Před několika dny jsem napsal glosu ke kritickému článku čtenáře na adresu předsedy Rady Česká televize, Pavla Matochy. Protože jsem nabyl dojmu, že autor článku zasedání Rady ČT nesleduje a řídí se názory jiných, zastal jsem se předsedy Pavla Matochy, který řídí podle mého přesvědčení Radu ČT korektně a kompetentně.

A protože jinými "dobrými znalci" poměrů v ČT je opakovaně a nekompetentně kritizován generální ředitel Petr Dvořák, pokusil jsem se jako člověk, který čas od času v ČT pracuje (zdůrazňuji, že je mi 78 let a kdo mne podezírá z osobních zájmů, je pošetilý) napsat svůj názor na "eintopf", který se v této souvislosti vaří ve Facebooku a sociálních sítích vůbec.

Ve své glose jsem hájil postavení veřejnoprávní České televize jako kulturní instituce, bez níž by nevznikla původní hraná tvorba, která je mnohdy daleko přesnější diagnózou sociálních problémů společnosti, než mnohé jalové, zdlouhavé diskuze. Dokumentární tvorba by bez ČT téměř zcela vymizela. Stejně tak, jako žánry pro menšinová publika. To, že vše vyřeší "neviditelná ruka trhu" ví už většina z nás, že je hezký, avšak bezobsažný slogan.

Ve zmíněné glose jsem se proto zastal předsedy Rady ČT, inteligentního a korektního člověka, který jedná podle svého svědomí, nikoli podle různých politických nápověd. A zároveň jsem napsal, že z mé zkušenosti, která trvá 53 let, je generální ředitel Petr Dvořák nejlepším ředitelem, jakého jsem za ta léta zažil. V něm se setkává múzické porozumění, manažerská zkušenost a korektnost tak často některými z minulých ředitelů nahrazovaná úplatnými preferencemi spřízněných externích producentů a tvůrců-kamarádů. To není styl Petra Dvořáka, který usiluje o kvalitu tvorby, nemůže však při objemu tvorby zvládnout posuzovat vše, co produkují kreativní manažeři, dramaturgové a pracovníci řízení na nižších stupních.

Aby bylo jasno: píšu o nezaměnitelné umělecké instituci, která produkuje i zábavu a sport, dětské programy i menšinové žánry.
Nikdy jsem nehájil ČT v oblasti zpravodajství a publicistiky proti kritickým hlasům, jejichž názory namnoze sdílím.

V oblasti umělecké tvorby stále žije ČT z tradice velikánů jako byl J. Hubač, A. Lustig, F. Pavlíček, V. Körner, O. Daněk ad. a režisérů jako byl A. Moskalyk, F. Filip, J. Bělka, J. Matějovský ad.

Neměl jsem tedy na mysli zpravodajství a propagandistickou publicistiku ČT, které jsou zjevně léta stranické, redaktoři se z velké míry neřídí povinnostmi, které jsou jim určeny Etickým kodexem Syndikátu ani Etickým kodexem České televize. V této otázce souhlasím s mnoha kritiky zpravodajství a publicistiky. Jejich neprofesionalitu a zjevnou stranickost však není možné vztahovat na Českou televizi, jako významnou kulturní instituci, bez níž by v komerčních televizích podobné hrané a dokumentární pořady významné umělecké hodnoty nevznikly, pokud by generálním ředitelem ČT nebyl člověk slušný, korektní a múzický, jako je Petr Dvořák, ale některý z politicky jednostranně zaměřených redaktorů, o nichž do budoucna někteří politici uvažují. Omylů se v minulosti jejich předchůdci dopustili opakovaně dost a dost. Nechávali se svést lacinými sliby, z nichž zůstávaly v praxi jen trosky.

Demonstranti, kteří 17.11. před budovou ČT vyjadřovali svůj kritický názor, by si proto měli pro své protesty vyhledat na stránkách ČT jména konkrétních viníků, jejichž práci považují za předpojatou a neprofesionální. Jak si vzpomínáme z roku 1999/2000, kdy se Rada pokusiĺa do poměrů ve zpravodajství zasáhnout, zneužili toho neznalí a naopak velmi znalí "spacákoví politici" k likvidaci velmi kompetentního ředitele, který měl dlouholeté zkušenosti v BBC a byl potenciální hrozbou, že nezdravé poměry ve zpravodajství a publicistice narovná.

"Spacákoví politici", kteří se před tím "proslavili" nečestným a zbabělým "Sarajevským atentátem" chtěli prostřednictvím "spacákové revoluce" získat dominantní politické postavení.

Mé doporučení demonstrantům, aby při skandování ´jmen redaktorů, kteří se cíleně zpronevěřují etice novináře, zaměřili příště na ně a na členy Rady ČT, která má kontrolní poslání a při vyřizování stížností koncesionářů může sáhnout k doporučením, jak je běžné kupř. v BBC, která bývá verbálně tak často dávána za příklad veřejnoprávně řízené instituce.


Kompetence generálního ředitele v zasahování do práce redaktorů je totiž velmi omezená:

V Etickém kodexu Syndikátu novinářů se píše: "Novináři (...) přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené (...) Novinář je povinen nést osobní odpovědnost za všechny své uveřejněné materiály, (...) nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů. (Kodex ČT 5.14)
"Redaktoři České televize si podle schváleného etického kodexu musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor."

Pokud jde o odpovědnost generálního ředitele a jeho kompetence ovlivňovat zpravodajství a publicistiku, se v kodexu ČT píše (čl. 5.16) "...do obsahu konkrétní zprávy nebo rozhodnutí o jejím zařazení či pořadí může zasáhnout jen generální ředitel nebo jím pověřený vedoucí pracovník České televize, a to pouze v případě, kdy je z okolností zřejmé, že uveřejněním zprávy došlo nebo naléhavě hrozí, že dojde k porušení zákona..."

Ve vzorové veřejnoprávní BBC vypadá úprava jinak:

"...korporace byla kritizována, že je sama vlastním soudcem v případech stížností. V době sílícího tlaku na transparentní využívání veřejných zdrojů zákonodárci nakonec přiřkli OFCOM pravomoc nad BBC. Hovoříme ale o obsahové kontrole. Systém tříúrovňové kontroly vysílání prolamuje tradici samostatné kontroly BBC a od roku 2003 má i úřad OFCOM pravomoci kontrolovat a ukládat BBC sankce za porušení stanovených povinností. Změnami prochází ale samotná korporace zevnitř, když se vznikem BBC Trust dochází
k přísnému oddělení vedoucího a kontrolního orgánu..."

Třeba se nad touto praxí nejstarší veřejnoprávní televize dávané v Čechách vždy za příklad, zamyslí i čeští zákonodárci.

Prosím, aby se všichni, kdo píší příspěvky, seznámili se zákonnými a podzákonnými normami a kritiku směřovali zásadně k osobám, které mají za své konání plnou a nedělitelnou odpovědnost, ať jde o redaktory, jejich přímé nadřízené, či Radu ČT, která se místo dozoru na porušování zákonů a etických kodexů občas raději skrývá za záda generálního ředitele za posměšných grimas redaktorů.