23.3.2009. Odlétám do Číny na významnou konferenci o globálních změnách klimatu. Nejprve jsem váhal, jestli mám vůbec jet. Budou tam samé nafoukané a falešné řeči. Kolegové mi ale docela správně řekli, prosím tě, jeď tam, protože je potřeba, aby to tam také někdo vysvětloval jiným způsobem. Nebudu přednášet zásadní projev, ale kolegům slibuji, že se živě zapojím do debaty. V Praze je šedivo, chvílemi poprchává, teplota okolo 8ºC. První částí cesty je skok do Mnichova. Letíme ve výšce asi osmi tisíc metrů. Nepociťuji přitom žádné globální oteplování, přestože jsme o osm kilometrů blíže slunci. V kabině se stále stejný smrad a teplo.
Sedím vedle nějakého obstarožního člověka, který čtením Financial Times předstírá, že kdyby mu svěřili řešení globální finanční krize, byl by s ní za týden hotov. Sám bych těm finančníkům nesvěřil ani svou garsonku. Byly by schopni z ní udělat AAA aktiva a za mými zády je prodat na Wall Street. Lehmann Brothers by koukali, co si to pořídili, kdyby se na své jmění přijeli podívat. Ty bych teprve nazval toxickými! Sám se na palubě nudím a zevluji po letuškách. Jsem totiž přesvědčen, že každý normální člověk si létání má užívat a ne se pokoušet teprve na palubě dohnat to, co proflákal hraním tenisu místo tvrdé práce. Jinak by jeden ani nezjistil, jak vypadají letušky, natož země ze shora. Pokud se vám někdo bude chlubit, že v letadle pracoval a ještě sbalil letušku, v ničem už mu nevěřte. Čas od času se podívám z okna na planetu. Před přistáním v Mnichově zjišťuji, že není vůbec modrá ani zelená. Je hnědá. Celá od bláta. Snad v tom není symbolika příletu do Mnichova. U letadla čeká černá limuzína zvoucí mě svým otevřeným kufrem. Šofér mi však pohledem někam skrze mne dává najevo, že patřím do více sociálního druhu dopravy. Bez ohledu na politické smýšlení jsem tedy nucen obejít limuzínu zleva a vstoupit přímo do letištního autobusu.

V Mnichově mi bohužel nezbývá moc času na zevlování po letišti a zjišťování, co je tady levnější než u nás v demokracii. Přesto zaujme mou pozornost stojan s napěchovanými okrovými novinami – zase ty FT. Sáhnu po nich a v tom zahlédnu hned vedle stojící kávovar. Nikde žádný otvor na mince. Dávám si jednu. Jo, na Mnichovany je volná ruka trhu krátká. Kupodivu jsem se zorientovávám normálně, přestože mi neexistující cena nedala žádné informace s návodem na racionální chování. Na titulní straně FT mě zaujímá titulek: Prosazován severský model. (Umím anglicky.) Dívám se, co nám to radí ze zemí, které musí údajně každou chvíli zkrachovat pro jejich drahý a občanovu starost o sebe korumpující sociální systém. Nějaký Joma Ollila říká, že globální krize povede ke změně hodnot. Že krátkodobý zájem akcionářů o maximalizaci jejich hodnoty nahradí péče o zaměstnance. To snad normálně ekonomicky uvažující člověk ani nemůže myslet vážně! Krize je od toho, aby se oddělilo zrno od plev. Cože to je za troubu? Bývalý generální ředitel finské Nokie, dnes předseda její správní rady a předseda správní rady Royal Shell a předseda Evropského kulatého stolu průmyslníků (European Roundtable of Industrialists)? Hmm. Nevím nevím. Neznám. Žádné texty jsem od něj nečetl. Na druhou stranu, nejsou ti seveřani rok co rok bez korupce? Jo, jo. Pak se mají chovat racionálně ekonomicky. To jediné vysvětluje, že z těch sociálních dávek ještě nezkrachovali.

Druhým skokem je let z Mnichova do Pekingu. Na palubě Lufthansy si po večeři dávám pivo. Dvě! Po nich usínám jako nemluvně. Probouzím se po sedmi nhodinách letu někde nad Mongolskem. Při pohledu ven zatajuji dech. Ta planeta je zase hnědá kam dohlédneš. Žádná zelená a už vůbec ne modrá. Ale letíme do Číny, třeba se s tou barvou ještě něco stane. A zase: den nebo noc, teplota pořád stejná. Ani náznak globálního oteplování! Mám téma a můžu snad i usilovat o zásadní projev.

Pokračování.