Debata o dezinformacích, konspiračních teoriích a post-pravdě jako symptom doby přelomu.

Málokterý jev spojený s – již tak často emocionální – debatou o dezinformacích vzbuzuje takový zájem, údiv a obavy jako deepfakes. Úpravy videa nebo zvukových nahrávek natolik sofistikovaným způsobem, že nelze rozeznat, že se nejedná o záznam reality ale její imitaci. Proto i použití pojmu „deep“, které lze přeložit i jako „hlubinný“ a tedy odkazující ke lži útočící na samotou podstatu reality. Což je nadmíru děsivé, protože to znamená, že nelze věřit žádnému ze smyslů a může se snadno stát, že staneme bezmocnou kořistí zákeřných manipulací, který přesahují naše přirozené schopnosti. V konfrontaci s touto nadlidskou entitou se vytrácí jistotu, zda dílčí zjištění a vjemy, z nichž si skládáme – jako při navlékání korálků na niť – obraz světa, jsou skutečně reálné. A pokud si připustíme tuto možnost rozpadá se nejen jistot ohledně jednoho aspektu skutečnosti, ale možnosti poznání světa jako takového.

Iniciativy mající za cíl boj s dezinformacemi do značné míry vycházejí z představy, že lži – včetně těch skrývajících se v hlubině – je možné jejich demaskování neutralizovat a poskytnout výpověď o tom, jaký svět skutečně je. Ať už se snaží člověka upozornit na manipulace v informačním prostoru (jak dělá fact-checking), hodlají mu dát nástroje pro kvalifikovaný výběr zdrojů a ověřování informací (o což se snaží mediální vzdělávání) nebo přímo předložit správně roztříděné objektivní informace (jak by se měla snažit média). Kýženým výsledkem všech těchto inciativ je schopnost vybrat ty správné korálky (fakta) a seřadit je (navléknout na nit) v takovém pořadí, aby vystihovala realitou. Což je samozřejmě činnost záslužná a smysluplná, ale nikoli samospasná a dostačující.

Lze totiž očekávat, že i při předložení těch samých faktů lidé dojdou k jiným závěrům vycházejících z jejich zkušeností, přesvědčení či současného rozmaru. Pro jedince je totiž důležité nejen vědět, co je pravdivé, ale také mít onu nit, která dává sbírce faktů smysl pomocí velkého příběhu nebo ideového rámce, k němuž se lze upnout. Proces konstrukce reality tedy může být (a často bývá) přesně opačný – nejdříve si člověk najde onu pomyslnou vedoucí niť a teprve posléze na ni nasazuje korálky, takovým způsobem, aby dobře pasovali. Na tento přístup jsou inciativy proti dezinformacím krátké. Na tomto místě si autor dovolí poznamenat, že dle jeho zkušenosti lidé, kteří se tématem dezinformací zabývají jsou si – i poučení svou zkušeností – limitů svých aktivit vědomi. Není si však jist, jestli podobně realistická očekávání panují i u laické veřejnosti.

Dezinformace se totiž často stávají onou pomyslnou nitkou, nosným příběhem vysvětlujícím řadu dějů od odlivu čtenářů etablovaným médiím, přes vítězství populistických politiků až po generačních neshodách. Je to příběh nadmíru poutaný a zároveň jednoduchý, protože umožňuje identifikovat jasného viníka všech současných problémů. A zároveň říci, že problém je přeci v těch druhých, protože MY bychom se přeci zmanipulovat nenechali. Což není příliš produktivní postoj, jelikož spíše přispívá k polarizaci společenské debaty a zakopání se v existujících názorových pozicích.

Na situaci však lze nahlížet i jinak a představit si dezinformace (a debata o nich) jako korálek na nitce jiného příběhu. A to příběhu o krizi legitimity liberální demokracie, selháních globálního kapitalismu, rozpadu mezinárodního uspořádání vzniklého po roce 1989 a obecněji racionalistického a antropocentrického myšlení. Což dle názoru autora budou příběhy, které si o začátku 21. století, budou vyprávět budoucí generace. Dnešní intenzivní debaty o dezinformacích budou spíše zajímavou, fascinující a (přiznejme si) místy bizarní anekdotou pro kterou se najde místo někde v poznámce pod čarou, jejíž vznik bude připisován potřebám dané doby.

Debata o dezinformacích by měla být touto širší perspektivou informována a vedle toho, jak rozlišit mezi správnými a špatnými korálky se zamýšlet i nad tím množstvím nitek, na které je lze navlékat. V kontextu současných krizí by totiž nemělo překvapit, že se společnosti roste potřeba hledat nové příběhy, které umožní vysvětlit současnou situaci. Proto nelze situaci zjednodušovat a tvrdit, že za jejich popularitou stojí pouze mocné a sofistikované manipulace. S tím souvisí i způsob, jak k nim přistupovat, jelikož není produktivní snažit se je pouze omezovat, ale je nutné snažit se pochopit jejich argumentaci a perspektivu (což samozřejmě neznamená, že s nimi člověk musí v konečném důsledku souhlasit nebo nepoukazovat na jejich potenciálně škodlivé aspekty). Dvojnásob to platí u těch perspektiv iritujících svou schopností přesně upozornit na nedostatky status quo. Zejména tyto subversivní pohledy totiž mají ve veřejné debatě své právoplatné místo a schopnost je zohlednit a připustit si možnost, že mohou mít v něčem pravdu, je potřeba pro schopnost najít odpovědi na současné krize.