Nový český premiér Andrej Babiš, zdá se, velmi stojí o to, aby byl vnímán jako reformátor, který dokáže Českou republiku zmodernizovat. Na domácí scéně to ovšem nebude mít lehké, protože jeho hnutí ANO je zatím izolované, a Babiš jen těžko bude shánět většinu pro svojí vládu. A bude-li vládnout menšinově, bude pro změnu těžko shánět většiny pro zákony, kterými by zemi posunul vpřed.

Babiš přitom navíc čelí obvinění v kauze Čapí hnízdo, což je stín, který ho bude až do případného osvobozujícího soudního rozsudku nebo odložení jeho případu orgány činnými v trestním řízení doprovázet, i kdyby ho nová Sněmovna na rozdíl od té předchozí nevydala k trestnímu stíhání. To mu bude doma dál nepochybně svazovat ruce.

Přesto je jedna oblast, v níž by se Babiš mohl jako reformátor svého druhu prosadit téměř okamžitě—bez ohledu na to, jak silná bude jeho vláda. Tou oblastí jsou zamrzlé české vztahy s Evropskou unií.

Česká republika si totiž svými opakovanými „ne“ v reakcích na nejrůznější evropské reformy a iniciativy vytvořila ve zbytku EU pro sebe obraz problematického člena, který je v unii jen z nedostatku jiných alternativ. Pokud by měl opravdu vzniknout projekt dvourychlostní unie, naše země v tomto okamžiku nepatří k adeptům na účast v tvrdém integračním jádru.

Češi prostě neumějí v EU vyjednávat. Ani odpor české politické reprezentace proti uprchlickým kvótám nemusel dojít až k hrozbě žalobou na Českou republiku u Evropského soudního dvora, kdyby byli čeští politici schopní rozlišovat mezi svými možná oprávněnými pochybnostmi o smyslu systému kvót na jedné straně, a nutností řídit se demokraticky přijatými rozhodnutími EU na straně druhé.

Mohli se poučit na Slovensku. To sice protestovalo proti kvótám a snažilo se vysvětlit proč, ale zároveň neodmítlo tak radikálním způsobem jako Česká republika nutnost řídit se rozhodnutím EU o kvótách. Česká vláda rovnou přijala v předvolební horečce vládní usnesení, že tuto evropskou legislativu nebude respektovat.

Ve výčtu poněkud trucovitých českých reakcí na iniciativy Bruselu bychom mohli pokračovat. Čeští politici si ještě ani pořádně nepřečetli navrhované znění nové evropské azylové politiky, kterou schválil Evropský parlament, a už proti ní protestují. Nebo se pokoušeli změnami vlastní ústavy obejít evropskou směrnici o zbraních.

Příkladem z jiného soudku je český postoj k euru. Česká republika plní maastrichtská kritéria pro jeho přijetí, ale čeští politici téměř unisono odmítají euro přijmout, protože to pro nás prý není momentálně výhodné. Co na tom, že k přijetí eura jsme se zavázali v přístupové smlouvě bez toho, že budeme okolo přijetí eura takto chytračit.

A právě zde se nabízí Babišovi možnost, jak takříkajíc vypálit rybník zbytku české politické scény i vůči němu skeptickému Bruselu. Kdyby zaujal aktivnější a vstřícnější postoj plánovaným reformám EU (od azylové politiky až po návrhy z dílny francouzského prezidenta Macrona) a oznámil, že naši zemi začne právě on připravovat na přechod na euro, téměř okamžitě by se mu podařilo změnit svůj obraz politika, který je rizikem pro demokracii a zemi táhne do izolace.

Se svou dosavadní schopností strhnout na svou stranu nemalou část české veřejnosti by přitom mezi českými politiky, kteří se svým negativismem vůči všemu evropskému zahnali do kouta, měl nejlepší šance udělat takový překvapivý politický tah. I proto budou první Babišovy kroky v Evropě velkou zkouškou. Jisté je, že bude-li pokračovat v evropské politice, která žene Českou republiku do izolace, oslabí svoji pozici i doma, protože kromě vlastních mocenských ambicí nebude mít nic, čím by se výrazně odlišil od zbytku české politické scény.

ČRo Plus, 13.12.2017