V krizi okolo připojení Krymu k Rusku může leckterý Čech zakoušet nepříjemné reminiscence dvojího druhu—mnichovské a komunistické. I proto je zajímavé, že někteří čeští politici a část veřejnosti, kteří se Ruska zastávají, tak snadno ignorují, že rétorika sudetských Němců v Československu v druhé polovině 30. let minulého století byla téměř identická s rétorikou Rusů, když ti dnes mluví o potřebě chránit Rusy na Krymu před údajným fašistickým režimem na Ukrajině a práva na sebeurčení se domáhají silou.

I Československo bylo líčeno jako nedemokratický utlačovatel práv německé menšiny. Dokonce ani Hitler, který se postavil do role jejího ochránce, ale nevtrhl do Sudet, kde by pak zorganizoval před namířenými zbraněmi referendum o odtržení. Svého nakonec dosáhl vydíráním západních mocností, které mu, prý v zájmu míru, odtržení Sudet v Mnichově odkleply.

Postup jiný, výsledek stejný: Sudety skončily za jásotu etnických Němců v rukou Hitlera, Krym je nyní za jásotu Rusů v rukou Putina. Jisté je, že ukáže-li západní svět vůči Rusku stejnou slabost, jakou ukázal v roce 1938 vůči Hitlerovi, obsadí Putin i další části Ukrajiny. A možná nejen Ukrajinu.

Nepříjemné historické reminiscence navozuje i doktrína, která se s okupací pojí. Když Sovětský svaz vtrhl v roce 1968 do Československa, formuloval Leonid Brežněv doktrínu „omezené suverenity“, podle které má Sovětský svaz právo chránit socialismus v sovětském bloku. Kreml nám nyní oznámil, že Rusko si vyhrazuje právo chránit Rusy v jiných zemích.

Kolik Rusů je k tomu potřeba, a co konstituuje pošlapávání jejich práv, evidentně závisí jen na mínění Kremlu. Mít v kterékoliv zemi ruskou menšinu se tak stává ve světle současného chování Moskvy rizikovým faktorem.

Pokud jde o Ukrajinu, nový režim v Kyjevě se dostal k moci sice s pomocí ulice, což jistě může vzbuzovat otázky o jeho legitimitě, ale není známo, jak tvrdí Rusové, že by nějak výrazně ubližoval Rusům kdekoliv na Ukrajině, a vůbec už ne na Krymu.

Na dění na Majdanu se bezpochyby přiživily různé neonacistické a ultranacionalistické skupiny, jeho jádro však tvořili lidé, kteří prostě nesouhlasili s politikou Viktora Janukovyče. Demonstrovali celé týdny neobyčejně mírumilovně—až do okamžiku, než do nich začali střílet.

Občas je třeba věci pojmenovat jasně. Nový režim v Kyjevě je v podstatě demokratický, i když na něm parazitují různé neofašistické skupiny. Zato režim v Rusku je dnes už v podstatě neofašistický, ačkoliv na svých okrajích ještě z různých důvodů toleruje opozici.

U nás máme zatím svobodu. Ti, kdo brání Putina, mají krátkou historickou paměť. Z naší historie víme, že když expanzivní diktátor vycítí slabost, využije toho. Lord Chamberlain naivně mluvil po příjezdu z Mnichova o záchraně míru a o Československu jako o zemi, „o níž nic nevíme“, a proto ji lze obětovat. Už za rok musela do války s Hitlerem jít i Velká Británie.

Stejně tak dnes nemusí být v bezpečí před Putinem ani země, jejichž někteří politici tvrdí, že Ukrajina je jen jakýsi podivný, prý umělý stát, o němž nic nevíme, takže proč Rusům nevyhovět.

ČRo Plus, 19.3.2014