Několik postřehů z výzkumu IRI Beacon Project věnovanému občanské společnosti věnující se dezinformacím.

Nejen v českém veřejném prostoru se v posledních letech objevila řada iniciativ zaměřujících se na problematiku dezinformací. Toto bujení je známkou funkční občanské společnosti schopné vydefinovat si společenský problém, zorganizovat se a hledat jeho řešení. Vzhledem ke kontextu otevřených společností se jednalo o proces do značné míry neorganizovaný, spontánní a neřízený. Díky tomu měly inciativy zaměřující se na oblast dezinformací schopnost inovovat, přizpůsobovat se lokálním kontextům a hledat nové cesty z řešení této výzvu. Na druhou stranu to však čelí také problémům souvisejícím primárně s udržitelností celého sektoru.

Z tohoto důvodu je důležitá role organizací s mezinárodním přesahem – jako je třeba IRI Beacon Project, kde měl autor to potěšení v minulých měsících působit – které mohou organizacím v této oblasti nabídnout pomocnou ruku. Pro to je však nutné dobře znát jejich situaci, k čemuž měl pomoci i dotazník Community Mapping 2.0. Ten do této chvíle vyplnila téměř šedesátka institucí z celé Evropy a text přináší některá z jeho zjištění.

Výsledek dotazování ukazuje, že zajištění udržitelného financování nadále představuje klíčovou výzvu, s níž se potýká řada organizací. Stále tedy hrozí, že pokud se pozornost – zejména mezinárodních – donorů obrátí k jiným tématům, celý sektor bude značně poškozen. Tento problém nejpalčivěji pociťují menší organizace, které často nemohou – na rozdíl třeba od etablovaných médií nebo univerzit – dosáhnout na významnější dotace ze strany státu, případě Evropské Unie. Z toho důvodu je nutné hledat cesty jak tyto inciativy, často fungující pouze díky osobnímu zápalu několika jednotlivců, propojovat a asistovat jim při hledání grantových příležitostí. Jinak budou v dlouhodobém horizontu neudržitelné.

Nejen však pouze o samotnou udržitelnost, ale i o rozvíjejí kompetencí celého sektoru a zlepšování kvality jeho výstupů. Z odpovědí respondentů byla velmi znatelná ambice posunout za banální mediální monitoring a fact-checking. Velký zájem projevovali o otázku dopadu dezinformací na lidské chování a rozhodování, což mimo jiné potvrzuje, že tato velmi zásadní oblast není dostatečně prozkoumána. Další oblastí, o niž byl značný zájem, bylo využití umělé inteligence v rámci výzkumu a zkoumání dopadu této technologické inovace na tvoru a šíření dezinformací. Což jsou obě oblasti, jejichž rozvoj vyžaduje od výzkumníků specifické dovednosti. A jejich získání a rozvoj vyžaduje čas a finance. Tedy něco, čeho se výzkumníkům nedostává a proto se – dle názoru autora – často uchylují k opakování etablovaných a bezpečných – avšak znatelně méně inovativních a přínosných – výzkumných postupů.

Větší výzkumné ambice brzdí také chybějící shoda na metodologii výzkumu a obecně etických standardech celého odvětví. Dobrým dokladem této situace byla neschopnost respondentů definovat názor okrajových informačních kanálů často šířících dezinformace – pro zajímavost v české populární termín dezinformací weby se v žádné jiné zemi neuchytil. V této situaci je však relativně složité navrhovat výzkumný design mapující situaci ve více zemích či dokonce pouze vést debatu o stavu současného poznání. Pluralita přístupů a nedostatek vzájemné komunikace ohledně osvědčených postupů se pak stává problém pro fungování komunity jako celku a vede k jejímu uzavírání do národních kontextů. Což je další příčina nízké udržitelnosti celého sektorů.

Podle názoru autora by mezinárodní donoři a organizace snažící se poskytnou platformu jednotlivým aktérům zabývajícím se problematikou dezinformací, měli začít právě od bodu zmíněného v posledním odstavci. Nemá smysl chrlit nové a nové studie opakující totéž, ale je nutné učinit krok zpět a ptát se na obecnější otázky ohledně směřování celého odvětví a rámce, do něhož lze jeho jednotlivé aktivity zasadit. To také usnadní vytváření mezinárodních interakcí, zvýší kvalitu výzkumu a posílí schopnost komunity předkládat svá zjištění jako celek policy-makerům. Nejedná se přitom o žádné sci-fi, jelikož například fact-checkeři byli schopni dát dohromady kodex principů svého fungování a vytvořit mechanismy umožňující seberegulaci komunity. Není žádného důvodu, proč by něco podobného nemohli zvládnout organizace zabývající se oblastí dezinformací.