Jak novináři střelili komunikační kampaň státu do nohy hned v jejím samotném počátku.

V tomto týdnu se v médiích objevily zprávy o spuštění komunikační kampani mající za cíl uklidnit veřejnost, která se zcela právem obává vzrůstajícími životními náklady a nejistými vyhlídkami do budoucna. Zatím je příliš brzy na to usuzovat, jestli kampaň ve svých cílech uspěla. Každopádně její samotnou existenci je, ve chvíli, kdy exhibice několika okrajových politických subjektů a doposud neznámých aktivistů přiláká na Václavská náměstí desítky tisíc frustrovaných občanů, třeba ocenit.

Lze samozřejmě zvažovat, co by šlo provést lépe a čemu se příště radši vyvarovat - o což se konce konců autor (spolu se svými milými kolegy) pokusí v některém dalším textu. V tomto blogu by pouze rád reflektovat konkrétní mediální výstup věnovaný komunikaci státu, který dle jeho názoru ilustrují skutečnost, že samotní novináři si zatím neuvědomují, že i oni v rámci této oblasti hrají svou roli. V kontextu dynamiky informační prostoru se totiž nemohu považovat pouze za nezávislé zprostředkovatele informací, ale stávají se také tvůrci sdělení a tím pádem mají vliv na veřejnou debatu. Ve chvíli, kdy se snaží informovat o komunikační kampani státu, měli tedy také zvažovat nakolik svým reportováním mohou této aktivitě pomoci či naopak ji poškodit. Samozřejmě nelze po nich žádat, aby zůstávali nekritičtí vůči problematickými aspektům vládní komunikace - typu zapojení potenciálně problematických firem. Na druhou stranu však dle názoru autor mají vedle své profesní etiky - velící kontrolovat mocné a informovat veřejnost - zvažovat i etiku občanskou, která by je měla motivovat k hledání odpovědi na to, co je v dané chvíli veřejným zájmem.

Pokud si definujeme, že ve veřejném zájmu je, aby se komunikační kampani podařilo uklidnit společnost (což samozřejmě nepůjde bez adekvátní kroků v sociální oblasti, ale to pro tuto chvíli nechme stranou), je na místě od novinářů požadovat, aby o ní informovali v kontextu a zodpovědně. Autor si například dovoluje doporučit rozhovor s jedním autorů kampaně působícím na Úřadu vlády na webu MediaGuru. Naopak příkladem toho, jak k tomuto tématu nepřistupovat může být text Vojtěcha Blažka „Vláda má připravenou kampaň, jak uklidnit lidi“ publikovaný na webu Seznam zprávy.

Problémem toho článku - informující o kampani vznikající na Ministerstvu vnitra - je skutečnost, že se odkazuje na interní report sloužící jako podklad kampaně, z něhož selektivně cituje. Zároveň vytrhává z kontextu jednotlivé možné aspekty v dané chvíli ještě ani neprobíhající komunikace, které nejsou finální ani zasazené do širšího kontextu platformy, na níž se objeví. Proto na základě tohoto článku nelze kampaň jakkoli hodnotit a mnohem spíše se lze obávat toho, že čtenáře zmate a realizaci celé komunikační aktivitu zkomplikuje. Nejde jen o to, že by podobný dokument měl ze své logiky zůstat interní, a ne kolovat po novinářských redakcích – to lze označit jako selhání státní správy případně politiků a jejich poradců (podle toho odkud dokument unikl). Dle názoru autora však také selhal novinář, který nedocenil skutečnost, že zveřejnění podobného dokumentu snahám státu o informování občanů spíše uškodí.

V ideální světě by samozřejmě měla mezi státními institucemi a novináři panovat důvěra a ochota transportně sdílet některé informace za předpokladu, že druhá strana s nimi bude pracovat nejen v rámci profesní ale též výše zmíněné občanské etiky. Pro správné fungování strategické komunikace je fungování tohoto vztahu konec konců nutnost, protože státní instituce a novináři nepředstavují nepřátele ale partnery. I přestože tohoto ideálu nelze dosáhnout, stojí za to k němu směřovat. Přes články postavené na z kontextu vytržených citacích interních státních dokumentů však cesta nevede.