Na korupci si česká veřejnost stěžuje už mnoho let, ale skutečné politikum z ní učinily až události v loňském roce. Jednou byla porážka občanských demokratů v komunálních volbách v Praze, která se pod vládou ODS stala symbolem korupce. Druhou byl nástup Věcí veřejných, které se probojovaly do Poslanecké sněmovny v roce 2010 pod praporem boje s korupcí.

Bohužel tyto politické události nevedly ke katarzi, ale pouze k politickým manévrům. Nečasova vláda si sice „boj s korupcí“ dala pod tlakem VV do svého koaličního erbu, ale od té doby předvádí pouze „boj o korupci“, tedy o to, kdo politicky citlivé téma korupce dokáže nejlépe využít nebo možná spíše zneužít. Jsme tak svědky nejenom vzájemného obviňování koaličních stran z korupce, nejenom populistického překřikování o to, kdo to myslí s „bojem s korupcí“ vážně, ale i snah co nejvíce rozostřit opatření, která by mohla korupci zmírnit.

Tato politická fraška dala vzniknout řadě občanských iniciativ, které navrhují vlastní recepty. Už k dříve existující vlajkové lodi pro boj s korupcí, mezinárodně působící Transparency International, nebo sdružením, jako je Oživení, se tak připojila Veřejnost proti korupci, Nadační fond pro boj s korupcí finančníka Karla Janečka, nebo různé iniciativy v podnikatelském prostředí inspirované stížnostmi a návrhy zahraničních obchodních komor působících v Česku.

Možnosti těchto iniciativ jsou omezené, protože z jejich návrhů nic nebude, pokud si je neosvojí nějaká politická strana, přičemž bohužel v občanské společnosti a médiích panuje jistá míra podezření, co vlastně ta která politická strana podobným jednáním sleduje. Myslí to vážně, nebo je to jen kouřová clona?

Ředitel Transparency International David Ondráčka navíc upozorňuje, že návrhy některých iniciativ jsou nesystematické, a že i v občanské společnosti se rozhořel svého druhu „boj o korupci“, tedy řevnivost mezi různými skupinami o to, jak a proč s korupcí bojovat. Účinný „boj s korupcí“ by tak mohl být na léta pohřben, o což možná také v některých případech jde.

Nabízí se proto otázka, zda například právě Transparency by se neměla pokusit činnost různých iniciativ koordinovat. Veřejnost proti korupci na začátku léta jednu schůzku nejrůznějších iniciativ svolala, přičemž se ukázala značná snaha různých skupin najít společný jazyk a témata.

Problémem je do jisté míry také postoj médií. Ta jsou na základě svých zkušeností natolik podezřívavá ke snahám některých podnikatelů, státních úředníků a politiků s korupcí bojovat, že jejich první reakcí často je pokus odpovědět si na otázku, „komu to slouží?“ Dobrým příkladem byly některé nevěřícné reakce na snahu Libora Michálka rozkrýt korupci na ministerstvu životního prostředí.

Podobně je tomu nyní, když na rozsáhlou systémovou korupci, která dusí českou ekonomiku, upozornil miliardář Andrej Babiš. Jelikož si dovolil obvinit z otevření stavidel systémové korupce především vládu Mirka Topolánka, byl pravicovými médii okamžitě podroben nejen kádrování ohledně vlastní minulosti, ale i zdrcující kritice, včetně onoho pověstného „komu to slouží?“

Zatímco jistá míra podezřívavosti v případě úspěšného podnikatele, který jen těžko mohl stát léta úplně mimo „systém“, je namístě, nabízí se otázka, zda si můžeme dovolit šmahem odmítat významné podnikatele, kteří tvrdí, že „už toho mají dost“. Očista totiž musí přijít především z podnikatelského prostředí, které si uvědomí, že systémová korupce se nevyplácí nikomu, kromě hrstky politických a podnikatelských parazitů.

Babiš může mít osobní motivy, ale zároveň by nebylo na škodu brát jeho čin jako volání S.O.S. Jinými slovy: když jeden z nejbohatších lidí v zemi je ochoten podpořit „boj s korupcí“, možná by bylo na místě chvíli počkat, než jeho čin odsoudíme jako další populistický nebo marketingový trik v politicky či jinak nekale motivovaném „boji o korupci“.

Právo, 22.9.2011