Tento text je reakcí na komentář pana Štěpána Chába, který navazuje na naši předchozí diskuzi vyvolanou studií Prague Security Studies Institute o mýtech o EU. Autor se v něm snaží vysvětlit, jakým metrem měří redakci webu Manipulátoři.cz, a nalézá styčné body, které spojují oba diskutující.

V první části svého textu se pan Cháb snaží dokázat, že spolek Manipulátoři.cz je (zejména díky politickým postojům a aktivitám jeho šéfredaktora Jana Cempera) ideologicky zaujatý. Z toho důvodu jeho zjištění podle pana Chába nepředstavují vhodný podklad pro analýzu, kterou PSSI provedlo, když mapoval šíření mýtů o Evropské unii.

Předně je třeba si ujasnit, že cílem tohoto textu není zabývat se ideovými pozicemi redakce Manipulátorů či pana Cempera osobně. Ty jsou totiž pro autor toho text vlastně víceméně nevýznamné. A to z toho důvodu, že každý máme nějaké politické přesvědčení. Důležité však podle autor je nakolik jsem schopni vlastní postoje reflektovat a být schopni zabránit tomu, aby ovlivňovali výzkumnickou práci.

Proč si autor myslí, že Manipulátoři.cz se snaží své ideové postoje oddělovat od vlastní práce? Zaprvé je jejich web transparentní. Snadno si dohledáme, kdo je autor jakého článku či případně odkud byl převzat. Je na první pohled zřetelné, jestli čteme glosu (v níž z logiky žánru musí být představen i nějaký názor na diskutovanou problematiku) nebo upozornění na hoax, které by naopak mělo být čistě faktické. Zadruhé se – i přestože pan Cháb opakovaně podsouvá, že tomu tak není – snaží být objektivní. Důkazem budiž například upozornění na dezinformaci o spolupráci Miloše Zemana s StB. To, že v tomto ohledu neexistuje parita a na jednu manipulaci politiků SPD nepřipadá jedna manipulace publikovaná lidskoprávními organizacemi, není již problém redakce Manipulátorům ale spíše odraz skutečnosti, že někteří aktéři manipulují s fakty častěji než jiní a navíc tak činí cíleně a systematicky a nikoli z nedůslednosti. Zatřetí Manipulátoři.cz jsou schopni reflektovat vlastní omyly, jak dokázali například, když uznali, že v případě smějících se mladíků u katedrály Notre-Dame fotografie původně považovaná za zfalšovanou, je zřejmě pravá. Z těchto důvodů si dle autora důvěru zaslouží.

Nyní se autor dostává ke klíčovému bodu, kterým je nutnost vyjasnit, co je vlastně předmětem zájmu Manipulátorů, PSSI a dalších organizací věnujících se problematice dezinformací. Nejedná se – a nesmí se jednat – o ambici kádrovat odlišné názory a degradovat je označením za dezinformace. Cílem je odhalovat a upozorňovat na lživé zprávy, které různí aktéři informačního prostoru (politici, média či zahraniční mocnosti) používají pro manipulaci společnosti ke svým cílům.

A zde se autor dostává k tom, v čem s panem Chábem souhlasí. Skutečně je totiž problém, když se pojem dezinformace začne používat nikoli jako analytická kategorie, ale jako nálepka dehonestující názorové protivníky. I proto se autor ve svých analýzách s tímto pojmem snaží šetřit a používat ji pouze v případech, kde může s vysokou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že o lživou zprávu s cílem manipulovat skutečně jedná.

Argumenty obhajující rozličné ideové pozici si totiž rozhodně zaslouží být vyslyšeny a diskutovány. Což se dle názoru autor v české společnosti stále děje, protože například i euroskeptici jako třeba exprezident Václav Klaus dostávají výrazný prostor v rozličných médiích (včetně veřejnoprávních), stejně jako levicoví myslitelé jako je například Václav Bělohradský nebo naopak konzervativec jako Roman Joch. Stejně tak existují v českém informačním prostoru média (například Echo24), které se v některých otázkách profilují jasně konzervativně. Mluvit tedy v českém kontextu o potlačování konzervativního pohledu na svět tedy autor nepovažuje za adekvátní.

Pod rouškou výzev k respektování odlišného názoru však rozhodně nelze tolerovat výzvy k násilí a netoleranci. Stejně tak nelze poukazem na otevřenost diskuze a právo na názor omlouvat lidi či instituce, které se snaží manipulovat s ostatními pro vlastní cíle. Rozdělení společnosti nikoli na rozdílné názorové skupiny polemizující o nejlepší řešení rozličných problémů, ale na nesmiřitelné tábory diskuze neschopné, kterého se autor obává stejně jako pan Cháb, totiž těmto aktérům vyhovuje, jelikož na reálné diskuzi zájem nemají. A proto je v pořádku na ty, kteří se ve stavění barikád ve společnosti vyžívají či k němu nevědomky přispívají (ať už jsou z kteréhokoli názorového proudu) upozorňovat.

Obhajoba svobody slova a názorové plurality a upozorňování na záměrné lži nebo šíření nenávisti totiž nejsou v rozporu, ale představují dva strany téže mince, když přijde na péči o náš společný prostor k demokratické diskuzi.