Problémem dezinformací není jen jejich nepravdivost, ale také nedostatek zodpovědnosti jejich šiřitelů. Právě její tvrdší vymáhání – klidně i pomocí právních prostředků – je přehlíženou zbraní v boji proti tomuto fenoménu.

Prezident Miloš Zeman si tvrzením o článku Ferdinanda Peroutky chválícím Adolfa Hitlera vypomohl k získání mediální pozornosti a vypointování svého projevu. Strana SPD si tvrzením, že europoslankyně KSČM Kateřina Konečné podpořila uprchlické kvóty, vypomohla v politickém střetu s jedním ze svých důležitých protivníků. Exprezident Václav Klaus si tvrzením, že účast na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii byla placená, vypomohl ke snadnému vypořádání se s lidmi, s nimiž nesouhlasí.

Tato tři tvrzení spojují dva aspekty, které stojí ve středu samotné definice dezinformace. Zaprvé se jednalo o tvrzení nepravdivá a zadruhé si toho jejich autoři byli vědomi (u prvního případu asi ne nutně při jeho pronášení, ale zcela jistě po následujícím hledačském martyriu). Zatímco ohledně nepravdivost dezinformací se vede rozsáhlá debata a stojí v centru fact-checkingových aktivit, snaze přinést autory problematických výroků k odpovědnosti je věnováno méně pozornosti. Skoro jako by se automaticky předpokládalo, že pravda musí v mediálním prostoru nutně zvítězit. A pokud se tak nestane, lze to snadno svést na údajnou dobu postfaktickou, v níž už na pravdě už nezáleží.

Tento postoj je však pouze omluvou vlastní pasivity. Nebylo by sice fér tvrdit, že hranice toho, co je ve společenském prostoru přijatelné, vůbec nikdo nehlídá. Aktivity různých medií, které se snaží víceméně online upozorňovat na různé nepravdivé výroky – zejména politiků, které zazní ve veřejné debatě, jsou rozhodně chválihodné. Stejně tak snaha konfrontovat zákonodárce šířící dezinformace. Mají však několik problémů – zaprvé se do hledáčku médií dostanou jenom ty „největší ryby“ a ekosystém webů šířících dezinformace to nenaruší. A zadruhé na samotného šiřitele to většinou nemá sebemenší dopad a kdykoli bude potřeba, k šíření dezinformací se opět uchýlí.

Proto je na místě v tomto ohledu jít ještě o krok dále a snažit se odpovědnost za některé výroky vymoci právní cestou, jak se konec konců stalo ve všech třech výše zmíněných případech. Přitom velká většina dezinformací překračuje zákon – šíří poplašnou zprávu, vyvolává nenávist vůči určité skupině obyvatel nebo poškozuje něčí pověst. Proto není důvod, proč by jejich šiřitelé neměli být za tyto výroky postiženy. Samozřejmě v tomto ohledu je třeba ujít ještě dlouhou cestu, jelikož postižení se musí naučit dané výroky žalovat, policie vyšetřovat a soudci odsoudit. Každopádně třeba případy, kdy na bulváru byly vysouzeny peníze za nepravdivé výroky, se již staly a mohou sloužit jako zajímavá inspirace v případě dezinformací.

Dalo by se namítnout, že tento přístup bude zdlouhavý, nákladný a pracný. Jenom z tohoto důvodu by však neměl být zavrhována. Ve chvíli, kdy bude na každým dezinformátorem (bez ohledu na to, zda sedí ve sněmovně nebo za počítačem) viset Damoklův meč možného trestního postihu, dvakrát si rozmyslí než nějakou dezinformaci do veřejného prostoru vypustí.