Petr Nečas, který nahradil Mirka Topolánka v roli volebního lídra Občanské demokratické strany, je obecně považován za slušného politika i člověka. Coby politik vyznává konzervativní hodnoty, a je přitom jedním z mála tzv. konzervativních politiků u nás, jemuž lze jeho postoje věřit. Konzervativní ideje nejenom hlásá, ale také se jimi, jak se zdá, řídí v osobním životě.

Nečas nemá skoro žádné charisma, je to suchar. Vyjadřuje se přesně a úsporně, a v kontextu jeho světového názoru má to, co říká, hlavu a patu.

Těmito vlastnostmi připomíná Vladimíra Špidlu, který stál v čele sociální demokracie od roku 2001 do roku 2004 a byl předsedou vlády v letech 2002-2004. Až do loňského roku byl pak českým komisařem v Evropské komisi.

Stejně jako je Nečas nezpochybnitelný konzervativec, který patří v českém kontextu neodmyslitelně k ODS, byl Špidla modelový sociální demokrat. Bylo to zřejmé zejména v kontrastu s jeho předchůdcem Milošem Zemanem, který skutečným sociálním demokratem nikdy nebyl. Podobný kontrast existuje mezi Nečasem a Topolánkem, který prohlašoval, že je konzervativec, ale jeho politika byla veskrze pragmatická, a v osobním životě si počínal spíše jako volnomyšlenkář.

Stejně jako Špidla, musel se i Nečas v minulosti přizpůsobovat „stranickému provozu“ a dělat občas kompromisy, jež by možná v jiné situaci odmítal. Dokud byl v ČSSD dvojkou, hájil například několik let „opoziční smlouvu“ a ostře se proti tomuto politicky amorálnímu aranžmá vymezil, až když stranu převzal coby její lídr. Což nakonec vyhrálo ČSSD volby v roce 2002.

Nečas pro změnu hájil druhou Topolánkovu vládu, jež byla založena na přeběhlících, ale z jeho vystupování se občas dalo usoudit, že mu tento typ politického chování nesedí. Stejně jako Špidla v Zemanově ČSSD, i Nečas se v Topolánkově ODS držel stranou nejrůznějších podivných klientelských sítí a „kmotrů“.

Jenže právě odtažitý vztah k různým ekonomickým šíbrům a lobbistům, stejně jako ke stranickým kolegům, kteří se nejvíc zasloužili o prorůstání byznysu a politiky, nakonec Špidlovi zlomil vaz. Nečas je teď ve velmi podobné situaci.

„Slušnák“ v čele ODS je dobrým řešením současné situace, neboť stranu táhnou ke dnu nejrůznější korupční skandály, podivné veřejné zakázky, toskánské dýchánky, arogantní chování různých „kmotrů“, jakož i praktiky „velrybářů“. Nečas jen těžko s těmito zhoubnými jevy ve straně něco udělá do voleb, ale pokud by ODS jeho zásluhou ve volbách uspěla, a on by nahradil Topolánka i v čele strany, musel by se s těmito pochybnými skupinami utkat.

Špidlův pád v ČSSD byl v oficiální rovině spojen s neúspěchem ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004. Ve skutečnosti padnul především proto, že myslel vážně boj s nejrůznějšími klientelskými sítěmi a korupčními praktikami vzniklými v době opoziční smlouvy. Zemanovci v ČSSD, kteří vedli hlavní útok proti Špidlovi, nebyli jen jacísi idealističtí podporovatelé politiky Miloše Zemana, byli to ponejvíce pohrobci opoziční smlouvy, která rozdělila nejrůznější výhody a prebendy ve státě mezi dvě největší strany. Špidla se také stal nepohodlným pro šíbry z okolí Stanislava Grosse.

Pokud by Nečas chtěl ODS očistit a vrátit ji ze současného stavu, v němž se jeví především jako výtah k výhodám, zakázkám a moci, zpátky k idejím (nebo dokonce k jistému politickému idealismu), narazí stejně tvrdě jako kdysi Špidla. Navíc je Nečas, stejně jako Špidla kdysi v ČSSD, v současném vedení ODS spíše solitérem.

Jinými slovy, slušný politik, který je zároveň slušným člověkem, se může velkým politickým stranám občas hodit, když potřebují přemalovat svoji fasádu, ale narazí, pokud by chtěl k obrazu svému měnit i „vnitřnosti“ strany. Mnohem větší šanci na dlouhodobý úspěch mají politici, jako byl Topolánek v ODS, nebo jako je Jiří Paroubek v ČSSD.

Tedy politici, kteří dokáží pragmaticky udržet pohromadě nejrůznější „spodní proudy“ ve straně, a i když slovně brojí proti korupci a klientelismu, ponechávají nejrůznějším stranickým bratrstvům, zejména na regionální a místní úrovni, dostatek prostoru.

Paroubek je z pohledu politického přežívání na vrcholu moci zatím úspěšnějším politikem než Topolánek také proto, že na rozdíl od Topolánka, který v poslední době jen pragmaticky a s námahou udržoval jakousi rovnováhu mezi různými skupinami ve straně, přičemž nedokázal zkrotit stranickou opozici vůči sobě, Paroubek umí se stranickou opozicí bez okolků „zatočit“.

Z hlediska ČSSD je kontraproduktivní útočit na Nečase způsobem, který zvolila hned po Topolánkově pádu. Tedy tvrzením, že je Nečas údajná loutka jiných politiků v ODS, nebo že se nijak neliší od cyniků, jako je Ivan Langer. Taková obvinění budou mít asi tak stejný efekt, jako měla kdysi tvrzení, že je Špidla jen nástrojem Zemana při jeho cestě na Hrad, nebo že se neliší od příslušníků opozičně-smluvních bratrstev. Voliči dokáží instinktivně poznat, že taková kritika Nečase je nepravdivá.

Zároveň je pochopitelné, že se ČSSD bude zdráhat vést útok na Nečase z pozic, které by evokovaly situaci v ČSSD v době nástupu Špidly. Koneckonců Špidla je nyní kandidátem ČSSD do Senátu.

Kritizovat Nečase za jeho idealismus, jakkoliv s jeho politickou filozofií ČSSD může ideologicky nesouhlasit, a za osobní vlastnosti, které až příliš připomínají někdejšího premiéra za ČSSD a jejího současného senátního kandidáta, by vyžadovalo od Jiřího Paroubka značnou dávku taktizování a citu pro detail. Pokud ovšem nebude chtít Paroubek jednoduše argumentovat, že Nečas je jen dočasná fasáda, zatímco ve skutečnosti ODS může zkrotit pouze politik Paroubkova ražení, nikoliv „slušnák“ špidlovského střihu. Ten se v takové straně hodí přinejlepším pro Brusel nebo Senát.

Deník Referendum, 29.3.2010