Dozadu to nepůjde

V roce 2050 se prý na Zemi šest miliónů lidí dožije sta let. A sedmdesátiletí se budou starat o své stoleté rodiče. Téma jak dělané pro další zdůraznění nutnosti penzijní reformy. O té jsem ale napsal už tolik, že se tentokrát pokusím podívat na vše z trochu jiné stránky.

Leckdo si může položit otázku, čím to je, zvlášť v době tak bohaté na stresy? Nejsem odborník na lidské zdraví, ale je zjevné, že stoupá kvalita zdravotní péče. Ve většině vyspělého světa asi nepůjde o tak skokovou změnu jako u nás, nicméně „medicína“ jde stále dopředu. Řada lidí dokáže žít mnoho let po události, která by dříve znamenala s největší pravděpodobností konec jejich pozemského bytí.

Mnozí z nás se snaží i vlastními silami, a tak se lidé drží v lepší kondici do vyššího věku než dříve. Na druhé straně se rodí méně dětí a svět tedy stárne. Tento trend je stejně nezadržitelný jako třeba změny, jež společnost čekají v důsledku současné krize. Kdo si myslí, že „se to přežene“ a vrátí do starých kolejí, mýlí se. Žití na dluh, jenž se stal samozřejmostí, dostane zcela nový význam. Bankéři se budou chovat jinak, investoři také. Jen uvnitř zůstane stejná podstata: žít, užívat si, myslet na budoucnost… to budeme chtít dál.

Nejde o jediné změny. Globální klima nám dává zabrat. Učíme se žít s rozvodněnými řekami. Pokud v našich zeměpisných šířkách fungoval doposud mráz jako dezinfekce, možná už se na něj nebudeme moc napříště tolik spoléhat. Ani my, ani naše zemědělství.

Není toho málo na současného člověka, zvlášť tak ve středním věku. Ten musí být ještě hodně aktivní a myslet na budoucnost. Přesto vidíme často snahy řešit nové situace zavíráním očí. Koukáním se dozadu s vírou, že se to zase vrátí. Nevrátí. Pokud jde o délku života, je to příjemná zpráva – byť s sebou přináší i problémy. U těch ostatních je to na diskusi.

Svět se mění pořád, hranice států i pevniny prodělaly historicky řadu posunů. Na žebříčcích úspěšnosti se mění pořadí národů, zemí, kontinentů i oborů. Změna je samozřejmou součástí našich životů a přesto mnohdy tak nenáviděnou.

Jediné, co se nezmění, je fakt, že se musíme dívat dopředu a brát vývoj jako něco, co nezastavíme. Čekáte jednoduchý návod, jak to udělat? Ten neumím dát, na to jsou jiní „kádři“. Ale je rozhodně dobré začít tím, že si to prostě uvědomíme a nebudeme v jednom kuse svírat v rukou monstrance minulosti. Byť si z ní můžeme odnést mnoho dobrého.