Když se česká politická scéna při volbě prezidenta na začátku tohoto roku utápěla v trapnostech, při nichž se ohromení občané dozvídali, že na mnohé zákonodárce byl údajně činěn nepřípustný nátlak, aby volili tak či onak, politické strany se svorně zapřísahaly, že se hned po volbě pustí do příprav změny ústavy, která by umožnila volbu přímou. Tím, že by prezidenta volili občané, by se prý zamezilo přinejmenším nedůstojnému průběhu volby hlavy státu.

Když tedy vládní koalice v uplynulých dnech oznámila, že se pustila do diskuse o přímé volbě prezidenta, a že dokonce pověřila ministra spravedlnosti vypracováním příslušného návrhu, mohlo by se zdát, že se blížíme kýženému okamžiku, kdy, jak si to podle průzkumů přeje většina veřejnosti, budeme prezidenta volit sami. Jenže taková očekávání jsou naivní.

Politickým stranám jde totiž spíše o to ukázat občanům, že o přímou volbu stojí, než jí skutečně do ústavy zakotvit. Stranické sekretariáty by takovou změnou ústavy ztratily velký kus vlivu, aneb, řečeno slovy některých politických cyniků, „kapři si svůj vlastní rybník nevypustí“. Vždyť současný způsob volby prezidenta je pro ně výbornou příležitostí, jak uzavírat nejrůznější zákulisní dohody. Volba přímá by toto kšeftování výrazně omezila.

Vezměme si konkrétní příklad. Před letošní volbou se lidovec Cyril Svoboda, minulosti známý kritik Václava Klause, obrátil na lidovecké zákonodárce s výzvu, aby Klause volili, protože Klausovi občanští demokraté pak pomohou lidovcům prosadit zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Klaus byl nakonec zvolen především zásluhou lidoveckých hlasů.

Kdyby se prezident volil přímo, mohl by Svoboda tak nanejvýš učinit apel na lidovecké voliče. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že je současná podoba majetkového vyrovnání s církvemi u veřejnosti velmi nepopulární, mohla by taková výzva být dost kontraproduktivní.

Překážkou pro změnu způsobu volby prezidenta ovšem není jen skutečnost, že by strany ztratily vliv. Změnit ústavu v otázce tak citlivé, jako je volba prezidenta, totiž není nikterak jednoduché. Při prvním pohledu jde o maličkost: o přesunutí volby z rukou parlamentu do rukou lidu. Ve skutečnosti jsou nakonec mnohem důležitější zdánlivé podružnosti: například, jaký způsob přímé volby bude zakotven, nebo jaké pravomoci bude přímo volený prezident mít.

I proto je poněkud populistická nedávná iniciativa Strany zelených, aby bylo o tom, zda si přímou volbu prezidenta přejí občané, vypsáno referendum. Takové referendum by totiž přinejlepším potvrdilo to, co dlouhodobě ukazují průzkumy veřejného mínění—tedy, že veřejnost je pro přímou volbu.

Coby takové referendum ale určit nemohlo, je přesně to, na čem se nejspíš zadrhne diskuse politických stran, které nyní v podstatě všechny tvrdí, že přímou volbu chtějí. Tedy například otázka, zda má být taková přímá volba jednokolová nebo dvoukolová. A pokud by byla dvoukolová, zda mají do druhé kola postoupit dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola, nebo třeba každý kandidát, který překoná určité procentní minimum hlasů.

Například ODS v minulosti naznačovala, že by preferovala volbu jednokolovou—zřejmě i proto, že ze senátních voleb v minulosti ví, že se proti jejím kandidátům dosti často spojují v druhém kole voliči ostatních stran.

Druhou velkou oblastí, na které by se diskuse mohla zadřít, je rozsah pravomocí přímo voleného prezidenta. I když ve skutečnosti neexistuje žádný důvod pravomoci rozšiřovat nebo zužovat, pro politické strany by právě diskuse nad tímto tématem byla dobrou příležitostí, jak na jedné straně veřejnost přesvědčovat, že všechny mají zájem přímou volbu zavést, ale z principiálních důvodů—jako je nedostatek konsensu na pravomocech prezidenta—jí vlastně zavést nemohou.

Tlak na změnu pravomocí by přitom byl značný, protože když už by se měnila ústava, byla by to vítaná šance prosadit o trochu více, než jen změnu způsobu volby.

Existují i další technické otázky, které mohou mít výbušný potenciál. Například rozhodnutí, zda by se volba musela opakovat, kdyby se jí neúčastnil předepsaný počet voličů.

Podobně je tomu s rozhodnutím, zda by změna způsobu volby prezidenta také znamenala, že současný prezident, který byl nedávno zvolen do svého druhého funkčního období, může kandidovat znovu, ačkoliv současná ústavní úprava mu dovoluje být prezidentem jen dvakrát po sobě. Parlament by samozřejmě nakonec mohl rozhodnout, že Václav Klaus kvůli změně pravidel může kandidovat v přímé volbě, tedy potřetí za sebou, anebo že tak učinit nemůže. Podstatné je, že už samotná diskuse nad tímto zdánlivě malým technickým detailem, má velký potenciál jakoukoliv změnu způsobu volby prezidenta zmařit.

Zatímco ODS by totiž takovou změnu nejspíš prosazovala, ostatní strany by byly proti ní. Problém je v tom, že při současném rozložení sil není ústavní většina, která je nutná pro ústavní dodatek o změně způsobu volby prezidenta, bez podpory ODS dosažitelná.

Je samozřejmě možné, že české politické strany nakonec nějakým téměř zázračným způsobem překonají nejrůznější rozpory, které se už teď rýsují. Budeme-li realisty, pravděpodobnější je, že různé názory na to, jak řešit konkrétní otázky spojené s přímou volbou strany spíše využijí k tomu, aby tvrdily, že sice mají na přímé volbě prezidenta zájem, tak jak slibovaly, ale že ostatní strany nemají dostatek vůle se dohodnout na konkrétních změnách. Máme tedy šanci být svědky obvyklého českého politického představení.

O tom, že se k němu schyluje, svědčí koneckonců i to, že ačkoliv v Poslanecké sněmovně už leží návrh na změnu volby prezidenta z dílny sociální demokracie, strany vládní koalice rozhodly, že o něm jednat nebudou, a že má ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil vypracovat do konce léta návrh nový. Cílem tedy evidentně není nějak se dohodnout, ale ukázat veřejnosti, že bohulibý záměr maří především druhý politický tábor.

I z výše zmíněných důvodů je tedy symbolické načasování diskuse o přímé volbě. Vláda se tématem zabývala přesně v době, kdy začíná takzvaná okurková sezóna.

Vysíláno na ČRo 6, 3.7.2008