Na webu Aktuálně se koncem minulého týdne objevil rozhovor s psychiatrem a neurovědcem Jiřím Horáčkem věnovaný konspiračním teoriím. Stojí za pozornost, jelikož na jednu stranu přináší do této debaty nové relevantní postřehy, ale zároveň dobře ilustruje limity „psychologizujícího“ přístupu ke konspiračním teoriím.

Autor by v úvodu chtěl zdůraznit, že cílem toho blogu není pana Horáčka kritizovat – na základě jednoho rozhovoru v médiích by tak nebylo vhodné činit. Naopak doufá, že se činnost Národního ústavu duševního zdraví dostane do povědomí širší veřejnosti a najde své místo v multidisciplinární debatě o tomto tématu. Případné odkazy na rozhovor jsou pro tento text spíše oslím můstkem k obecnějším závěrům ohledně limitu přístupu ke konspiračním teoriím, která autor pracovně označí za „psychologizující“.

V tomto – velmi zjednodušeně prezentovaném – pohledu se víra v konspirační teorie stává výjimkou z normy, poruchou představující patologickou reakci na neschopnost vyřešit určitý problém – například Horáčkem zmiňovaný nedostatek kognitivní flexibility. Tento přístup tedy vinu za propadnutí konspiračním teoriím přičítá jednotlivci a jeho vlastnostem – v některých případech dokonce líčených jako přirozených a tudíž neměnných. Je zřejmé, že takový předpoklad vytváří tlak na konformitu jedince a dává najevo, že je na místě očekávat či přímo vyžadovat od autority, aby ji vynucovala. Jak říká sám Horáček, „vzhledem k tomu, že konspirační teorie ohrožují nejen duševní zdraví jednotlivců, ale i fungování celé společnosti, je úlohou státu, aby nás před nimi ochránil.“

Tento přístup však narazí na svůj limit při pohledu na míru víry v konspirační teorie v rámci populace. Pokud by se jednalo o fenomén omezený na marginální skupinu obyvatel, dávala by výše zmíněná perspektiva úvaha smysl. Sociologické výzkumy však mluví jinak – výzkum STEM z roku 2021 například ukazuje, že obecně známými konspiračním teoriím věří 23 % respondentů a dalších 36 % považuje za uvěřitelnou alespoň část z nich. Čísla z jiných státu jsou podobná. V tomto kontextu se tedy nabízí úvaha, zda naopak není normální – alespoň některým – konspirační teoriím věřit. Jedním z možných vysvětlení těchto čísel – které nabízí i Horáček – by mohla být „epistemická krize“ a to, že „lidé přestávají věřit potvrzeným faktům, pojem pravdy je zpochybňovaný“. Toto tvrzení je však ahistorické, jelikož ignoruje skutečnost, že konspirační teorie byly ve společnosti přítomné vždy. Také není úplně jednoduché odpovědět na otázku, zda moderní informační technologie skutečně umožnily jejich rozšíření do celé společnost šíření anebo zda pouze poodhalily to, co se mnoho lidí již dříve myslelo. Konec konců například nárůst politické polarizace lze ve Spojených státech sledovat ještě před nástupem sociálních sítí.

Pokud tedy konspirační teorie jsou staré jako lidstvo samo, je na zvážit, zda nejsou součásti lidské přirozenosti. A to nikoli pouze na úrovni psychologického nastavení jednotlivce, ale jako jeden z následků života ve skupině. Tato „sociální“ perspektiva pak připomíná, že víra v konspirační teorie je kontextuální a vyplývá ze společenské pozice. Tím pádem každý může propadnout konspiračním teoriím, pokud k tomu budou ty správné podmínky. Což v konečném důsledku vyplývá i z Horáčkovy úvahy o vztahu tolerance nejistoty a víry v konspirační teorie. Tolerance nejistoty totiž není konstantní, ale vyplývá z prostředí, v němž člověk žije a následcích, které pro něj negativní vývoj situace může mít. Není tedy překvapivé, že lidé žijící na společenských periferiích jsou ke konspiračním teoriím náchylnější. Jejich osobní psychologické nastavení je však až následkem samotné existence společenských periferií.

Z předešlé úvahy je očividné, že „psychologizující“ a „sociální“ chápání konspiračních teorií není v rozporu - pouze se zaměřuje na různé úrovně manifestace problému. Proto tyto perspektivy mohou vzájemně vyměňovat cenné poznatky a přispívat k komplexnějšímu pochopení konspiračních teorií a v ideální případě navrhovat řešení, která mohou být ku prospěchu omezení jejich negativních dopadů na jednotlivce i společnost.