V minulých letech jsme byli v sousedním Polsku a v Maďarsku svědky naprostého zdecimování demokratické levice. Důvodem přitom nebyla jen komunistická minulost stran demokratické levice, jak se občas poněkud zjednodušeně argumentuje, ale skutečnost, že strany demokratické levice vládly nekompetentně a ignorovaly veřejnost.

V České republice nyní hrozí něco podobného, ale v opačném gardu: v příštích volbách by mohla být zcela vymazána demokratická pravice. Její voliči přitom nemusí nutně přejít do tábora současné levicové opozice.

V Polsku například značná část voličů demokratické levice přešla do tábora národně-populistické strany Právo a spravedlnost bratří Kaczynských, která je konzervativní, pokud jde o hodnoty a nacionalistickou rétoriku, ale spíše levicová, pokud jde o ekonomický program. V Maďarsku zase část znechucených voličů levice doputovala až do náruče krajně-pravicového Jobbiku.

Česká situace trochu připomíná Slovensko před rokem 2006, kdy nepopulární pravicové reformy vládní koalice vedené Mikulášem Dzurindou byly doprovázeny neustálými přestřelkami uvnitř koalice a malou ochotou vlády, přesvědčené o své pravdě, cokoliv vysvětlovat veřejnosti. Po volbách, které vyhrál s velkým náskokem levicově-populistický Smer, vznikla podivná koalice Smeru, Slovenské národní strany a Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko.

Smer vyhrál s velkým náskokem i v roce 2010, jenže podobně jako v Česku, kde zvítězila sociální demokracie, se ve vládní koalici nakonec spojily pravicové strany, které skončily až za ním. Ty nyní, také podobně jako v Česku, pracují s jakýmsi politicko-sebevražedným zanícením na tom, aby po příštích volbách byla pravice ještě v zoufalejší situaci než v roce 2006, a Směr mohl tentokrát vládnout sám.

Když si u nás někteří pravicoví komentátoři pochvalují, že Nečasova vládní koalice je sice příšerná, pokud jde o styl a komunikací s veřejností, ale v prosazování reforem jede kupředu jako parní válec, možná by měli vzít v úvahu, že politika vládních stran je naprosto sebevražedná, což ukazují i průzkumy veřejného mínění.

Vládní reformy většina veřejnosti odmítá, mnohdy už jen proto, že je vláda řádně nevysvětluje. Navíc panují značné pochybnosti o tom, že vláda opravdu ví, co dělá, a že některé její reformy, jako je penzijní, dávají v podobě, v jaké byly přijaty, smysl.

Věci veřejné jsou už v podstatě jen politický zombie, ODS ztrácí páru i věrohodné politiky, a TOP 09 je nadále spíše než stranou jen politickým klubem, příliš závislým na osobě jediného charismatického politika, který může kvůli svému stáří a zdraví, kdykoliv ze scény zmizet.

Na neblahé situaci vládních stran se přitom začínají čile přiživovat formace připomínající v lepším případě Právo a spravedlnost v Polsku, v horším maďarský Jobbik nebo pravé křídlo vládní maďarské strany Fidesz, přičemž tuto národnicky-populistickou část politického spektra, připomínající v některých svých odnožích českou fašizující pravici druhé republiky, stále čileji názorově zaštiťuje prezident Klaus.

Nečasova koalice se mnohým jeví jako buldozer, který si naprogramoval směr jízdy bez ohledu ne to, co všechno může svými pásy poničit, a jehož řidič už nemá vozidlo pod kontrolou. Největší strana vládní koalice, občanští demokraté, přitom jako by už zcela rezignovala na nějakou vnitřní obrodu, která by z ní smyla nálepku kmotrovství a klientelisimu.

Lze samozřejmě argumentovat, že do řádných voleb zbývají ještě stále téměř 3 roky, a veřejnost může změnit na vládní koalici i její politiku názor. Jenže české demokratické pravici, která v současnosti vládne, nejsou nakloněny ani externí faktory. Blíží se zřejmě další globální ekonomická krize, navíc českou ekonomiku může zle pocuchat i případný pád eura.

Jinými slovy: zatímco v ideálních podmínkách by se třeba některá opatření současné koalice mohla nakonec ukázat jako rozumná, podmínky, v nichž bude vládnout, pokud vláda předčasně nepadne, jsou velmi daleko od nějakého stabilního stavu. Připočítáme-li k tomu zoufalou neschopnost vládní koalice svoje kroky vysvětlovat veřejnosti a nepodmílat každý zásadnější krok vzájemnými útoky koaličních stran, skutečně hrozí, že demokratická pravice v podobě ODS a TOP 09 by mohla skončit v úplných troskách.

To by byla nepochybně špatná zpráva i pro příznivce levice. Slušný demokratický systém potřebuje dvě nohy—demokratickou pravici a demokratickou levici. Pokud zbude jako jediná kotva demokratického systému vnitřně nesourodá sociální demokracie, obklopená extrémní levicí a národně-populistickými či dokonce fašizujícími stranami, nečeká Českou republiku nic dobrého.

ČRo 6, 23.9.2011