Česká debata o dezinformacích občas trpí používáním vágních a nejasně definovaných termínu. Lpění na přesném pojmosloví přitom není školometstvím, ale naopak nutným předpokladem funkční společenské diskuze. Konec konců, kdyby slova nebyla důležitá, samotná debata o dezinformacích by neměla valný smysl.

Při komentování vzniku nové parlamentní komise pro hybridní hrozby poslanec Jan Farský mimo jiné prohlásil, že „dezinformace nejsou primárně lži.“ Bohužel se jedná o fakticky nesprávný výrok, jelikož například Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (v souladu s míněním drtivé většiny výzkumníků) tento termín definuje jako „šíření záměrně nepravdivých informací (…) s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.“ Tento omyl by nestál za zmínku, pokud by nezapadal do širšího kontextu české debaty o problematice dezinformací, která má právě v oblasti pojmosloví určité nedostatky.
Pojem dezinformace se v českých médií relativně úspěšně etabloval (v roce 2019 byl například zmiňován 7krát častěji než v roce 2015). Větší frekvence používání tohoto termínu přirozeně vedla k jeho přenosu do jiných kontextů a postupnému rozmělňování jeho významu. Podle autorova (doposud nepublikovaného výzkumu) bylo pojem dezinformace minimálně v 10 % článků publikovaných 12 největšími českými médii v letech 2018 a 2019 použit nesprávně anebo účelově (co to znamená, bude ještě vysvětleno dále). Asi nejmarkantnější případ nesprávného použití pojmu představuje článek, který přeložil termín misinformation (nepravdivé tvrzení šířené nevědomky) do češtiny jako dezinformace (nepravdivé tvrzení šířené záměrně) – tedy pravý opak původního pojmu. Vzhledem k tomu, že se správnou definicí pojmu dezinformace mají problém i samotní novináři, není divu, že mu často nerozumí ani veřejnost.
Dá se namítnout, že podobné lpění na definicích je pouhé školometství a pseudointelektuální exhibice. Autor je však přesvědčen, že tomu tak není, jelikož pouze skrze pojmy, která používáme pro popis světa kolem nás, jsme schopni komunikovat s ostatními. A ve chvíli, kdy určité termíny nechápeme stejně, vede to k neschopnosti debatovat o problémech a nacházet jejich řešení. Anebo v horším případě k podezření a konfliktům, které se například projevují v karikování opatření proti dezinformacím jako snahy o cenzuru.
Mnohem problematičtější se však vágnost termínu dezinformace může stát ve chvíli, kdy tento emocionálně nabitý pojmem zneužijí někteří aktéři ke svým partikulárním cílům. V české debatě začalo být například toto slovo používáno (opět podle zjištění již zmíněného autorova zkoumání) účelově pro delegitimizaci jakékoli nepohodlné kritiky. A to se netýká pouze politiků (i když například premiér Andrej Babiš by mohl vyprávět) ale i ředitelů uhelných elektráren, cirkusových principálů nebo akademických senátů. Příklady ze zahraniční připomínají, že tento termín se může stát i mocenským nástrojem sloužícím pro potlačení politické opozice.
Proto je nutné při používání termínu dezinformace mít vždy na paměti jeho původní význam a bránit se tomu, aby byl rozmělňován a zneužíván. Celé debatě by možná prospělo, pokud by tento pojem přestal být používán pro popsání všechno negativního v dynamicky se vyvíjejícím informačním prostoru a byl striktně omezen na oblast bezpečnosti. To by pak umožnilo do debaty vstoupit novým termínů jako je například informační zmatek (autorův neumělý překlad z anglického information disorder). Ten je zajímavý například tím, že nepoukazují pouze na jednotlivé případy manipulací v online prostoru, ale snaží se akcentovat i systémové změny, k nimž v současném informačním prostoru dochází. Tato změna pojmosloví by možná mohla pomoci nahlédnout tuto problematiku z jiné perspektivy a přicházet s neotřelými přístupy a řešeními. Protože, jak správně podotýká staré rčení, Words create Worlds.