Téměř všichni zahraniční novináři, kteří se v posledních týdnech sjížděli do Prahy, aby napsali o politické situaci u nás, položili nakonec obligátní otázku: Vznikne mezi Českou republikou a Evropskou unií pod vedením Andreje Babiše stejný příkop, jaký vidíme ve vztazích mezi Unii a Polskem i Maďarskem?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Babiš není uhněten ze stejného ideologického či prvoplánově nacionalistického těsta jako Jaroslaw Kaczynski v Polsku nebo Viktor Orbán v Maďarsku. Firmy jeho podnikatelského impéria, které dočasně vložil do svěřeneckého fondu, podnikají i v několika zemích západní Evropy. A i kvůli skutečnosti, že nemalá část jeho podnikání se týká zemědělství, profituje Agrofert, který Babiš, pracně léta budoval, i z nemalých evropských dotací.

Během volební kampaně byla Babišova rétorika spíše euroskeptická. Unii kritizoval zejména kvůli její migrační politice, ale také kvůli tomu, jakým způsobem probíhala jednání ministrů financí. Opakovaně odmítl zavedení eura u nás v dohledné době, protože by se prý Česká republika stala spoluzodpovědnou za případné další finanční problémy jižního křídla eurozóny.

To vše bude ale muset znovu promyslet. Den po jmenování jeho menšinové vlády má vyrazit na summit Evropské rady. Podle zpráv v médiích se tam prý hodlá uvést jako tvrdý kritik evropské migrační politiky. „Upozorním, že pokud chceme mluvit o reformě Evropské unie, tak musíme mluvit o reformě imigrační politiky,“ řekl Babiš.

Takové plány se ale jeví spíše jako pokračování domácí volební kampaně, než jako užitečný příspěvek do evropské diskuze. Vystoupí-li s tvrdou kritikou evropské migrační politiky, aniž by nabídl taková řešení, která západní politiky ještě nenapadla, a která se tudíž už tak či onak neuskutečňují, bude jen za dalšího visegrádského křiklouna, kterých má evropský západ bohužel už plné zuby.

Doufejme tedy, že se Babiš před summitem kupříkladu důkladně seznámí s návrhem na novou evropskou azylovou politiku, kterou schválil Evropský parlament, a která obsahuje nejen návrhy na omezení migrace, ale také na pan-unijní sdílení břemene azylových řízení s těmi migranty, kteří se do Evropy přeci jen dostanou. Pokud nový český premiér bude argumentovat pouze potřebou ještě více utěsnit vnější hranice EU a nelegální migranty vracet tam, odkud přišli bez toho, že by zbytku EU nabídl alespoň nějakou formu solidarity v péči o uprchlíky, kteří v Evropě už jsou, bude automaticky zařazen k Orbánovi a Kaczynskému.

To samé platí o jeho případných reakcích na reformy Evropské unie, zejména eurozóny, které Evropská komise—inspirována částečně návrhy francouzského prezidenta Macrona—v těchto dnech předkládá. Babiš se během volební kampaně do Macrona i jeho návrhů několikrát ostře pustil a nešetřil ani německou kancléřku Merkelovou. Pokud v tom bude pokračovat i jako premiér, dozajista nevytvoří pro Českou republiku dobrou výchozí pozici pro složitá jednání o evropských reformách.

Babiš je přitom zranitelnější než Kaczynski nebo Orbán, protože jeho politická legitimita není, jako v jejich případě, odvozena od prvoplánového nacionalismu, který může i případné negativní ekonomické dopady euroskeptické politiky zúročit ve svůj prospěch, ale na slibech ekonomické prosperity a modernizace země. A na vztazích s EU, jak už bylo řečeno, závisí do jisté míry i jeho podnikání.

Měl by tedy v roli premiéra ve vztahu k EU opatrně našlapovat a nabídnout přívětivější tvář než polští a maďarští politici, spíše než pokračovat ve své předvolební rétorice, která i ve vztahu k EU občas připomínala slona v porcelánu. Evropští lídři jsou jiná liga, než domácí političtí oponenti, které hravě vyřídil. A v podobě evropských dotací i plánů na vytvoření dvourychlostní Unie mají v rukou nástroje, jejichž případné využití může Českou republiku nejen dost bolet, ale také vykolejit Babišovy plány na ekonomickou modernizaci země.

ČRo Plus, 6.12.2017