Letní mediální bezčasí v neděli 5. srpna přerušila nečekaná a tragická zpráva. Při ranní patrole poblíž základny Bagrám v Afghánistánu zaútočil na hlídkující vojáky sebevražedný atentátník. Tři vojáci zemřeli a další tři byli těžce zraněni. Všichni padlí byli Češi.

Strategickou komunikaci českých státních představitelů a institucí následující po útoku na vojáky v Afghánistánu lze hodnotit jako úspěšnou. Nelze však nyní usnout na vavřínech, ale je potřeba se této oblasti dále věnovat.

Na české politické scéně tato událost vyvolala až překvapivě jednotnou reakci. Celý politický mainstream – od prezidenta, přes premiéra až po opoziční poslance – nejen kondoloval rodinám padlých, ale též bezvýhradně podpořil českou vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Ministr obrany Lubomír Metnar například v bezprostřední reakci misi obhajoval slovy „čeští vojáci v Afghánistánu bojují s terorismem a chrání tím i naše bezpečí u nás doma (...)“. Rodinám padlých též kondoloval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Armáda ČR vyhlásila speciální sbírku na podporu rodin padlých, která byla intenzivně propagována ve veřejnoprávních médiích. Do dnešního dne bylo vybráno přes 8 milionů korun. Ve středu 8. srpna, kdy byla těla vojáků přivezena do vlasti, se konalo několik pietních akcí včetně rozeznění zvonů a sirén. Čeští občané měli možnost padlým osobně vzdát úctu během jejich cesty z letiště v Ruzyni do Ústřední vojenské nemocnice či alespoň tuto událost sledovat v přímém přenosu na televizních obrazovkách. Bylo též oznámeno, že padlí budou vyznamenáni a povýšeni in memoriam při příležitosti oslav svátku 28. října. V pátek 10. srpna náčelník Generálního štábu Aleš Opata v rozhovoru pro Českou televizi prohlásil, že česká armáda nenechá atentát bez odplaty a bude intenzivně pracovat na dopadení pachatelů. Všechny tyto zdánlivě nahodilé události a prohlášení spolu ve skutečnosti úzce souvisí, jelikož představují jednotlivé komponenty strategické komunikace českého státu.

Strategická komunikace je v současné době až inflačně používaný pojem, který však často zůstává neúplně vysvětlen a pochopen. Podle definic NATO se jedná o „koordinované použití odpovídajících komunikačních akcí a kapacit pro podporu politik, operací a aktivit podporujících cíle dané entity“. Tato obecná definice se stává uchopitelnější, pokud bude aplikována na reakce následující po útoku na české vojáky v Afghánistánu.

Jako entitu v tomto případě, lze označit nejen pouze Armádu ČR, ale v obecnější rovině se jedná o český stát jako takový. Cílem je tedy ochrana bezpečnostních zájmů ČR, k čemuž přispívá i naše členství v NATO, z čehož plyne dodržování aliančních závazků a to i přes ztráty a možné komplikace, které se s tímto rozhodnutím pojí. Tento cíl nestojí pouze sám o sobě, avšak je úzce provázán s Bezpečnostní strategií ČR, programovým prohlášením vlády a dalšími strategickými dokumenty, které chápou české členství v NATO jako základní pilíř bezpečnosti našeho státu. Politické legitimita tohoto cíle je dále posílena Parlamentem ČR, který českou účast na misi v Afghánistánu podpořil. Konkrétní aktivitou, která k naplnění výše zmíněného cíle přispívá je právě česká účast na misi NATO v Afghánistánu.

Nejtěžší zkoušky při hájení vlastních cílů a jich podporujících aktivit (a tím pádem i strategické komunikace) přicházejí právě ve chvílích krizí, která implicitně vytváří poptávku pro efektivní krizovou komunikaci. Mezi takového okamžiky lze zařadit i útok na české vojáky v Afghánistánu. Takto vyhraněná situace totiž poskytuje argumenty osobám či skupinám, které s cíli dané entity nesouhlasí.

V reakci na afghánskou tragédii se proti působení českých vojáků v této misi vymezila například Komunistická strana Čech a Moravy, předseda Strany přímé demokracie Tomio Okamura nebo poslanec Občanské demokratické strany Václav Klaus mladší. Lze samozřejmě polemizovat o načasování, stylu či logické konsistenci argumentů obsažených v těchto a podobných prohlášeních, avšak nelze je ignorovat, jelikož představují legitimní součást veřejné debaty. Státní instituce argumenty kritiků mise (zvláště pokud mají demokratickou legitimitu) musí brát vážně. Do jiné kategorie však už patří manipulativní texty nálepkující padlé vojáky jako „žoldáky“ a „okupanty“. Tento typ prohlášení v demokratické debatě nemá místo. A to nejen vzhledem k tomu, že hrubě porušuje pravidla etiky platící v době piety, ale zejména kvůli tomu, že do veřejné debaty nepřinášejí nová stanoviska a argumenty, ale spíše se jí snaží vyhrotit a zablokovat.

Přítomnost obou typů reakcí odmítajících misi v Afghánistánu však ukazuje, že státní instituce v dnešním informačním prostoru rozhodně nejsou (a v demokratické společnosti ani nemohou být) jediným hráčem a proto musí klást velký důraz na způsob, jakým vysvětlují své kroky veřejnosti. Pokud na tuto snahu rezignují, nemohou počítat s podporou obyvatelstva a jejich schopnost naplňovat strategické cíle může být výrazně snížena. Právě existence nejasností a nedostatek důvěry navíc představují živnou půdu pro vznik a šíření fám a dezinformací. Proto je zapotřebí oblast strategické komunikace brát vážně.

V úvodu popsané reakce politiků a státních institucí na úmrtí českých vojáků v Afghánistánu přitom ukazují, že určité (minimálně podprahové) chápání základních pouček strategické komunikace v České republice existuje. Jednou z klíčových složek strategické komunikace je totiž jednota sdělení podporující konkrétní cíl. Tím dochází k jasné demonstraci toho, že daná věc je pro zasaženou entitu důležitá.

Čeští politici v tomto ohledu obstáli, jelikož ponechali stranou každodenní spory a při hájení strategického zájmu ve formě podpory zahraničních misí a našeho členství v NATO mluvili jedním hlasem. Tato jednota však šla za hranici (dalo by se říci povinného) vyjádření kondolence pozůstalým, avšak pokračovala i při interpretaci kontextu celé události (jinými slovy při vytváření narativu). I v tomto případě vedoucí představitelé státu a jeho institucí – prezident, premiér, ministr obrany a náčelník generálního štábu drželi jednotnou linii, když označili českou účast v afgánské misi za příspěvek k boji proti terorismu a tím pádem za způsob obrany České republiky před útoky islámských fundamentalistů. Z relativně malého vojenského kontingentu nasazeného ve vzdálené, exotické zemi se tak stala důležitá součást obranného systému země.

Neméně důležitá je reakce našich spojenců v NATO, která ukázala, že útoky na české vojáky jsou vnímány jako útok na celou Alianci (což je mimochodem narativ klíčový pro fungování samotné Aliance). Tragická událost tak posloužila pro demonstraci solidarity mezi spojenci a upevnění svazků v Alianci.

Z hlediska české veřejnosti byla velmi důležitá otevřenost úřadů a možnost občanů být nejen pasivními diváky, ale též aktéry dění, ať už prostřednictvím sbírky nebo účastí (reálnou či virtuální) na vzpomínkových aktech. Významnou roli hrálo také to, že Armáda ČR poskytla médiím aktuální obrazový materiál přímo ze základny v Bagrámu, kde se s padlými loučili jejich kolegové. Všechna tato drobná opatření pomohla celou událost více polidštit, umožnila osobně se vcítit do tragického dění a posilovala tak společenskou jednotu, která je potřeba pro dosahování vytyčených cílů.

Symbolickou tečku za pietním týdnem představovalo prohlášení náčelníka generálního štábu Opaty, dle něhož se Armáda ČR pokusí dopadnout osoby odpovědné za atentát. Tento výrok posléze dominoval titulkům na většině českých zpravodajských webů. Mimo jasného signálu směrem k veřejnosti i útočníků, toto prohlášení též symbolizuje, že je na čase vrátit se z extrémního módu fungování zpět ke každodenní rutině – jak na misi samotné, tak ve společnosti. Strategická komunikace totiž musí na krize nejen reagovat, ale také se snažit chování entity vrátit zpět do normálu a opět pokračovat ve směřování k dříve vytyčeným cílům.

Strategickou komunikaci českých státních představitelů a institucí následující po útoku na vojáky v Afghánistánu lze hodnotit jako úspěšnou. Nelze však nyní usnout na vavřínech, ale je potřeba se této oblasti dále věnovat. Úspěšná strategická komunikace totiž musí být kontinuální a proaktivní proces. Její úspěch navíc není dán ani tak technickou propracovaností jednotlivých složek, správnou volbou témat a narativů či schopností rychlé reakce, ale zejména existencí důvěry mezi státem a občany a elementární shodou na hodnotách a cílech dané entity.

Jak podotýká podplukovník Otakar Foltýn ve své eseji pro Hospodářské noviny, společenská reakce na úmrtí vojáků ukázala, že v rozdělené české společností stále ještě existují styčné body. Bez nich by všechny výše zmíněná opatření byla výrazně méně efektivní a strategická komunikace týkající se afghánské tragédie by zřejmě nebyla tak úspěšná. Proto je potřeba v budoucnu hledat další styčné body, které mohou pomoci lépe definovat hodnoty, zájmy a cíle české společnosti. Samotná (nejen strategická) komunikace je totiž k ničemu, pokud nevíme, co a proč vlastně chceme komunikovat.

Postřehy ke strategické komunikaci vycházejí z konzultací k projektu „Vnímání NATO a působení českých vojáků v Pobaltí v médiích“.