Doznívající povodně způsobily na jedné straně velké škody i tragédie, ale na straně druhé ukázaly i cosi pozitivního. Po krátkou dobu najednou poměrně dobře fungoval stát.
Přírodní katastrofa spustila krizové mechanismy, takže nad politikou a politikařením měli načas navrch profesionálové, kteří tvoří Integrovaný záchranný systém. Ukazuje se, že rezervoár profesionality i obětavosti je u nás značný, když se mu politika neplete příliš do cesty.

Povedou se samozřejmě oprávněné diskuse o tom, zda ta či ona protipovodňová bariéra měla být už postavena nebo měla být postavena jinak, či zda se měla voda z přehrad upouštět dříve či později. Povedou se i obecnější diskuse o tom, co způsobily necitlivé lidské zásahy do krajiny. Jisté ale je, že ve svém jádru zafungoval záchranný systém dobře.

Znepokojivé je, že takto profesionálně funguje systém složený z politiků, státní správy, hasičů, policistů, zdravotníků a armády jen během krize. Nabízí se nepříjemný závěr, že dennodenní demokratický provoz zatím příliš „neumíme“, zatímco na fungování v krizovém režimu jsme i zásluhou národní historie docela uzpůsobení.

Jenže státy,v nichž se žije dobře, se poznají nikoliv podle toho, jak zvládají občasnou krizi, v níž se společnost dokáže vzepnout k mimořádným výkonům, ale podle toho, že jejich provoz je profesionální i v takříkajíc v běžném životě.

Přitom i polici, kteří se normálně nesmyslně hašteří, a nejsou často tudíž schopni hledat rozumná řešení i kompromisy, jako je třeba kvalitní zákon o státní službě, jistě během povodní cítili, že mají-li za sebou profesionálně fungující „systém“, funguje se o poznání lépe i jim. Navíc, což je v čase katastrofy paradox, lepší je na čas i celková atmosféra ve společnosti.

S profesionálně fungujícím „systémem“ v zádech, vypadali najednou i dosavadní političtí zoufalci z vládních kruhů po většinu času docela profesionálně. Je tedy zřejmé, že nefunkční stát, s jehož pomocí se snaží v „normálních“ časech vládnout, poškozuje i je samé, protože takový stát nejen přímo generuje různé kalamity, jako byla loňská metylalkoholová aféra, kolaps dopravních registrů, či sKarty, o korupci nemluvě, ale vyvolává vůči politikům ve společnosti nenávist.

Cynik by samozřejmě řekl, že právě korupce je důvodem, proč naši politici nechtějí, aby stát v běžném provozu fungoval alespoň částečně tak, jak funguje, když vládu nad ním převezme Integrovaný záchranný systém. Přesto se vtírá otázka, zda se zkorumpovaným politikům i podnikavcům, co je korumpují, v nefungujícím a zkorumpovaném státě, v němž průměrný občan politiky pohrdá, skutečně žije tak dobře, že jim všechen ten šlendrián za to stojí.

Pro kvalitu života i fungování moderních společností, jak zajímavě upozorňuje ve své poslední knize nazvané Politika nezájmu Petr Drulák, je důležitá dimenze bratrství, kterou francouzští osvícenci považovali za rovnocennou se svobodou a rovností. Jenže pocit pospolitosti a vzájemnosti se vytrácí v západním světě obecně kvůli bezduchému technokratickému provozu moderních společností, a u nás pak také konkrétně kvůli asociální, zbytečně polarizované politice a nefungujícímu státu.

Když během povodní najednou na čas funguje stát i pocit pospolitosti, cítíme se ve vlastní zemi, i navzdory katastrofě, lépe. Politici by se nad tím měli zamyslet. Možná není ke změně k lepšímu třeba až tak moc.

Právo, 8.6.2013