V tomto textu se autor bude zabývat samotným pojmem dezinformace, jeho významem a používáním.

Autor se ve svém minulém textu dopustil nepřesnosti, když pana poslance Farského pokáral ze nesprávné použití pojmu dezinformace. Posléze byl upozorněn, že tvrzení „dezinformace nejsou primárně lži“není v rozporu s některými definicemi tohoto termínu. To je pravda, jelikož například podle dokumentů Evropské unie se jedná o „prokazatelně lži nebo zavádějící informace vytvořené, prezentované a šíření za účelem ekonomického zisku nebo záměrného klamání veřejnosti“ a NATO jej chápe „záměrné vytváření a šíření nepravdivých a/nebo manipulativních informace se záměrem zmást nebo uvést v omyl.“ Tyto definice (na rozdíl od definice na webu Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, na niž se autor odkazoval v předchozím článku) právě poukazem na manipulativní/zavádějící informace otevírají možnost, aby pojem dezinformace nebyl omezen pouze na nepravdivá tvrzení.
Každopádně už mírná odlišnost výše uvedených definice, ukazuje, že v expertní debatě existuje více interpretací pojmu dezinformace (debata o tomto termínu je zmapována například v tomto textu). Autor tedy v tomto textu hodlá své dřívější tvrzení upravit, jelikož – parafrází klasika – nepovažuje výrok „dezinformace nejsou primárně lži“ za omyl, ale za něco horší a to chybu. Hodlá, zda také zdůraznit, že v tomto ohledu nepolemizuje primárně s panem poslancem Farským, ale zapojuje se do obecnější terminologické debaty o pojmu dezinformace.
První výtka se ještě vrací k samotnému tvrzení „dezinformace není primárně lež“, které je dle autora kontraintuitivní, protože nebere v potaz, co je pod pojmem lež chápáno. Definicí lži se mimochodem zabývali již církevní filozofové raného středověku a například Tomáš Akvinský tvrdí, že lež je tvrzení, které odvádí člověka od poznání pravdy (tedy akt manipulace jako takový). Samotný záměr klamat je pak považován za nutnou podmínku pro použití pojmu lež. Rozdíl mezi dezinformací (nepravdivou nebo manipulativní/zavádějící informací šířenou se záměrem klamat) a lží (sdělením znemožňujícím poznat pravdu majícím za cíl klamat) je tedy víceméně zanedbatelný. Autor je proto přesvědčen, že pojem lež (i ve svých jiných definicích) se s pojmem dezinformace překrývá do takové míry, že akcentovat rozdíl povede spíše ke zmatení.
Autor se domnívá, že rétorickou úlohou tvrzení „dezinformace není primárně lež“ bylo spíše než problém definovat, připomenout – možná právě pomocí určitého paradoxu – různé způsoby manipulace. Problémem ovšem je, že – jak autor doložil již ve svém předchozím textu – v současné době česká veřejnost nemá o definici pojmu dezinformace příliš jasno a podobné slovní hříčky spíše než k lepšímu porozumění přispějí k dalšímu zmatení. Mimochodem se tak otevírá i prostor pro jiné čtení tohoto výroku posilující narativu o tom, že boj proti dezinformacím je bojem proti odlišnému názoru. O dalších rizicích vyplývajících z vágnosti pojmu autor již psal, a proto tuto výtku nebude dále rozvádět.
Třetí výtka již bude obecnějšího charakteru a směřuje ke kategorii zavádějících/manipulativních sdělení zmíněných v úvodu uvedených definicích. Zatímco fakticky nepravdivé tvrzení – zejména na bazální úrovni u výroků typu Barack Obama se nenarodil na území USA nebo Angela Merkelová je vnučka Adolfa Hitlera (ani jedno z těchto tvrzení bohužel nepochází autorovi hlavy, ale přebral jej z konspiračních webů) – lze doložit, u manipulací je situace složitější. Výzkumník stojí před problém, jak definovat, co vlastně ještě je manipulativní nebo zavádějící sdělení a co už je přijatelné zkreslení/zjednodušení dané například žánrem (novinový titulek) nebo kontextem (přednáška pro neodborné publikum). Jak ukazují například výzkumy na provedené na Masarykově univerzitě věnované manipulativním technikám, nejedná se o nepřekonatelný problém, ale stále platí, že tato definice pojmu dezinformace nutně vede k nutnosti provést další (sub)definici, což z hlediska debaty není úplně komfortní situace.
Dalo by se namítnout, že důležitý je přeci úmysl manipulovat. Tento argument však naráží na čtvrtou výtku a to skutečnost, že metodologie většiny (autorovi známých) studií o dezinformacích se zaměřují na obsah určitého sdělení a záměr si spíše dovozují. Striktně vzato by tedy pojem dezinformace bylo možné použít až poté, co se podařilo prokázat, že v daném případě šiřitel nepravdivé zprávy měl za cíl klamat/uvést v omyl. Což vzhledem k variabilitě motivací šiřitelů nepravdivých zpráv není vůbec samozřejmé. V tomto kontextu například není překvapivé, že sociální sítě se pojmu dezinformace a samotným spekulacím o důvodech šíření určitého obsahu vyhýbají a omezují se na postihování nepravdivého obsahu.
Z těchto důvodů je na místě se samotným pojmem dezinformace šetřit a při použití jej vždy definovat. Autor se netají tím, že mu je bližší užší definice pojmu omezující jej na nepravdivé informace šířené za účelem ovlivnit rozhodování určitého publika, ale – jak ukázal výše – je si vědom, že se nejedná o jedinou možnou definici. Výtky, že zúžení pojmu povede k tomu, že z debaty o dezinformacích vypadnou některé rizikové fenomény nepovažuje za přesvědčivou.
Při zdůvodnění tohoto přesvědčení si dovolí také použít paradox. Žádná debata o dezinformacích totiž neexistuje. Pojem dezinformace sehrává určitou roli v debatách o vlivových operacích státní či nestátních aktérů, o vývoji v informačním prostoru v digitálním věku a charakterizování určitých aktérů veřejné debaty. Dle autora by proto měla být debatována i otázka, zda ve všech těchto kontextech je samotným pojem dezinformace vůbec užitečný a zde si nevystačím s již dříve existujícím pojmoslovím. Podle jeho názoru totiž právě snaha aplikovat tento termín v různých a velmi rozdílných kontextech vede k neschopnosti najít společnou definici. A bez společně sdíleného porozumění termín přestává být pro debatu přínosem a stává se překážkou.

Autor by si dovolil poděkovat D. P. za kritickou reflexi předchozí textu, která jej donutila se nad tímto tématem hlouběji zamyslet.