Evropská unie čelí v současné době těžko řešitelnému problému, který byl způsoben především krátkozrakostí jejích členských států. Ty na jedné straně vytvořily společný trh, založený na společném pohybu zboží, služeb i lidí, ale odmítly se posunout na stejnou úroveň integrace v řadě dalších oblastí.

Patří k nim i zdravotnictví, takže když se v Evropě objevily první případy nákazy koronavirem, začaly státy jednat na vlastní pěst. Některé při tom samozřejmě neopomněly vinit Brusel, že zareagoval příliš pomalu a laxně, jenže ten měl svázané ruce, protože EU není vybavena pravomocemi reagovat na globální kalamity, jako je současná pandemie, jako jeden celek.

Brusel se tak mohl nanejvýš pokoušet aktivity členských států koordinovat a varovat, že překotné zavírání hranic není dobrý nápad, jenže se rychle spustil dominový efekt, v němž jeden stát po druhém začal přijímat vlastní, často drastická opatření. Ta sice možná zpomalila šíření nákazy na jejich územích, ale zároveň de facto paralyzovala společný trh, a spolu s ním pohyb zboží i služeb v rámci EU. Za oběť padl i pohyb lidí rámci schengenského prostoru.

Nekoordinovaná reakce členských států na pandemii bude nyní nemalou překážkou při obnově jejich hospodářských aktivit. Prosperita členských zemí EU se totiž odvozuje především od fungujícího společného trhu. V EU existuje důmyslná dělba práce. Ekonomiky některých zemí, jako je Česká republika, jsou zcela závislé na exportu do jiných zemí unie.

Jak ale obnovit fungování společného trhu, když každý stát přijal v boji s pandemií vlastní strategii? Zejména státy, které zvolily restriktivnější přístup, nemohou ani navzdory případným úspěchům v boji se šířením viru u nich doma znovu otevřít hranice, aby se nákaza u nich opět nezačala šířit. A neotevřou-li se hranice, neobnoví se plně ani fungování společného trhu, na jehož existenci závisí ekonomická prosperita v jednotlivých zemích.

Jednotlivé členské státy přijímají vlastní záchranné balíčky, jenže tato opatření nemohou začínající velké hospodářské obtíže vyřešit, mohou jen dočasně mírnit jejich dopady. A za nějakou dobu nebude odkud brát. Skutečný obrat může ale přijít teprve, až se plně obnoví fungování společného trhu.

K tomu ale bude zapotřebí nejen postupné ukončení nejrůznějších restrikcí přijatých v boji s virem členskými státy, ale také nové odvážné kroky, jakými by mohlo být kupříkladu vytvoření společných evropských dluhopisů v rámci eurozóny, s jejichž pomocí by bylo možné financovat obnovu v zemích, jako je Itálie a Španělsko, které pandemie přivede na okraj bankrotu. Ani zde se ale zatím nezdá, že by se země, jako jsou Německo nebo Nizozemí, které jsou proti společným dluhopisům, chystaly ustoupit.

Je stále více zřejmé, že kdyby celá unie měla před vypuknutím pandemie společné nástroje k vyhlášení panevropského stavu nouze, v němž by mohly zůstat otevřené vnitřní hranice a zachovány v přijatelné míře toky zboží i služeb, a byly by po ruce i skutečně funkční společné finanční nástroje pro pomoc nejvíce zasaženým zemím, byli bychom nyní v lepší situaci.

Místo toho je Evropa ekonomicky nad propastí. Její členské státy se sice vzdaly těch částí své suverenity, které pomohly vytvořit společný trh, na němž závisí do značné míry jejich prosperita. Nevytvořily ale další společné nástroje, které by zabránily tomu, aby ve velké krizi nejednaly jejich vlády na vlastní pěst. Scelit toto vše opět ve fungující celek bude obtížné už kvůli různým zdravotním opatřením v různých zemích

Za tuto krátkozrakost zaplatíme všichni. Jednotlivé státy sice vlastními silami zřejmě omezí nákazu koronavirem na jejich území, ale vlastními silami jen těžko zabrání tomu, aby pandemie koronaviru nebyla následována hospodářskou pandemií, která může mít v konečných důsledcích horší dopady než zdravotní kalamita, která ji spustila.

ČRo Plus, 10.4.2020