Přítomnost ruské propagandy v českém informačním prostoru se stala víceméně běžnou součástí diskuzí o bezpečnostních tématech. I přestože její samotná existence je nepopiratelná, je třeba diskutovat o jejích dopadech, možnostech a cílech. Jedním z dobrých podkladů pro tuto debatu může být i výzkum vedený maďarským think-tankem Political Capital, který je v rámci tohoto textu představen.

V debatě o ruské propagandě v českém informačním prostoru se často objevuje problém, že její samotná přítomnost se zaměňuje s vlivem. V současné době máme nevyvratitelné důkazy o přítomnosti Ruskem propagovaných narativů v české informačním prostoru. Stačí si připomenout například reflexi otravy Sergeje Skripala, která jasně ukazuje, že v určité část informačního prostoru ruské narativy rezonují. Fungování informační agentury Sputnik CZ zase ukazuje, že ambice ruského státu mít vliv na formování české diskuze o některých společenských tématech je dlouhodobá.

Už tato samotná skutečnost je samozřejmě varující a měla by vést ke zvýšené pozornosti ze strany státu a expertní komunity (což se konec konců i děje). Na druhou stranu nám ale říká pouze málo o skutečném dosahu ruských narativů, které se i na (jak se ne úplně přesně říká) prokremelských webech nešíří tak systematicky a masivně, jak by člověk čekal. A ještě méně se tím vyjasňuje vliv ruské propagandy na názory populace. Při debatě o tomto tématu se totiž často objevuje úvaha ve stylu „pokud lidé věří narativům, které si myslíme, že by ruská propaganda měla propagovat, znamená to, že je úspěšná“. Tento kauzální vztah však není příliš přesvědčivý, jelikož nebere v potaz možné předchozí naladění publika či jiné proměnné, které postoj vůči danému tématu mohly vytvářet. Proto je tento způsob přemýšlení o vlivu propagandy krajně problematický a je na místě hledat jiné způsoby, jak toto téma zkoumat.

Právě výzkumu vedený maďarským think-tankem Political Capital (jehož českou kapitolu měla autor to potěšení psát) představuje pokus přistoupit k této otázce novátorským způsobem. Výzkum se totiž nezaměřuje ani na kanály ruské propagandy, ani na názory obyvatelstva na specifické otázky, ale na postoj k Rusku jako takový. Ten navíc není zkoumán pomocí dotazníkových šetření (které mají své limity v tom, že už formulace otázky ovlivňuje tazatelovu odpověď), ale sledování spontánních interakcí na internetu. Výzkumníci firmy Bakamo Social tak zkoumali více než milion textů zmiňujících Rusko mezi lety 2016 a 2018 a následně spolu s výzkumníky z České Republiky, Maďarska a Slovenska data interpretovali. V rámci tohoto textu jsou shrnuta nejzajímavější zjištění výzkumu.

I přestože tato skutečnost není dostatečně zdůrazňována, Rusko ani zdaleka nerezignuje na tzv. soft power – tedy ambici propagovat svou zemi v pozitivním světle a formovat skupiny lidí, které budou sdílet jeho hodnoty a propagovat její zájmy z upřímného přesvědčení. To se ukazuje například na apelech na společnou historii nebo vykreslování Ruska jako zajímavé a kulturně bohaté a atraktivní země často opakovaných na webu Sputnik CZ. V českém kontextu však tento typ sdělení rezonuje pouze omezeně. Podle výzkumů International Republican Institute mínění, že Česká republika v otázce hodnot a životního stylu má blíže k Rusku než Západu, zastávalo pouze 10 % dotazovaných. Podle zjištění studie Globsec Trends 2019 se toto číslo pohybuje okolo 14 %.

Výzkum ukázal, že pozitivní postoje k Rusku rezonovaly pouze ve dvou marginálních názorových skupinách (což je jen pro přesnost jiný údaj než názorové postoje, které jsou zmiňovány ve zbytku textu). Zaprvé se jednalo o lidi, kteří viděli Rusko pozitivně díky jeho síle a schopnosti řešit problémy (často spojené s otázkou islámu a migrace) na vlastím území. Tento názor se objevily přibližně ve 4 % analyzovaných konverzací. Zadruhé se jednalo o názorovou skupiny, která vnímala Rusko pozitivně díky sdíleným hodnotám a historii – v tomto kontextu bylo vyzdvihováno slovanské bratrství a pozitivní role Sovětského svazu ve Druhé světové válce. Tento názor se objevil přibližně v 5 % konverzací. Samotná přítomnost ideově přesvědčených příznivců Ruska v českém prostoru není – při zvážení širšího společensko-historického kontextu (například preferencí Komunistické strany nebo rezonanci panslavismu u některých skupin obyvatelstva) – příliš překvapivá.

Výzkum ukázal, že výrazná většina konverzací (65 % zkoumaného vzorku) je vůči Rusku kritická. V této kritice se objevovaly tři postoje. Zaprvé bylo Rusko kritizováno jako agresivní země, která vyvolává konflikty (tento názor se objevil v 19 % konverzací). Tato názorové pozice byla často spojována se zkušeností z roku 1968, která – soudě podle ostré reakce české veřejnosti na návrh zákona o udělení statutu válečných veteránů příslušníkům jednotek, které provedly invazi – bude překážkou pro rozvíjení vzájemných vztahů ještě dlouhou dobu. Relativně zajímavé bylo též zjištění, že tato zkušenost je aktualizována a byla například používána při komentování ruského vojenského působení na Krymu a východě Ukrajiny. Tento rámec zřejmě sehrál svou roli též v roce 2014, kdy ruské působení na Ukrajině vnímalo negativně 80 % dotazovaných.

Zadruhé bylo Rusko ve 23 % konverzací vnímána jako kulturně, ekonomicky a sociálně zaostalá země. V kontextu výše zmíněných výzkumů o vnímání příslušnosti k geopolitickým celkům toto číslo není příliš překvapivé.

Neméně zajímavá je třetí linie kritiky, která se soustředila na ruskou ambici destabilizovat západní demokracie. Tento narativ se objevil ve 34 % konverzací a byl tak nejvíce zastoupením. Skutečnost, že Rusko je Čechy vnímáno jako hrozba potvrdila i studie Globsec Trends 2019, podle níž tento názor zastává 52 % dotazovaných. Každopádně při bližším pohledu na konverzace se ukázalo, že v tomto postoji se vedle legitimních obav spojených s konkrétními ruskými nepřátelskými akcemi v západních zemích objevují také fantasmagorické představy, zdaleka přesahující ruské kapacity (například tvrzení, že česká vláda byla kompletně vybrána v Kremlu). Tento trend je dle autora velmi varovný, jelikož právě neadekvátní hodnocení rizik ze strany Ruska, očividně vede nikoli k opatrnosti, ale k paranoii. Což v konečném důsledku, jak upozorňují i autoři studie, hraje do karet ruském narativu o obnovení velmocenského statusu země. Při pohledu postoje české společnosti lze tedy konstatovat, že právě tzv. dark power (koncept bezpečnostního experta Marka Galeottiho odkazující právě k ambici vyvolávat strach z vlastních zveličených kapacit) ruského státu má schopnost ovlivňovat lokální debatu o vztahu s Ruskem.

Dalším nově vzniklým konceptem odkazujícím k projekci moci na území cizích států je tzv. sharp power, která odkazuje ke schopnosti manipulovat lokální debaty nestandardními prostředky (například šířením dezinformací). Samotná studie se sice oblasti dezinformací přímo nevěnuje, avšak přesvědčivě ukazuje, že v rámci České republika (a potažmo celé střední Evropy) pro ně existuje potenciál, který úzce souvisí s nejistotou ohledně vlastní identity a komplexem méněcennosti pociťovaným nejen vůči Rusko, ale též západním zemím. Zajímavým zjištěním studie například byla skutečnost, že drtivá většina konverzací popisovala vztahy s Ruskem z bilaterální perspektivy a nebrala příliš v potaz, že Česká republika je členem západoevropských struktur (podle Globsec Trends 2019 například více než 50 % respondentů tvrdilo, že se necítí být ani součástí Západu ani Východu).

Právě tato nejistota ohledně vlastní identity představuje jednu z hlavních slabin české společnosti, které mohou snadno využít nejen vnější síly s nepřátelskými úmysly, ale také domácí anti-systémoví aktéři. Právě proto jedením z hlavních závěrů studie je, že samotná ruské propaganda má v České republice pouze omezené pole působnosti, protože místní populace je k ruskému státu (v některých případech možná až příliš) podezřívavá. Hlavním problémem však zůstává slabá identifikace se západními institucemi, která garantují bezpečnost a prosperitu země. A právě na jejím zvýšení je na místě začít soustředněji a cíleněji pracovat.