Zvolení Baracka Obamy do funkce prezidenta Spojených států vystavilo českou politickou scénu i komentátorskou obec řadě zajímavých zkoušek. První přišla hned vloni na podzim, kdy byl Obama prezidentem zvolen.

Radar jako ideologický projekt

V České republice vládla v té době pravicová vláda Mirka Topolánka, která se už od okamžiku svého ustavení v lednu 2007 intenzivně zasazovala o umístění radarové komponenty amerického protiraketového systému na českém území. Ačkoliv tento projekt, který spustil už republikánský prezident Ronald Reagan v osmdesátých letech minulého století, po konci studené války ustoupil do pozadí, administrativa George W. Bushe z něj učinila důležitou součást své strategie vůči „darebáckým“ státům.

Oficiální oznámení o tom, že USA hodlají umístit radar na našem území, přišlo doslova jen několik hodin poté, co do úřadu nastoupila Topolánkova druhá vláda. Kabinet se tak svázal nejenom s tímto konkrétním projektem, ale především s Bushovou administrativou. Češi tím sice ve Washingtonu získali jakýsi speciální status, který hrál jistou roli i při vyjednáváních o zrušení víz pro české občany cestující do USA, jenže toto—do jisté míry privilegované—partnerství s USA mělo i svojí odvrácenou tvář.

Tak jak si Topolánkova vláda počínala velmi „partnersky“ vůči Bushově Americe, počínala si dosti „nepartnersky“ vůči Evropské unii a svým spojencům v NATO. O radaru se diskutovalo především v rámci bilaterálních vztahů s USA, o zrušení víz taktéž. Není divu, že v západoevropských médiích a politických kruzích se začalo o Topolánkově České republice mluvit jako trójském koni Bushovy administrativy v Evropě.

Postupně se sice ukázalo, že Topolánkova vláda podepsala s USA smlouvy o umístění radaru na našem území bez toho, že by měla vyjednanou pro tento projekt většinovou podporu v českém parlamentu, ale politickou přetahovanou o radar de facto ukončilo právě až zvolení Baracka Obamy. Ten oznámil, že protiraketová obrana bude přezkoumána z hledisek finanční únosnosti i technické proveditelnosti.

Boj s Ruskem

Česká komentátorská pravice, která má v médiích většinu, byla v prosazování radarového projektu angažována přinejmenším stejně intenzivně jako Topolánkova vláda. Navíc si komentátoři mohli dovolit otevřeně psát a říkat to, co vláda musela z diplomatických důvodů tutlat: že hlavním účelem umístění amerického radaru u nás není—jak tvrdil Bush—obrana proti raketám ze zemí, jako je Irán nebo Severní Korea, ale vytvoření bezpečnostní pojistky proti Rusku. V pozadí bylo přesvědčení, že umístění jakékoliv americké vojenské základny u nás, učiní naší zemi bezpečnější ve světle údajně neo-imperiální politiky Ruska.

Obamou ohlášená revize protiraketového deštníku tak zpochybnila mnohem víc, než jen konkrétní vojenský projekt. V českém kontextu zpochybnila jistý typ černobílého vidění světa v podání české pravice, které potřebuje jasného nepřítele. Filozof Václav Bělohradský nedávno dosti přesně popsal coby dva instrumenty tohoto černobílého vidění světa prvoplánový antikomunismus a antirusismus.

Není tedy divu, že Obama byl už od svého nástupu do funkce méně či více intenzivně vykreslován českou mediální a politickou pravicí jako naivka. Když se pak dokonce při své návštěvě Ruska pokusil změnit tón rusko-amerických vztahů, jež v druhém prezidentském období Bushe byly poznamenány studenoválečnickou rétorikou na obou stranách, a začal vyjednávat o snížení stavů nukleárních zbraní, připojili se k sílící pravicové kritice v médiích i někteří bývalí významní politici ze zemí středo-východní Evropy, kteří v otevřeném dopise Obamovi vyjádřili obavy, aby USA ve své vstřícnosti Rusku, jež oni vidí jako nebezpečí, neobětovaly střední Evropu.

Dopis Obamovi

I v případě tohoto dopisu se ukázalo, že Obama představuje pro náš region jistý konceptuální problém. Na rozdíl od Bushovy administrativy, která si svou roli globálního četníka vyložila jako souboj dobra se zlem, v němž lze demokracii vnucovat jiným kulturám a zemím i násilím, Obama vidí svět pluralisticky. Jeho USA se budou samozřejmě bránit, pokud budou ohroženy ony nebo jejich spojenci, ale militantní rétorika světového hegemona musí ustoupit dialogu a vyjednávání—alespoň tam, kde to jde.

Obama nabízí nový politický pohled na nový svět, v němž globalizace neuvěřitelně rychlým tempem vytváří z některých dříve zaostalých zemí mocné hráče ve světové politice a ekonomice. Postkomunistická střední a východní Evropa není v tomto pohledu prioritou, jíž bývala v americké politice v druhé polovině 20. století. A není touto prioritou po zásluze—tedy nejen proto, že nemůže svým významem pro USA dnes soupeřit například s Indií nebo Čínou, ale i proto, že je to dnes oblast poměrně stabilních demokracií.

Poněkud paranoidní obavy z Ruska jsou možná pochopitelné, když je nahlížíme prizmatem traumat bývalých lídrů protikomunistických revolucí, ale v Obamově Washingtonu musel dopis nutně vzbudit otázku, proč na rozdíl od západní Evropy nestačí některým významným politikům včerejška i dneška v našem regionu jako záruka bezpečnosti členství v NATO a v Evropské unii. Proč se domnívají, že je vedle těchto pojistek zapotřebí ještě jakési nadstandardní péče USA?

Navíc není jasné, co přesně právě USA mohou dělat proti hlavní ruské hrozbě dneška, což je využívání energetické závislosti zbytku Evropy na Rusku. USA ani nevybudují speciální ropovod z Texasu do Evropy, ani nebudou mít připravenu flotilu tankerů pro případ, že Rusko bude energeticky opět vydírat. Tuto otázku si musí Evropané vyřešit sami.

Problém s Obamou, tak jak byl implicitně formulován ve zmíněném dopise, spočívá podle bývalých státníků a revolucionářů z našeho regionu, zdá se, zejména v tom, že údajně naivní nový americký prezident opouští náš region a předhazuje ho na pospas dravému Rusku. Co na tom, že Obamovo úsilí zatáhnout Rusko do sítě globální odpovědnosti, udělat z něj partnera, může mít v konečném důsledku pro náš region příznivější bezpečnostní dopady, než studenoválečnická konfrontace.

Obamova politika především svěřuje větší díl odpovědnosti nám samým—a to i ve vztahu k Rusku. Mnohem důležitější, než se dožadovat speciální americké pozornosti, by tak byl apel výše zmíněných osobností vůči dnešním politickým elitám v regionu, aby skutečně usilovně a konstruktivně pracovaly na posilování evropských struktur a spojenectví v rámci NATO.

Je také zajímavé, že ve všemožných reakcích na zmíněný dopis vůbec nezaznělo, že celkovým počtem obyvatel se země, z nichž signatáři pocházejí, mohou s Ruskem měřit, a velikostí svého kombinovaného HDP ho výrazně předčí. Pokud by měl skutečně převládnout názor, že Rusko je pro náš region nebezpečné a že ani NATO, ani EU nám nepomohou, proč ctihodné osobnosti z našeho regionu místo proseb o pozornost ve Washingtonu raději nenavrhnou vytvoření aliance bývalých ruských satelitů? Možná proto, že bychom si takovou obranu museli zaplatit sami? A nebo nás mají USA chránit ve skutečnosti před námi samými?

Nepružná česká levice

Obama ovšem překvapivě nepředstavuje problém jenom pro politickou pravici v České republice. Velmi nepružně reagovala na jeho zvolení i sociálně demokratická levice.

Namísto toho, aby připustila, že v případě, že ani důkladný přezkum protiraketové obrany Obamovou administrativou nakonec--možná z dobrých důvodů--neodradí USA od plánů protiraketovou obranu vybudovat, ČSSD zatvrzele trvá na svém odmítavém stanovisku k umístění radaru na našem území. Tím ovšem z radaru coby projevu přílišné svázanosti Topolánkovy vlády s Bushovou administrativou, jež měla ideologické kořeny, činí chtě nechtě projev paušálního anti-amerikanismu a neochoty podílet se na zajišťování globální bezpečnosti.

Je to postoj o to podivnější, že Obamova administrativa by se jistě nebránila tomu, aby byl radar na české území umístěn nikoliv převážně coby důsledek bilaterálních dohod mezi dvěmi členskými zeměmi NATO, ale aby byl posouzen multilaterálně-- jako komponenta společné obrany celé aliance.

Je Obama jen pohádka?

Česká pravice evidentně posuzuje ideologickým prizmatem i ostatní Obamovy iniciativy. Mohli jsme si tak přečíst a vyslechnout mnohé jízlivé komentáře o Obamových podpůrných balíčcích pro americkou ekonomiku, o posilování státu, o jeho (jak se zdá, marné) snaze reformovat zdravotnický systém. Jelikož se ovšem nyní americká ekonomika začíná vzpamatovávat, na rozdíl od té naší, bude zajímavé sledovat názorové veletoče českých komentátorských neoliberálů.

Jeden ze sklaních fanoušků Bushovy vlády mezi českými komentátory nedávno nazval Obamu „jelimánkem“, vybaveným ovšem značným charismatem a schopností svůdně a brilantně mluvit. Jeho reforma zdravotnictví prý troskotá, protože když se ho lidé ptají na detaily, nedokáže jim nic vysvětlit. V Afghánistánu to také prý jde o deseti k pěti. Jenže místo toho, „aby to tam otočil jako jeho předchůdce v Iráku, kýžená změna nenastala“.

Co na tom, že troskotání reformy zdravotnictví nemá vůbec nic společného s vysvětlováním detailů, ale s masivním protiútokem velkých pojišťovacích společností a lékařských i farmaceutických lobby profitujících ze současného systému, jakož i se skutečností, že zdravotnická reforma, která by pro rozjezd potřebovala masivní finanční injekci státu, se jen těžko prosazuje v kontextu ekonomické krize.

A co na tom, že do Afghánistánu vpadl vojensky už před sedmi lety Bush, který mohl s tímto semeništěm islámského terorismu možná něco udělat, kdyby nespustil válku v Iráku. Jakkoliv snaha o odstranění tyranského režimu v Iráku mohla být oprávněná, měla jen málo společného s tím, oč jde právě v Afghánistánu—tedy o boj s islámským fundamentalismem, který v podobě vlády Talibanu poskytoval útočiště a podporu Al Kajdě. Byla to Bushova administrativa, která tento boj nezvládla a předala Obamově administrativě Afghánistán ve stavu,v němž je dnes.

Zmíněný komentátor končí svojí úvahu tím, že se Obama možná ještě vzchopí, ale jeho pohádka prý skončila. Potíž je v tom, že ona Obamova „pohádka“ souvisí s celkovou změnou mezinárodního paradigmatu, jež se vztahuje nejen na mezinárodní vztahy, ale i na fungování globálního kapitalismu.

Obama tento nový kontext nevytvořil, to on byl tímto kontextem politicky stvořen. Je možné, že nenajde všechny potřebné odpovědi. Jisté ale je, že k těmto odpovědím rozhodně nepatří návrat do přehledného světa údajného boje dobra se zlem, které reprezentovala Bushova administrativa, a které se tolik líbilo české pravici, mentálně odchované černobílými schématy postkomunismu.

Literární noviny, 31.8.2009