ČSSD uspořádala další celostátní konferenci, tentokrát pod heslem „debata k reformě ČSSD“. Této „reformy“ se má dosáhnout jakousi „modernizací“, přičemž ta se má primárně odehrát s pomocí „reformy“, která se má primárně opírat o z avedení vnitrostranických referend o klíčových věcech.

Předchozí tautologická formulace naznačuje, v čem je hlavní problém ČSSD: strana se pohybuje v bludném kruhu. Ráda by prý přitáhla nezávislé osobnosti i mladé lidi, podobně jako to učinila různá nová hnutí, ale nemůže nabídnout téměř nic, čím by je skutečně přitáhla.

Začněme vnitrostranickými referendy. Nejde o žádnou modernizaci, ale především o snahu obejít nejrůznější stranické struktury na krajských a nižších úrovních, které jsou v područí klientelských zájmů. Těžce nesou, že se jim do jejich zavedené praxe míchají jacísi Sobotkové, Dienstbierové či Zaorálkové z Lidového domu a vlády, kteří ještě navíc čas od času otravují s jakýmisi údajně levicovými idejemi.

Současní lídři ČSSD vycházejí zřejmě z představy, že členstvo strany je jaksi otevřenější novým myšlenkám a postupům, a bude v referendech rozhodovat lépe, než „aparát“ pod vlivem „nereformovaných“ krajských a okresních politiků.

Těžko říct, jak k takovému názoru dospěli. Poučit by se měli už z několika marných pokusů stranu „modernizovat“, stejně jako z příklonu většiny členů i voličů k prezidentskému kandidátovi, který—ještě provoněn jakýmsi politickým naftalínem--jako by vypadl z vitríny muzea ranného postkomunismu 90. let. Krajští a další místní bosové--mnozí z nich se hlásící k „zemanovskému“ křídlu--znají evidentně své pappenheimské lépe než současné osazenstvo Lidového domu.

ČSSD je prostě i dnes, čtvrt století po svém znovuobnovení, mentálně především strana „postkomunistická“, nikoliv moderně levicová. Je to strana se vším všudy provinční, což se hezky projevuje pokaždé, když její různí politici mají komentovat nějakou mezinárodní krizi či trend.

Není náhoda, že členové a voliči ČSSD jsou více euroskeptičtí a méně tolerantní vůči menšinám, než voliči občanské pravice. Ideje tzv. kulturní levice nebo skutečná diskuse o Evropě v kontextu úvah o víceméně ničivém vztahu globálního kapitalismu k demokracii jsou zcela na okraji stranického uvažování.

Prosadit jakousi novou tvář takové strany shora půjde jen těžko. Nejen proto, že takové pokusy budou narážet na realitu stávajícího členstva a voličstva, ale i proto, že Sobotka a jeho lidé dnes vedou vládu i stranu nikoliv se silným přirozeným mandátem, ale vlastně jen zásluhou neobyčejného jednorázového břídilství skupiny kolem Michala Haška při jinak dobře rozehraném pokusu Sobotku svrhnout.

Strana se sice v reakci na zprávy o puči a Haškově lhaní dočasně okolo Sobotky semkla, ale nestala se tím o nic „modernější“. Strukturálně i ideově nadále zůstává jen jakousi obdobou ODS v té části politického spektra, které se u nás z jakéhosi zvláštního důvodu říká „levicové“. Stejně jako její pravicová sestra zrozená po pádu komunismu se většinově důsledně řídí heslem „bližší košile než kabát.“

Konference strany, kde se má celý den mluvit o „kabátu“, je při stavu české stranické politiky, včetně té sociálnědemokratické, jen marným cvičením. Většina současného členstva strany i regionálních bosů nebude ani vědět, o čem ty řeči o „modernizačním kabátu“ mají být, neb se pevně drží svých „košil“. A většina osobností a mladých, které má takové cvičení přitáhnout, zůstane ke straně dozajista nadále spíše chladná.

Právo, 15.3.2014