Jakkoliv bylo jasné, že současní vládní politici udělají téměř cokoliv, aby odvrátili předčasné volby, už pouhá možnost, že by se vláda Petra Nečase mohla poroučet, načež by se konaly předčasné volby, zažehla v části českých médií politický aktivismus, jehož cílem je oslabit volební šance sociální demokracie. Děje se tak před každými volbami, přičemž arsenál temných předpovědí a varovných úvah na téma, co všechno by vláda ČSSD mohla znamenat, se částečně obměňuje.

Často se přitom překrucují některá fakta, nebo se tak trochu manipuluje s veřejným míněním. Populární je například bajka o tom, jak socialistické vlády zemi neodpovědně zadlužily, ačkoliv to bylo právě během poslední vlády ČSSD, kdy se země nejvíce přiblížila plnění maastrichtských kritérií. Historická paměť je krátká, takže se také už nezmiňuje, že stovky miliard musely vlády ČSSD utratit na sanaci dluhů vytvořených během transformačního období Klausovými vládami.

To neznamená, že se za vlád ČSSD zbytečně neutrácelo. Jisté ovšem je, že největší černá díra, do níž mizí stamiliardy, tedy systémová manipulace státních zakázek, se plně rozvinula, ba přímo rozkvetla, až během vlád vedených po roce 2006 občanskými demokraty. Ti také dominovali na radnicích velkých měst a ve vedení krajů, kde je ČSSD vystřídala až v roce 2008.

Pokud jde o korupci, ČSSD rozhodně není čistá jako lilium, ale po šesti letech v opozici se rozhodně nejeví jako hlavní viník. Nejrůznější kmotrovské struktury jsou pevně přisáty především k současným vládním stranám.

Možný arsenál zbraní proti „rozhazovačné“ vládě levice je též oslabován skutečností, že současná vláda sice neustále něco „reformuje“ a škrtá, ale deficity i státní dluh přesto rostou. Navíc to činí chaoticky a stylem, který popuzuje už i pravicovou část veřejnosti.

V tomto kontextu asi nezabere ani démonizace některých předních představitelů ČSSD, jak se to dělo před volbami v roce 2010, kdy navíc měla média pohodlný terč v podobě Jiřího Paroubka, jehož se dařilo úspěšně vykreslovat jako politika s údajně autoritářskými sklony a „papalášským“ stylem. Ačkoliv šlo do značné míry o účelovou démonizaci, je zároveň pravda, že Paroubek iritoval mladou generaci, která raději vsadila na nové strany.

Jenže po tom, co předvedla současná vláda, se těžko budou hledat přední politici ČSSD, jejichž styl by mohl děsit veřejnost ještě více než chování některých současných ministrů. I když uznáme, že část současných problémů je zapříčiněna globální ekonomickou krizí, jen málokdo, jak ukazují průzkumy, si po šesti letech pravice ještě myslí, že by ČSSD vládla hůř.

Novinářským aktivistům ve službách pravice tak nakonec zbývá už jen jedna tradiční zbraň: strašení komunisty. Ačkoliv ČSSD v posledních dvaceti letech několikrát mohla, ale nakonec se nikdy nespojila s KSČM, přesto jsme před každými volbami byli vystaveni tvrzením, že se tentokrát už opravdu, ale opravdu po volebním vítězství s komunisty spojí.

I nyní se ve světle i jen vzdáleně možných předčasných voleb začaly rojit texty na téma vláda ČSSD s komunisty. Co na tom, že nic nesvědčí o totálním selhání vlády pravice lépe než skutečnost, že podle různých anket a průzkumů by většině společnosti spojenectví ČSSD a KSČM nevadilo., a že KSČM už předběhla ve volebních preferencích i ODS.

To neznamená, že taková vláda by byla pro Českou republiku nějakým požehnáním, a i proto je jisté, že pokud to bude možné, utvoří ČSSD raději vládní většinu s lidovci, popřípadě zelenými, než s komunisty. Není to ale její vina, že už jen z pomyšlení na koaliční spolupráci s ODS nebo TOP 09 se většině příznivců ČSSD dělá nevolno. Zejména ODS se navíc zprofanovala natolik, že to nejlepší, co by se jí mohlo stát, pokud se nemá úplně zničit, by byl delší pobyt v opozici.

Při strašení některých médií komunisty jsou především směšná varování, že účast KSČM na vládnutí, ať už v podobě přímé koaliční spolupráce s ČSSD nebo v podobě podpory menšinoví vládě ČSSD, by zavedla Českou republiku do mezinárodní izolace.

V nejhorším případě, v závislosti na chování KSČM, by totiž vedla k podobnému povytahování obočí v zemích na západ od nás, kterého jsme byli svědky během koaliční spolupráce strany Právo a spravedlnost s extrémistickou Ligou polských rodin a Sebeobranou v Polsku, nebo koaliční spolupráce Směru se Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko u našich východních sousedů.

Pokud jde ale o možnou mezinárodní izolaci, do té Českou republiku už svojí „evropskou“ politikou zavedla úspěšně současná vláda. Dokonce i v NATO, kterému by prý vládní angažmá komunistů vadilo, má současná Česká republika kvůli vládním škrtům v obraně pověst černého pasažéra.

Jestliže se KSČM na vládnutí má někdy podílet, bylo by rozhodně lepší, kdyby se tak stalo za situace, kdy bude jen sekundovat silné ČSSD. Podíl na vládě by byl za takové situace mnohem větším testem pro KSČM než pro ČSSD, protože přijetí odpovědnosti za vládu by docela jistě nejen ovlivnilo pohled veřejnosti na KSČM, která v posledních letech z opozičních lavic věci bez odpovědnosti jen kritizuje, ale navíc by s velkou pravděpodobností vedlo k pročištění poměrů uvnitř strany.

Jinými slovy, ukázalo by se rychle, zda KSČM vůbec může fungovat jako součást „systému“, nebo je to strana veskrze antisystémová. Pokud by se ukázalo to druhé, zřejmě by se jako každá „antisystémová“ strana, která se „ušpinila“ vládnutím v rámci „nepřátelského“ systému, začala štěpit. Bývalí francouzští komunisté, rakouští Svobodní, či již zmíněná Liga polských rodin by mohli vyprávět.

Už proto by se neměla ČSSD nechat předpokládanou antikomunistickou hysterií zastrašit, jakkoliv bude vzhledem k nedostatku jiných zbraní, používaných tradičně proti vládě ČSSD, asi tentokrát ještě silnější. ČSSD by si měla nechat dveře otevřené k takové koaliční spolupráci, která ji bude po volbách nejlépe vyhovovat.

I z hlediska předvolební strategie se jeví jako poněkud kontraproduktivní občasné veřejné úvahy některých sociálně demokratických představitelů, s kým strana spolupracovat po volbách rozhodně bude či nebude. ČSSD by měla představovat v první řadě svůj program a zároveň sebevědomě odbývat dotazy médií na povolební spolupráci slovy, že o tom se jako suverénní strana rozhodne až po volbách.

Deník Referndum, 24.4. 2012