Západem obchází strašidlo antipolitiky. Od Tea Party ve Spojených státech, přes hnutí Pět hvězd v Itálii nebo Team Stronach v Rakousku, až po nejrůznější nová hnutí před nadcházejícími volbami v České republice, máme co do činění s uskupeními, která se vymezují proti tradiční stranické politice.

Demokratická politika se vždy potýkala s populistickými hnutími, založenými na anti-elitářství, údajném naslouchání lidu, a nabídce jednoduchých řešení pro složité problémy. Nová antipolitická hnutí jsou jiná v tom, že mnohá zcela odmítají nejen tradiční stranické struktury, ale i strukturovaný politický proces.

Jistě, politické strany všude na Západě jsou v krizi, stejně jako je obecněji v krizi liberální demokracie. Důvodů je mnoho, tím hlavním je zhoubný vliv velkých peněz na politiku, který mnohonásobně zesílil s ekonomickou globalizací. Politika zůstala lokální, zatímco finance a podnikání jsou globální. Národní politika, reprezentovaná stranami, je tudíž stále více bezmocná.

Jenže zatímco tradiční stranická politika je stále více bezzubá a zkorumpovaná globálním kapitálem i místními oligarchy, antipolitika není řešením už vůbec. Nová hnutí nemají jasné struktury a rozhodovací procesy. Nabízejí především to, co chce lid, rozzlobený na tradiční politiku, slyšet.

Pohrdají i demokratickým politickým procesem. Zástupci americké Tea Party v Kongresu, ač v menšině, přivedli USA na pokraj bankrotu a paralyzovali vládu, protože nesouhlasí s Obamovou zdravotní reformou. Je jim jedno, že reforma byla řádně schválena a prošla i u Nejvyššího soudu. Jsou přesvědčeni, že prostě mají pravdu.

Jenže demokratický proces je založen na tom, že spolu soutěží mnoho různých „pravd“. V určitém okamžiku musí poražená menšina uznat, že její „pravda“ nezvítězila. Má-li za to, že byly pošlapány ústavní procedury nebo nějaká základní lidská práva, může se obrátit na ústavní soud. Nevyhoví-li soud její stížnosti, nezbývá jí, než se pokusit uspět lépe v příštích volbách a prosadit změnu politicky.

Příklad Tea Party je důležitý, protože osvětluje, jak antipoltická hnutí fungují. Operují buď z pozic vlastních „morálních výšin“, o kterých nemíní diskutovat, nebo z pozic názorů svých vůdců, na nichž finančně i jinak závisí. Jednou formou antipolitiky tak byla i berlusconizace politiky v Itálii. Výsledkem nemůže často být nic jiného než nestabilita, nebo, jako v případě USA, dokonce hrozba totálního kolapsu státu.

Bohužel není zatím jasné, co může chátrající stranickou politiku v západních demokraciích oživit. Proces politické globalizace, který by proti globálně fungující ekonomice postavil globální politické instituce, je zatím zoufale pomalý, navíc demokracie na nadnárodní úrovni moc nefunguje. Pod náporem jsou i občanské společnosti v národních státech, které by snad mohly k oživení národní politiky přispět.

Západní demokracii prostě čekají těžké časy. Když Karel Marx ironicky prohlásil, že Evropou obchází strašidlo komunismu, viděl komunismus jako nejhumánnější možnou alternativu ke kapitalismu. Tam, kde se komunismus nakonec prosadil, byly výsledkem brutální totalitní režimy. Pokud by se v současné krizi prosadila antipolitika, která si o sobě myslí, že je smysluplnou alternativou ke zkrachovalé stranické demokracii, nemusí to bohužel dopadnout o moc lépe.

Právo, 16.10.2013