“. A v tomto kontextu je nepochybně opravdovým chlapem i politik ze stejné strany, který prohlásí na adresu zmíněné „coury“ poté, co si nechala zmenšit poprsí, že "změna je to razantní, ale vzhledem k tomu, že mám velké ruce, tak bych preferoval větší rozměry."

Zdálo by se, že v tak intenzivně chlapském prostředí se může dělat jen férová a průhledná politika. Není sice úplně jasné, jak se mají chovat ženy, ale nezbývá než předpokládat, že—pokud chtějí ctít férová pravidla naší politiky—asi též jako chlapi. Žádné srovnatelné vyjádření tolika kladných vlastností, kolik jich obsahuje v Česku pojem „chlap“, se totiž v pojmech užívaných ve spojení se ženami nevyskytuje.

Nabízel by se možná pojem „dáma“, jenomže ten se vztahuje spíše k jistému stylu chování, než k hlubinné zásadovosti, kterou se vyznačuje skutečný chlap v české politice. V anglosaské tradici by byl mužským ekvivalentem dámy „gentleman“, čímž se rozumí uhlazený a ušlechtilý muž. Z čehož vyplývá, že gentleman není žádný chlap. Raději by si ukousl jazyk, než aby o své stranické kolegyni mluvil jako o couře, nebo aby veřejně inzeroval své gule jako záruku zásadovosti.

Přesto se vtírají neodbytné otázky. Například: Když máme tolik chlapů, proč se v krizových situacích naše země nechová stejně zásadově jako Británie, kde v politice mají místo chlapů jakési gentlemany? A proč je česká politika synonymem marasmu a neschopnosti rozumně si vládnout?

Neměla by to být s tolika chlapy hračka? A proč se v Evropě nejrozumněji vládne ve skandinávských zemích, kde je v politice tolik žen? A co kdybychom místo chlapů zkusili v politice raději prostě slušné lidi? Možná nám na tyto a další otázky odpoví nějaký český politik—samozřejmě pěkně chlapsky, od podlahy.