Spor, který se rozhořel mezi církvemi a sociální demokracií o církevní restituce, se dostal do polohy, v níž panuje zbytečná hysterie a zjednodušování na obou stranách sporu, které nesvědčí o dobrých demokratických mravech. Jazyk a styl argumentace, kterých jsme svědky, ukazují, že politika u nás i dvaadvacet let po pádu komunismu snadno sklouzává do téměř třídního boje.

Roznětkou posledního kola vášní se stal předvolební billboard sociální demokracie, na němž vidíme paži jakéhosi dobře oblečeného muže, která předává velký měšec peněz natažené paži církevního preláta, to vše doprovozeno nápisem: 134 miliard Kč chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím.

Představitelé České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí obvinili souvislosti s tímto billboardem ČSSD, že útočí proti majetkovému narovnání a církvemi po vzoru plakátů nacistické Třetí říše. ČSSD podle nich vyvolává atmosféru nenávisti.

ČSSD vzápětí ústy svého předsedy Bohuslava Sobotky prohlásila, že zcela odmítá způsob argumentace a slovník z dob hluboké totality, který někteří církevní představitelé v otevřeném prohlášení použili. Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek použil ještě ostřejší argumenty, když obvinil církve z korupčního jednání. Na odkaz k Třetí říši reagoval připomínku, že zatímco sociální demokraté byli nacisty pronásledováni, katolická církev prý hrála „kolaborační roli“.

Podívejme se na jádro sporu. Sociální demokracie v prozatímní diskusi o majetkovém vyrovnání s církvemi nebyla zcela proti takovému vyrovnání, vadilo ji ale, že vládní koalice připravila zákon o majetkovém vyrovnání bez širší diskuse s veřejností i opozicí, a že není jasné, jak dospěla k celkové částce 134 miliard korun. K ritizovala, že není k dispozici taxativní výčet majetku, který by měl být vrácen, což vytváří podmínky pro korupci a netransparentnost. Argumentovala též, že majetkové vyrovnání zahrnuje i majetek znárodněný komunisty před rokem 1948.

ČSSD dále opakovaně argumentovala, že v současné situaci, kdy vláda bojuje se zadlužením s pomocí tvrdých škrtů a kdy se země potýká s ekonomickou krizí, by bylo namístě restituce církevního majetku v řádu desítek miliard korun přinejmenším odložit. Přišla také s alternativním návrhem, aby byl místo vracení majetku přímo církvím vytvořen veřejnoprávní fond církevního majetku.

Vědoma si skutečnosti, že téměř 80 procent občanů nesouhlasí s vracením majetku církvím, přinejmenším v té podobě, jak jej navrhla vláda, ČSSD se rozhodla udělat z církevních restitucí hlavní téma nadcházející kampaně před krajskými a senátními volbami. Vládní tábor ji vzápětí obvinil z populismu, protože restituce jsou prý téma celostátní, nikoliv krajské.

To je ovšem pravda jen do jisté míry. Restituce se dotknou lidí na všech úrovních, a ČSSD to dobře ví. Navíc kritika ČSSD za populismus je v tomto případě sama populistická, protože v politice kdekoliv na světě politické strany využívají ve všech druzích voleb témata, která veřejnost dokáží mobilizovat, a to bez ohledu na to, zda jde o volby takzvaně celostátní nebo místní. Kdyby ČSSD vládla na centrální úrovni a ODS s TOP 09 by ovládaly kraje, není pochyb o tom, že by se snažily z krajských voleb též udělat celostátní referendum.

Největším problémem tedy není, že ČSSD se téma restitucí rozhodla využít v krajských volbách, ale spíše skutečnost, že ve volební kampani nelze takto citlivé téma pojednat jinak, než jako zjednodušenou zkratku. Sociálním demokratům by se asi, například na billboardech, těžko vysvětlovalo, že nejsou proti majetkovému vyrovnáni z principu, ale že jsou proti způsobu, jakým to činí vláda. Uchýlili se tudíž ke karikatuře složitého tématu, jakým je výše zmíněný billboard, což ovšem budí oprávněnou kritiku.

Na druhou stranu, církevní představitelé církvím příliš nepomáhají, když se do ČSSD pustili s pomocí odkazů na doby totality. Z morálního hlediska mohou mít sice pravdu, ale z politického hlediska by bylo lepší, kdyby spíše využili svého práva mlčet. Zákon o církevním vyrovnání zatím prošel Poslaneckou sněmovnou, levicový Senát ho docela jistě odmítne, a pak bude ve Sněmovně zapotřebí sto a jeden hlas na to, aby bylo senátní veto přehlasováno.

Je přitom velkou otázkou, zda razantní vstup církevních představitelů do v podstatě politické diskuse nakonec spíše ještě nezvýší společenský odpor k církevním restitucím, což může ve výsledku nahlodat odhodlání několika vládních zákonodárců zvednout pro zákon ruku. Navíc svým vystoupením dokonale vyšli vstříc plánům ČSSD udělat z církevních restitucí hlavni volební téma před krajskými volbami.

Otázkou také je, zda církevní představitelé nepřeceňují demokratické instinkty národa, který v otázce vztahu k církvím, zejména církvi katolické, má za sebou nejenom 40 let komunistické indoktrinace, ale také protikatolický étos první republiky. Jinými slovy, když už církevní představitelé vstupují takto razantním, ba agresivním způsobem na politickou půdu, měli by možná mít realističtější pohled na svoje vlastní postavení v převážně sekulární společnosti.

Je jasné, že církvím jde o hodně. Jenže o hodně jde také velké části společnosti, která na tom momentálně ekonomicky není dobře. Jakkoliv se morálka vrácení toho, co bylo znárodněno před 64 lety komunisty, jeví jako průzračně čistá, z politického hlediska může vrácení znárodněného majetku projít bez větších otřesů, pouze jsou-li k tomu příhodné podmínky. Takové podmínky byly na začátku 90. let, když byla společnost srozuměna s masivními přesuny majetku coby vypořádáním se s dědictvím komunismu.

Čeští politici tuto příležitost zmeškali, částečně i kvůli tehdy dosti proticírkevním postojům tehdejšího premiéra Václava Klause. Současné restituce se tak snaží napravit nejen komunistické křivdy, ale i selhání pravicových vlád ze začátku 90. let. Problém je, že se tato údajná náprava děje nikoliv v období růstu, ale všudypřítomného utahování opasků. Stejně problematické je, že společnost je nyní mnohem ostražitější vůči netransparentnosti, která by mohla při přesunech majetku plodit korupci, přičemž vládní zákon si s transparentností nedělá velké starosti.

A právě v tomto ohledu hraje vše do karet ČSSD, která to dobře ví, a je si též vědoma, že si vláda i církevní představitelé politicky ubližují dokonce i v případech, kdy obviňují ČSSD z populismu.

Nemá-li se ale situace zcela radikalizovat, bylo by dobré zklidnit vášně na obou stranách sporu. ČSSD ať si klidně církevní restituce pro nadcházející volby ponechá jako hlavní téma, ale měla by svoje postoje vysvětlovat kultivovanějším způsobem a nezneužívat svoji převahy ve veřejném mínění k laciným zkratkám.

Vládní tábor a církevní představitelé by naopak měli odolat pokušením vykreslovat souboj s levicí o církevní restituce jako téměř třídní boj. Společnost jim není v tomto tématu nakloněná, a stane-li se nakonec z církevních restitucí opravdu něco jako třídní boj, vyhraje ho jednoznačně levice.

ČRo 6, 11.8.2012