Když jsem před několika měsíci obdržel pozvání na dvě konference v USA, které časově kolidovaly s oslavami 20. výročí sametové revoluce, bez váhání jsem přijal, protože jsem tušil, že v české kotlině se oslavování revoluce zvrhne v přehlídku trapnosti. Jejímu náporu se nakonec v éře internetu stejně nedalo úplně uniknout ani za oceánem, ale to hlavní přišlo až po návratu, den po výročí.

Nejprve oslavy kousavě a vtipně popsal „vox populi“ v podobě taxikáře, který mě vezl z letiště. Pak jsem si prolistoval nahromaděný denní tisk.

Kromě desítek úvah na téma pádu komunismu i průběhu „revoluce“, které v naprosté většině jen opakovaly už tisíckrát vyslovené argumenty, přišel člověk, který v Česku v době oslav nepobýval, zejména o následující:

1. Hádky ve veřejném prostoru, reprezentované i v médiích, o to, zda oslavy měla organizovat vláda, jakož i spekulace ohledně toho, proč oslavy nezorganizovala.

2. Symbolický střet mezi dosavadními dvěma prezidenty země, který se v médiích odehrával v podobě reportáží a úvah na téma, kdo koho kam pozval a nepozval, kdo si do koho rýpnul (například oslavy organizované Václavem č. 1 byly podle Václava č.2 „neradostné“, Václav č.2 také zrovna v době výročí zformuloval svojí novou pronikavou teorii o tzv. havlismu coby symbolu vyprázdnění politiky).

3.Tvrzení neskutečného počtu lidí, kteří v médiích vzpomínali, že byli 17.11.1989 „na Národní“, což začíná přerůstat do statistické nepravděpodobnosti, neboť kdyby byli „na Národní“ všichni ti, co to dnes tvrdí, byla by tam skoro celá Praha.

4. Velké množství „zasvěcených“ rad o tom, co se mělo udělat v roce 1989 s komunisty bez toho, že by bylo jasné, kdo to měl přesně udělat, když ještě 16. listopadu, týden po pádu Berlínské zdi, se komunistů v Československu více méně všichni báli--kromě několika stovek odvážných disidentů.

5. Jalové úvahy na téma nepřipravenosti Charty 77 na převzetí moci včetně toho, jak to všechno mohlo vypadat jinak, kdyby se chartisti lépe připravili—to vše obvykle bez jakéhokoliv vysvětlení, proč 15 miliónů Čechů a Slováků spoléhalo na hrstku statečných disidentů, že po všem tom šikanování a pronásledování, jemuž se konformisté vyhnuli, budou po pádu režimu chartisti všechno vědět a budou na všechno „politicky“ připraveni. Charta byla protestním hnutím, o podíl na moci neusilovala, ale komu jinému měla KSČ předat moc v zemi, kde neexistovala žádná Solidarita?

6. Průzkumy, úvahy a rozhovory na téma, zda je to dnes lepší než „tehdy“, z nichž se v 99 procentech všech případů dozvíme „šokující“ zjištění, že je to dnes lepší než tehdy, ale mohlo by to být ještě o mnoho lepší, kdybychom si to nepokazili a—a to především—kdyby nám to nekazili špatní politici, na něž se v Česku zřejmě nevztahuje pravidlo, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží.

7. Sentimentální rozjímání, často za hranicí kýče, o „revoluci“, která ovšem v Československu přišla, až když se komunistický režim zhroutil nebo začal hroutit ve všech okolních zemích, včetně NDR.

8. Diskuse o tom, kdo má větší právo hlásit se k dědictví „revoluce“, které (kromě nezpochybnitelného práva disidentů) spočívají zejména v tom, kdo se odvážil zúčastnit různých protestů před revolucí, kdo byl „na Národní“, kdo šel cinkat klíči na Václavské náměstí. Aniž by kdokoliv měl zpochybňovat odvahu těch, kdo se nakonec nějak protestovat odvážili, třeba už během tzv. Palachova týdne, měli bychom si přiznat, že komunistický režim v Československu se zhroutil, protože po pádu režimů v Polsku, Maďarsku, NDR a změnách v SSSR, mu už de facto nic jiného nezbylo.

(Jelikož se nechci jevit jako někdo, kdo nadřazeně ironizuje jak „revoluci“, tak její oslavy, dodám, že z komunistického Československa jsem utekl, a k sametové revoluci nijak nepřispěl, pokud se za jistý příspěvek k pádu komunismu nebude považovat činnost lidsko-právní organizace Freedom House v New Yorku a Radia Svobodná Evropa v Mnichově, kde jsem na konci 80. let působil.)